Kde jsem doma?

Ptá se mladá právnička Karin, t.č. na zkušené v New Yorku -- aneb jak se cítí emigrantské dítě v Německu (a v Česku?).

Tentokrát na našich devatero otázek nemáme odpovědi přímé, ale je to zpověď Karin Gandalovičové, české dívky, která se rodičům narodila ve Švýcarsku a jako malá se pak i se sestrou dostala do Německa. Zde na malém městě absolvovala nejprve německou školku, pak základní školu, gymnázium a nakonec pětiletá studia práv (v Särbrücken). Mezitím samozřejmě vyrostla, dospěla a po r. 1989 se z Německa s rodiči několikrát podívala do České republiky. Přes počáteční smíšené dojmy z těchto návštěv se po ukončení práv v Německu rozhodla, že si na pražské Univerzitě Karlově udělá rigorózní zkoušku. To se jí také letos před prázdninami podařilo a brzy na to odletěla na pár měsíců do USA "na zkušenou". Dnes je Karin 26letá, půvabná a zdravě sebevědomá mladá žena, ale nebylo to tak vždycky...

Po počátečních nesnázích, které provázejí každého emigranta, jako je absolvování pobytu v emigrantském táboře, na který vzpomíná maminka obou sester, a po těžkých začátcích, vyrůstaly Karin i její sestřička v relativním hmotném dostatku. Prostředí vlastní rodiny, kde otec i maminka je učili česky, četli české pohádky a vyprávěli, aby dívky věděly, že jejich kořeny jsou v Čechách, silně kontrastovalo s okolím. (Vyprávění maminky o tom, jak se žije mladé ženě -- lékařce v utečeneckém lágru), jaké je to vychovávat svoje děti v cizím prostředí tak, aby to zvládly psychicky nejen ony, ale i matka, a o dalších úskalích a dojmech ženy v emigraci si necháme na jindy.)

Bačkůrky

Co si Karin nejvíc pamatuje ze školky a z prvních školních tříd, je pocit studu před německými dětmi -- jednak za své nezvyklé jméno, kterým se odlišovala, jednak za přezůvky, čili bačkůrky, které jí maminka dávala. Vždyť v Čechách se přece děti ve školce i ve škole přezouvají, aby se jim nepotily nožičky, aby si je dlouho netlačily v pevných botkách, zkrátka aby jim bylo pohodlně a také aby bylo čisto... Jenže to v Německu není zvykem, a přestože se maminka domnívala, že dodržováním a prosazováním českého -- a snad správného zvyku -- zviklá i německé maminky a paní učitelky, nejen že se jí to nepodařilo, ale nevěděla ani, jak moc se za její dobrou vůli dcerky stydí a trpí posměchem ostatních dětí.

A nebyly to jenom bačkůrky. Dívky narážely na nepochopení a jejich rodiče na pohledy okolí skrz prsty častěji. Třeba když rodina děvčata přihlásila do baletu a na hodiny klavíru, nebo když začali jezdit na dovolenou k moři. Vždyť to se přeci u přistěhovalců nesluší, aby chtěli žít stejně jako my... Pocity, že Gandalovičovi jsou v očích svých sousedů "méněcenní" stejně jako tisíce gastarbeiterů z Turecka či tehdejší Jugoslávie, se někdy jen těžko překousávaly. A nebylo to jen prostředím maloměsta, kde žili.

Škola

Když Karinina maminka, profesí lékařka, hodnotila prostředí základní školy v Německu, nevyhnula se poznámce o výchově. Znala z českých škol zájem alespoň některých učitelů, svěřené děti nejen učit, ale také vychovávat. Vybavit je do dalšího života znalostí základních sociálních pravidel. S tím se v německých školách, kam chodily její dcerky, nesetkala. I na základních typech škol šlo čistě o proces výuky, učitelé se netoužili dostávat do konfliktů s rodiči ještě kvůli výchově a v celkovém pojetí procesu výuky nebylo pro výchovné prvky téměř místo. Karin si tak užívala zejména v nižších třídách pocitů vyděděnce ve třídě německých dětí vrchovatou mírou. Zřejmě jen sílou své osobnosti a úspěchy ve škole dosáhla časem přijatelné míry respektu svých spolužáků.

Pro našince je také překvapující zjištění, že děti na německých školách nemají možnost po vyučování vyžít se v nějaké zájmové činnosti, chodit do nějakého klubu, kroužku či oddílu. Proto ten klavír či balet, který připadal "snobský" nejen rodičům Karininých vrstevníků, ale i jejich dětem. Sporadicky byly možnosti účastnit se něčeho až na střední škole. (Pozn. red.: -- víme, že i u nás to není běžné všude, ale přece jen mimoškolní činnost dětí je u nás dosti podporována. Kantoři si tak rádi vylepšují své miniaturní platy, ale vedle toho je podezřívám i z čistého entuziasmu a lásky k práci s dětmi. Vždyť na škole mých dětí existuje asi 15 různých kroužků, je tam otevřeno pro každého zájemce do večera a mezi vším tím děti ještě hrají na chodbách stolní tenis spolu s kantory...)

Skautské tábory

Vraťme se ke Karin. Zajímavé postřehy měla z českých skautských táborů ve Švýcarsku, kam jezdívaly se sestrou vždy v létě. Účastnily se jich české děti emigrantů z Německa a ze Švýcarska a chovaly se k sobě vzájemně diametrálně jinak. "Švýcarské" děti neměly se soužitím s ostatními problém, "německé" ano. A to do té míry, že jejich chování (nesnášenlivost, nadřazování se, arogantnost) se velmi podobalo tomu, které na vlastní kůži zažívaly na sobě v německém prostředí! Úkaz pro psychology, varování pro rodiče...

A přitom šlo vlastně v obou případech o česká mláďata, jen vyrostlá v odlišných, i když geograficky a jazykově blízkých kulturách.

První dojmy z Čech

Hned po listopadu 1989, na první svobodné Vánoce, jeli Gandalovičovi domů, k příbuzným.

Rodiče se nepředstavitelně těšili, Karin však byla rozčarovaná. Pro ni, tehdy třináctiletou dívku, to přes všechnu maminčinu i otcovu snahu byla v podstatě cizí a ještě k tomu špinavá země, kde byl pořád nějaký zbytečný hluk, na všechno fronty.... Vše se ale mělo změnit. Své sehrálo určitě to, že Karin uměla díky rodičům opravdu dobře česky a při dalších návštěvách Československa a později České republiky se rychle zorientovala. Viděla zde rychlý pokrok k lepšímu, rodiče se také velmi zajímali o politické dění v ČR a to mělo určitě vliv i na Karinino smýšlení. Začala se o život v bývalé vlasti jejích rodičů mnohem více zajímat.

Rozhodnutí

Po ukončení vysokoškolského studia v Německu se Karin rozhodla pokračovat dále na Karlově Univerzitě. Samostatný život a studia v Praze ji velmi přitahovala. Na otázku, jak vlastně tento nápad vznikl, dodává, že ten prvotní impuls vzešel od maminky, která zdůrazňovala hodnotu studia a dobrou pověst nejstarší univerzity ve střední Evropě.

Karin proto s velkým nadšením odjela do Prahy a začala se konečně úplně sama starat o své záležitosti. Bydlení, finance, studia -- a s tím vším zpočátku spousta vyběhávání, zařizování, papírování. Stálo to dost energie, zažila si přitom hodně svízelných situací. Bylo to ale spíše tím, že nebyla znalá reality života v ČR, než že by řešila problémy s byrokracií (ta je zde podle matky i dcery Gandalovičových překvapivě menší, než byly zvyklé v Německu). Snad by Karin v té době i přivítala radu a pomoc někoho ze známých, které tady rodiče měli a na něž i trochu předpokládala, že se bude moci obrátit. Nestalo se, nechali ji v tom jak se říká "plavat". (Maminka podotýká, že je to bohužel asi typická vlastnost Čechů. Projevuje se nejen doma, ale i v emigraci, porovnáte-li vzájemné vztahy emigrantů jiných národností počínaje utečeneckým táborem a společenskými styky v pozdější době konče, říká paní Gandalovičová, ale o tom už bylo u nás napsáno mnoho.)

Nicméně vše bylo vyběháno a zařízeno, Karin mohla začít studovat a dnes má naopak spíš dobrý dojem z toho, že si vše potřebné dokázala zorganizovat sama.

Podivné zkušenosti

Jak Karin říká, ocitla se díky svému rozhodnutí v prazvláštní situaci, kterou si v Německu nedokázala představit. Všechno skryté i otevřené dřívější pohrdání jejím původem a řečí, které znala z dětských let v Německu, jako by se v jiné podobě objevilo v Čechách opět! Je nasnadě, že se s tím mladý člověk bez opory svých nejbližších vyrovnává ztuha. Že bude v zemi, jejímž jazykem výborně vládne a odkud pocházejí oba její rodiče, dlouhé měsíce exotickým a rozporuplně přijímaným "cizincem", ji předtím ani nenapadlo. Její čeština přece jen měla cizí přízvuk, Karin nevěděla a neznala úplně samozřejmě všechno, co každá jiná mladá Pražačka, byl prostě "divná" a "jiná". Překvapilo ji také, že se okolí ani dost málo nezajímalo o její dřívější život v Německu, neptalo se na zkušenosti a předchozí studia, ač takový zájem alespoň u spolustudujících by byl na místě. "Kamarádi", protože byla ta "Němka", často očekávali, že je bude hostit a občas nevraceli vypůjčené peníze....

Cizinkou v Německu i v Česku -- tak se alespoň cítila v prvním roce svého pobytu.

Navíc ani studium nebylo lehké. Ne kvůli právu samotnému, ale opět kvůli češtině, což Karin trochu zaskočilo. Musela se hodně tvrdě učit velké množství odborných právnických termínů, které se svými německými ekvivalenty, jež dobře znala, nemají jazykově mnoho společného.

Nikdo ve škole však asi netušil, jak obtížné to pro ni bylo, protože její dobrou znalost hovorové i psané běžné češtiny považovali za samozřejmost.

Konec dobrý, všecko dobré

Přes všechny stinné stránky však Karin svého rozhodnutí dnes v žádném případě nelituje. Svou houževnatostí, příjemným vystupováním i okouzlujícím vzhledem si zřejmě nakonec vydobyla respekt a uznání ve svém okolí a jak říká, začala si i víc vážit sama sebe. Zkoušené sebevědomí právem mohlo vyrůst. Rigorózní zkoušky má již také úspěšně za sebou, získala titul JUDr. a může se pochlubit tím, že byla první zahraniční studentkou svého oboru na UK (mezinárodní právo soukromé). S uznáním a vděkem mluví o svém konzultantovi prof. Zdeňku Kučerovi.

Na moji otázku, kde se teď vlastně cítí doma, odpovídá jednoznačně, že už v Česku. Určitě to dělají i přátelé, které si Karin získala, a také atmosféra Prahy, kde zdomácněla a považuje ji za "své" město, kam patří. Navíc se i zbytek Karininy rodiny částečně přesouvá z Německa zpět do Čech.

A co dál?

Obor, který Karin vystudovala, jí otevírá cestu do světa. Když se zamýšlí nad svojí budoucností, nevyslovuje žádné určité představy. Měsíc po zkouškách odjíždí na zkušenou a za poznáním do USA. Samozřejmě umí perfektně anglicky, což je plus, za něž výše kritizované německé školství nutno pochválit. (Pozn. red.: Proč se u nás děti učí jazyky na základních školách až od 10 let, když všude ve světě začínají dříve, je nepochopitelnou záhadou.) Jak tam bude dlouho, to se uvidí, kde a kdy začne pracovat, to se také uvidí... Karin sice teď už ví, kam patří, ale nejprve je důležité rozhlédnout se trochu po světě...

Držte jí palce.