SVĚT HODNOT A HODNOCENÍ

SVĚT HODNOT A HODNOCENÍ

Musíme si přiznat, že člověk se narodí jako úplný blb. Bez péče maminky by brzy zahynul. To taková želvička se vylíhne, její maminka nikde, a tak se musí o sebe postarat. A ví, jak na to, vyhrabe se z písku a spěchá do moře, jak se mi to podařilo zažít a vidět na vlastní oči. Ovšem člověk narodí se sice bezmocný, ale s velkým potenciálem. Za takové čtyři roky už třeba holčička hraje na housličky koncerty od Vivaldiho, zatímco želvička stále jen plave v moři a na housle nemá ani pomyšlení.

Člověk se tedy narodí s úžasným potenciálem schopností, ty ale musí být pěstovány. Jedněmi z nejdůležitějších předpokladů rozvoje lidské osobnosti jsou proto výchova a kultura. Ani ta kouzelná holčička by na housličky nehrála, kdyby jí rodiče nástroj nekoupili a nenašli učitele. Je-li výchova dítěte zanedbána, může z něho vyrůst větší či menší blbec. Proto výchově i systému vzdělávání je třeba věnovat mimořádnou pozornost. Velké škody, jak jsem vypozoroval, dovedou napáchat „odborníci“ z ministerstev školství. Uvedu příklad: Moje dcera chodila v Adelaidě do státní školy, kde byl kladen důraz na hudební vzdělání. Ředitel byl vzdělaný a moudrý muž, který znal účinnost dobré hudby na rozvoj mozku i vědomí, nadprůměrné akademické výsledky to potvrzovaly. Jenže úředníci na ministerstvu školství měli jiná „moudra“, a školu po svém upravili. Člověk by si pomyslel, že na základě oněch mimořádných výsledků bude ten model použit i pro jiné školy, ale nestalo se tak. Podle jakýchsi byrokratických regulí byl ředitel odvolán a odešel na školu soukromou. Časem tam přetáhl i další učitele z týmu, který pracně vybudoval.

Když pozoruji všelijaké nehorázné experimenty, které se na školácích dnes praktikují, jímá mne hrůza. Třeba sexuální výchova již v mateřských školkách, kde se dětičkám vnukají představy, že je na nich rozhodnout, zdali chtějí být holčičkou, či chlapečkem! V jakém hodnotovém řádu to žijeme?

Dávné lidské pospolitosti musely zápasit o přežití s drsnými přírodními podmínkami, byly proto nuceny vyvinout řád, který jim zajišťoval udržitelnou existenci. Tak vznikaly první kultury, kde důraz byl kladen na respekt k přírodním zákonům a vyšším silám ve vesmíru. Pračlověku nezbývalo než žíti v pokoře. Slovo kultura souvisí se slovem kultivovat, tedy zdokonalovat a šlechtit. S rozvojem civilisace, především technologie, se situace měnila. Vědecký člověk nabýval postupně sebevědomí, a počal se domnívat, že zkrotil přírodní síly a ovládl svět. Byl to omyl, neovládl ani svoji mysl, jak dosvědčují neustálé války a přenice. Zatímco technologický pokrok je nepopiratelný, i když diskutabilní, kulturní rozvoj je sporný. Nevíme, jak uvažoval člověk pravěký, žádné záznamy nemáme; dokumentace kulturních hodnot začala teprve s vynálezem písma. Z dějin víme, že kultury vznikaly a upadaly. Za nejstarší je považována Harappská civilizace, která existovala na území Indie už před 8 tisíci lety. Následovala civilizace Sumerské říše v Mezopotámii, starověký Egypt podél řeky Nilu, dynastie Šang v Číně. Všechny tyto dávné civilisace měly školské systémy a kulturní prostředí. Nedílnou součástí každé civilisace bylo i náboženství a morální filosofie. Když si čtu třeba v Upanišádách nebo v Bhagavat Gitě, posvátných to knihách hinduismu, které vznikly někdy 800 let př. n. l., a srovnávám jejich úroveň myšlení s tím, co nám nabízí moderní doba (postmodernismus, neomarxismus atd.), nemohu se ubránit mínění, že duchovní úpadek je patrný. Z hlediska společenského je úroveň soudobého vzdělávání značně problematická, především v oblasti humanitních oborů.

Kulturní úroveň společnosti není otázkou toliko školáků a vzdělávacího systému, je podmíněna celkovým společenským prostředím. Jakým způsobem lze však kulturní vyspělost hodnotit v době, která propaguje bludné koncepce multikulturalismu? Kdyby všechny kultury byly stejně hodnotné, nebylo by emigrantů, to dá přece rozum. I malé dítě pochopí, že kultura kanibalů je jiná než kultura indických vegetariánů. Jenom lidé rozumu mdlého, někteří politici a intelektuálové věří ve stejnost všech kultur a houževnatě razí cesty multikulturálního blouznění. A jelikož tito „odborníci“ se vsakují do sdělovacích a vládních sfér, tak takovými nesmysly ovlivňují veřejnost, především mládež. Dnes už mnohá západní země dosáhla stavu, který lze považovat za diktaturu blbosti. Kdejaký aktivista hlásá svoji pravdu, rozumem ani zkušenostmi nepodloženou. Konformita je běžnou vlastností většiny lidí, a ti proto trpně přejímají kdejaký blud, chrlený na ně z veřejných trub. Pasivně konzumovat triviality, oslovující jen to pudové v člověku, je pohodlnější než přemýšlet, klást otázky a hledat na ně odpovědi. V takové situaci úpadek kultury nepřekvapí.

Jednou z nezbytných podmínek existence je schopnost správného rozhodování. V současné záplavě informací to není snadné, na internetu najdeme na každou otázku tisíce odpovědí. Které jsou ty správné? Nastane složitý proces hodnocení. Ale podle jakých měřítek? Ty nejlákavější nabídky jsou často zcela zcestné. Otevřel jsem na internetu lékařský návod, jak snížit vysoký tlak pomocí přírodních prostředků. Onen doktor a věhlasný odborník, jak se představil, mluvil zpočátku dosti rozumně, ale zdlouhavě, aby asi po 20 minutách z něho vylezla komerční nabídka na „zaručeně spolehlivý prostředek“, který on sám vymyslel. Dochází ke komercializaci lékařství, kde poslání léčit se zvolna mění v záměr vydělávat. A podobně je tomu ve většině oborů lidské činnosti. Já ještě pamatuji doby, kdy hodnotná hudba byla doménou umění, dnes se z ní stal hudební průmysl (music industry), a o nějaké kvalitě už není řeč, jen o penězích se mluví. Tak například finančně úspěšné rockové hvězdy Mick Jagger ze skupiny Rolling Stones, rockový zpěvák Rod Steward nebo Van Morrison byli povýšeni do rytířského stavu, což svým způsobem svědčí o kulturním stavu Spojeného království. Je dostatečně známo, jak negativní vliv na mládež propagátoři rockové hudby mají, hlavně vytváření drogových návyků. Koho to ale zajímá, když tato činnost vedle věhlasu přináší velké peníze? Kde jsou ty doby, kdy skladatel z největších, Johann Sebastian Bach, prohlásil, že jeho posláním jest psát hudbu k oslavě Boha a přípustnému potěšení duše? Jeho hudba posluchače vskutku povznáší, kolik ale lidí ty zvukové zázraky dnes poslouchá? I v ostatních uměleckých oblastech jsou dnešní kritéria podivná. Umění už neslouží duchovnímu oblažení, ale především „umělcům“ a jejich bankéřům.

Mravní kritéria ztrácejí na důležitosti, na jejich místo nastoupily peníze, sláva, úspěch a moc. Karmický zákon akce a reakce je neúprosný, a tak se ten pokřivený svět hodnot svým způsobem projevuje v moderní společnosti. Úsudky zdravého selského rozumu, zakotvené v přirozenosti světa, jsou nahrazovány módními floskulemi. Politická korektnost pokrucuje jazyk a tlačí ho do hlubin hlouposti. Duchaplná zábava se rozplynula v moři banalit. Zpravodajské agentury na nás chrlí spousty nedůležitých trivialit. Je v tom záměr takzvaných elit; ohloupený, nepřemýšlející člověk je ideálním konzumentem i voličem. Dopad na mravní klima společnosti je však katastrofální. Vzývání materialismu vede k sobectví a následně i k osamělosti. Nedávno jsem četl v místních novinách o případu mladé ženy, které zemřel snoubenec a soud vyhověl její žádosti o umělé oplodnění spermií jejího tragicky zahynulého snoubence. Proč byly jeho spermie uloženy ve spermabance, uvedeno nebylo. Situaci té ženy chápu, je však její žádost eticky správná? Jeví se to spíše jako projev sobectví! Dívenka touží po děťátku, myslí však na to děťátko? Představte si, jaké asi by byly vaše pocity být zplozen za takovýchto okolností! Je lidskou přirozeností znát své kořeny, a tedy pátrat po svém původu. A tak vám řeknou: Tvůj tatínek bohužel tragicky zahynul, ale měli jsme jeho sperma v ledničce, a tak to lékaři zařídili, abys vzniknul. Někomu by to třeba nevadilo, mně asi ano, já měl štěstí na otce, byl to mimořádný člověk a já mu vděčím za mnohem více než jen tu spermii. Jenže v moderní pokrokové době se to tak nebere, každý člověk má přece právo na ukojení svých tužeb, bez ohledu na okolnosti. Tak třeba homosexuální páry si vyžadují právo na adopci dětí. Chtějí zažít rodičovské potěšení, dokud je to tedy bude bavit. Jak se v takové „rodině“ bude cítit dítě, není přece podstatné! Nebo je? Narodit se s homosexuálním potenciálem není nic záviděníhodného, vím o tom od několika svých přátel takto orientovaných. Takovou orientaci slušný člověk respektuje, aniž by ji musel nezbytně obdivovat. Jde tu však o nátlak aktivistů ve jménu lidských práv. Ach ano, je hodně nespravedlnosti v tomto světě! Proč třeba slepcům je odepíráno právo získat zaměstnání komerčního pilota? Snad i s tím mělo by se něco dělat! Pracoval jsem léta jako rozhlasový hlasatel a do našich řad byl uzavřen vstup lidem s vadou řeči, třeba koktáním. Jaká to nespravedlnost, do očí bijící diskriminace! Takže hrdinní ochránci lidských práv, vybalte prapory a vyrazte do boje!

Jeden můj známý je mužem velkomyslným, hlásícím se ke všem pokrokovým ideologiím. Velice se hněvá na presidenta Trumpa, že dovolil, aby v Americe byly děti oddělovány od svých rodičů – ilegálních připrchlíků. Já s ním souhlasím, ani mně se taková věc nelíbí. Ale nemohu si odpustit otázku: A s právem ženy na potrat souhlasíš? Odpovídá: Ano, žena má právo rozhodovat o svém těle! Namítám, že o tělo matky se přece nejedná, jde o tělo děťátka, které bude zavražděno. V tomto ohledu se najednou lidskoprávní zřetel těch pokrokářů rozplyne. Když jsem dříve v jedné diskuzi dal najevo svůj nesouhlas s legalizací potratů, byl jsem promptně označen za ultrapravičáka. Udivuje mne i ten jazykový kotrmelec v podobě termínu „umělé přerušení těhotenství.“ O žádné přerušení přece nejde, jde o ukončení těhotenství zabitím nenarozeného děťátka. Můžete namítnout, že jde pouze o embryo, takže mluvit o dítěti je nesprávné. Jistě, dalo by se o tom diskutovat. Pokud dojde k samovolnému ukončení těhotenství, nebude žena říkat „Přišla jsem o embryo,“ ale jistě řekne, že nešťastně ztratila dítě. Já nejsem proti potratům bezvýhradně, souhlasil bych s takovým zákrokem v případě ohrožení života matky nebo genetické vady dítěte takového rozsahu, že není naděje na samostatný smysluplný život. Také v případě znásilnění, pokud by si to postižená žena přála. Ono jde totiž o víc než jen práva a komfort, jde o principiální vztah k životu jako takovému. Buddhističtí mniši nosí ve své torně sítko, kterým prolejí pitnou vodu, aby náhodou nezpůsobili smrt nějakých drobných živočichů. Tato úcta k životu se bude asi jevit většině Evropanů přehnaná, za zamyšlení ale stojí.

Ten můj pohled na dnešní svět zdá se být dosti pochmurným, raději proto skončím na notečku radostnější. Svět je takový, jaký je, s tím toho moc nenaděláme. Život se však odehrává především v naší mysli a tam můžeme něco pozitivního podniknout. Síla osobnosti je obdivuhodná, pokud si ji uvědomíme a naučíme se ji používat. Na stejnou situaci reagují lidé různě, dle svého naturelu a erudice. Měl jsem v Sydney vzácnou přítelkyni, znali jsme ji jako Handulku (pravé jméno bylo Hana), a byla to žena mimořádná. V životě ji potkalo mnoho tragédií, přesto neztrácela lásku k životu, laskavost a šlechetnost. Když jsem ji přišel navštívit, zapálili jsme si cigárko a ona mne požádala, abych podal z likérníku lahvinku kvalitního koňaku a nalil. Jednou mi řekla: „Ten můj doktor je podivín, on se snažil zakázat mi kouření. Já mu na to řekla, že snad už je pozdě na takovou radu, když je mi devadesát dva let!“ Když Handulce bylo osm, tragickou nehodou ztratila matku. To bylo někdy ve dvacátých letech. Potom přišli do Prahy Hitlerovi socialisté a celou rodinu to postihlo. Oni byli vlastenci, stoupenci ideje československé, lidé sekulární a nechodili do kostela ani do synagogy. Handulka ani netušila, že má židovské předky. Nacisté však zjistili, že její prarodiče byli členy Pražské obce židovské. K této víře se ale nikdy znatelně nehlásili. Nic to nebylo platné, celá rodina se vezla do koncentráku, kde polovina jich zahynula, včetně jejího manžela. Ten úděl přežila, ale zažila peklo. Když se po válce vrátila do Prahy, bylo jí vytčeno lidmi, kteří se usadili v jejich bytě, že to její přežití je nějak podezřelé! Potom se potkala s jedním skvělým mladým mužem a spolu odcestovali do Austrálie. V padesátých letech tu začátky nebyly snadné, nekulturní země, kde čekala jen tvrdá práce. Handulka s Láďou se chopili příležitosti a vytvořili obdivuhodný život. Každému, kdo potřeboval, podali pomocnou ruku, dovedli vždy potěšit i utěšit. Jednou jsem jí řekl: „Milá Handulko, ty jsi vzorná Buddhistka, a ani o tom nevíš.“ Skromně mávla rukou a řekla: „To ne, to bych asi nemohla pít ten koňak.“ Také jsem se jí zeptal: „Jak je možné, že po všech těch nepřízních osudu, co tě potkaly, nejsi zatrpklá, nelituješ se, ale jen rozdáváš kolem sebe radost a miluješ život a lidi?“ Usmála se a odpověděla: „Víš, já jsem zažila peklo, bylo to nesnesitelné, a tak jsem si uvědomila, že zloby a nenávisti je na světě příliš moc, k tomu přispívat nemusím, ale dobra není nikdy dost, tak jsem se rozhodla žít na jeho straně. A snad se mi to daří.“

Handulka už fyzicky není mezi námi, její laskavé srdce s námi však je. Zůstává inspiračním světlem v tomto zdánlivě truchlivém světě. A co může zabránit nám nechat se inspirovat jejím příkladem?

Jaroslav Kovaříček Laurieton, Austraálie

(Z časopisu NOVÝ POLYGON. Vychází už léta jako pokračovatel zahraničních časopisů-Západ a Reportér. Podrobnější informace či objednání na adrese: Vězeňská 7, Praha 1, e-mail: casopis@primus.cz.)