Můj Miroslav Zikmund

Venda Šebrlová únor 2019 2019 Aktuality česky

 

Mám hodně známých a několik přátel. Žádnému z nich však není sto a neznám jej od svých šesti let. Slavnou cestovatelskou dvojici H+Z jsme se sestrou Janou potkaly na Filmových ateliérech v tehdejším Gottwaldově. Nad městem postavil Tomáš Baťa ateliéry, několik rodinných dvojdomků. V jednom bydlel můj strýc Zdeněk Liška, který ke všem jejich celovečerním i  krátkým filmům psal hudbu. To ještě nebyl slavným filmovým skladatelem. Proti Liškovým bydlel režisér Jaroslav Novotný, který se po léta staral o průběžně posílaný filmový materiál výpravy – od laboratoří a střihu až po úpravu komentářů.

 

To všechno jsme tenkrát nevěděly – pro malé holky to byli dva strýčkové, blonďák a tmavovlasý . Samozřejmě se strejdou Zdeňkem mluvili o muzice ke svým filmům, ale taky jsme společně jedli, pili sifon z obří nerezové kyvety a hlavně: hráli jsme špejle. Tak jsme mikádu říkali a fantasticky nás ta japonská hra bavila. Zatímco my holky jsme hrály jak splašené, dospělí to brali vážně. Zdeněk se svými tlustými prsty občas zvedl půl balíčku, Jirka zvedal rychle a dobře (i když mu chyběl na ruce jeden článek prstu), Mirek byl jako ještěrka. Občas jsme hučeli, že na nás nic nezbyde, protože bral jednu, druhou, třetí špejli.. Myslel o hodně zvednutí dopředu a trvalo dlouho, než něco zkazil.

 

Občas jsme se všichni vídali i později, během roku hlavně se strejdou Jirkou. Znali jsme jeho dům na Hanspaulce (kde měl postavené varhany!), malého Jirku i Haničku a byli jsme tetě Hance na pohřbu. S Mirkem jsme se potkávali o prázdninách a pak jsem po letech dokonce o filmových reportážích H+Z psala diplomku. (Její originál je ve zlínském muzeu, já mám jen xerox).

Mirek má dokonalou paměť a všechnu dokumentaci v perfektním pořádku. Když jsme v jeho zlínské vile dohledávali dokumentaci k diplomce, všechno měl po ruce. Pak jsem si na ateliérech ve střižně projížděla na střihačském stole jejich filmy (fakt mi je pan Štrojsa svěřil!), hodně jsem už toho věděla. Naše dlouhatánské kamarádství nebránilo tomu, abych při obhajobě občas něco nezkritizovala. Ale dokumenty o Africe neměly ještě dlouho konkurenci!

 

Po srpnové okupaci Jirka pracoval jako zahradník v Praze na Petříně, Mirek ve Zlíně třídil obrovský archiv a žil z úspor. Po sametové revoluci v roce 89 začaly znovu vycházet jejich knihy a točily se o nich filmy. Ale to všechno už víte z novin, rozhlasu a televize – žádný z kolegů takové narozeniny nenechá bez povšimnutí.

 

Když bylo Mirkovi osmdesát a měl malou oslavu v Praze, řekl mi: „Teď už jsi dost velká, tak mi neříkej strejdo, ale Mirku!“ Ťukli jsme si... Takže, milý a vážený Mirku Zikmunde, přeji Ti zdraví a pohodu. Ať Tvůj syn Sáva dává pozor, aby Tě gratulanti neumačkali! Celý Zlín bude slavit!

 

Venda Šebrlová (tenkrát Vendulka Žahourková)

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012