Petice, která se mýlila v adresátovi

Možná jste už slyšeli o tom, že v newyorské Astorii nedávno krajané vyhodili z restaurace Miroslava Ransdrofa? Gesto jak vystřižené ze Stroupežnického Našich furiantů, ale co naplat, v době všeobecné otupělosti ke skutečnosti, že se činnost komunistů nebezpečně rozrůstá, potěší a zahřeje u duše!

Není možné dávat všechno za vinu komunistům, přesto asi nebudu příliš daleko od pravdy tvrzením, že právě oni stáli u kolébky morální degenerace, v jaké se naše společnost nachází. Že ten zakopaný pes je právě u nich a současná situace cenou, kterou platíme za "sametovou" revoluci, za to, jak rychle jsme hodili zbraně do žita a dobrovolně se vzdali povinnosti potrestat zlo, cenou za legalizaci jedné zločinecké organizace a za plíživou rehabilitaci jejích členů, za to, s jakou urážlivostí jsme přešli oběti komunismu, cenou za lhostejnost, s jakou jsme souhlasili s "tlustou čarou", stmelující společnost s vyšetřovateli a fízly i za příklad, jaký jsme tím dali nastupujícím generacím... I tohle je ale už jen nicneříkající plané konstatování, podobné tomu gestu v newyorské Astorii. Jestliže jsme už unaveni minulostí a omrzela nás fakta, jestliže už nechceme slyšet, že část z nás dala ve volbách znovu svůj hlas straně, která se nedistancovala od zločinů a zpupně hájí práva viníků proti obětem, poslouchejme alespoň živé výroky jejích současných představitelů. Není to těžké, známá ideologická hantýrka z nedávných let stále častěji osvěží levičácké mítinky, tisk i televizní obrazovku.

Co si třeba představujeme pod stále přežívající citací "udělaly se chyby, ale myšlenka je dobrá?" Jaká myšlenka? Fyzické likvidace? A co si máme myslet pod chválou minulého režimu a pod slovy uznání pršícími na zdi gulagů totalitních režimů Vietnamu, Číny, Kuby a Severní Koreje? O mezinárodní ostudu v tomto oboru se postaral Vojtěch Filip, když pozval do parlamentu delegaci čínských "tibetologů" a otevřel tak dveře totalitní propagandě!

A jak je to dlouho, co nikdo jiný než právě KSČM ohromila vtipným prohlášením, že chce dohlížet na dodržování Listiny základních lidských práv a svobod?!

Není snad alarmující, že se strana, která se do nedávna podílela na zvěrstvech ne někde daleko za hranicemi, ale tady u nás a na našich spoluobčanech, stává víc a víc rozhodujícím partnerem ve všech otázkách politického i společenského života? Copak nejsme téměř denně nuceni dívat se na obrazovkách do tváří "přetransformovaným" lhářům a poslouchat jedovaté, matoucí názory, které svobodně a bezostyšně -- "třešničky na klopě, v srdci zášť"- vypouštějí do éteru?

Aktivní navazování spolupráce s komunisty se stalo už běžnou praxí. Pro lidovce je kupříkladu jen doržováním bohumínského usnesení a "dohodou na společném programu", ale pozadu nezůstávají ani ostatní politické strany. Komunisté úspěšně zdolali i poslední baštu a je víc než ostudné, že se právě oni stali Hradu vyhledávaným partnerem. Se vstupem

V. Klause na prezidentský úřad nepokračuje myšlenka "mobilizace proti socialismu", kterou osobně ještě nedávno zastával, ale dostaly se tam po čtrnácti letech nadutost, pokrytectví a pohrdání ústavou i zákonem. Právě Klausova ctižádost a neskonalá ješitnost činí z něj a komunistů spojence a způsobuje, že bere za vděk jejich oporou a uznáním. Jestliže V. K. četní žurnalisté jen pár měsíců po vstupu na Hrad kritizují za to, že nehraje fair play, vrací se mu jako bumerang jen část toho, co ve slepé zášti plival na Václava Havla.

Vize našeho "sametového" prezidenta o "občanské společnosti" a "žití v pravdě" se přesouvá do čítanek a stává neznámým pojmem. Také tohle bylo důvodem, proč jsem se připojila k petici S komunisty se nemluví. Hořký pocit křivdy převážilo přesvědčení, že není možné dál nečinně přihlížet, jak se extremistická strana v podmínkách demokracie rychle zahnizďuje, jak jsou klíčové posty obsazovány starou tvrdou garniturou. Od počátku jsem měla i pochybnosti. Obávala jsem se, aby petice současně neutvrzovala jak nás dole, tak ty nahoře, že jsme závislí na dobré vůli jakési vrchnosti. Aby příliš nepřipomínala poníženou supliku, se kterou se kdysi poddaní obraceli k feudálnímu panstvu. Znamenalo to snad, že se petice mýlila v adresátovi? Že se měla víc obracet na média, na odpovědné redaktory tisku, rádia a televize s výzvou, aby ve svých pořadech omezili vystoupení komunistických lídrů, aby jim nedávali příležitost a nezvali je k veřejným diskuzím?!

Obávám se, že ani tohle není ono. V obou případech se přesouvá odpovědnost jinam a na někoho jiného, tak jak jsme byli po čtyřicet let totality zvyklí.

V době, kdy jsem uvažovala, zda petice ano či ne a co je na ní zcestného, obdržela jsem dopis od přítele, který žije dlouhá léta v Americe a kterému ideály svobody přešly do krve:

"Občané musí sami převzít odpovědnost za řešení společenských problémů, nenechat je na vládě a na politických stranách -- ani na novinářích... Takovou peticí se člověk třeba na chvíli zbaví úzkosti, ale v podstatě tím POSÍLIL onen pocit, že věci je možno řešit jedině přes ´někoho nahoře´. To je asi jako zaplašit touhu po nikotinu tím, že si člověk zapálí cigaretu..." Tolik tedy k peticím Jan Krondl, svého času vydavatel Československých listů v USA. Nezbývá mi, než souhlasit. Ano, v tom to je: Petice se skutečně mýlila nejen v adresátovi, ale vůbec ve své podstatě. Dokud nebudeme sami -- jeden každý -- důsledně dávat najevo, že tuto vrchnost neuznávám, že jí pohrdám, že ji "neberu", k žádné podstatné změně nedojde. Tedy důsledně ignorovat, dokázat, že páni Grebeníčkové jsou nepřijatelní! Že jimi pohrdáme dnes jako včera a před listopadem! Neměli bychom žádat, ale ukázat, že umíme stát na vlastních nohách a užívat práv demokratické společnosti. Jinak tahle Petice skončí jako v té newyorské Astorii. Krásným gestem.