Neobyčejná setkávání s Jožkou Pejskarem

Vladimír Kříž leden 2019 Naši ve světě

Při jedné z mých návštěv u krajana Jiřího Špánka, kterému jsem koncem 80.let pomáhal s tvorbou a vydáváním Věstníku České národní rady americké , mi někdejší sokolský činovník představil staršího čiperného a usměvavého muže, kterého měl právě ve svém domě v městě San Mateo na návštěvě. A já měl teď vzácnou příležitost poznat jednu z novinářských legend české emigrace.

Jožku Pejskara jsem znal už z domova– z poslechu rozhlasové  stanice Svobodná Evropa, kterou komunisté sice rušili,ale zřejmě ne natolik dostatečně, aby nebyly slyšet některé relace, které tam psal Jožka Pero. A teď jsem ho měl příležitost poznat osobně. Jiří Špánek po anglicku zmizel a já měl příležitost říci panu Pejskarovi, jak jsem s uchem na chrochtajícím a vyjícím rádiu poslouchal jeho relace, jak nás tehdy doma jeho slova povzbuzovala a dodávala naději,že k nám přijde zase svoboda.

Měl radost, smál se a vyprávěl mi, jak chystá knížky o zasloužilých a neprávem zapomínaných činitelích Sokola a jiných organizacích v exilu, jezdí po Americe a sbírá vzpomínky na ty zemřelé. Mělo by se to jmenovat Poslední pocta.

Ale mezitím připravuji jednu takovou menší publikaci, která by ale neměla být méně důležitá. Je to o  našich lidech, kteří se od komunistického puče v roce 1948 dodnes pokoušeli překročit železnou oponu-tedy československou hranici s dráty a elektrickým proudem a vojáky, kteří tam nelítostně stříleli lidi jako lovnou  zvěř. Jiří Špánek mi vyprávěl o tom, jak jste uprchl. A já bych chtěl v té mé knize mít i váš příběh.

A Jožka mi pak vyprávěl, jak ho tenkrát při působení ve Svobodné Evropě napadlo evidovat si všechny případy překročení Železné opony,včetně i těch,které končily smrtí lidí, kteří chtěli jen na svobodu. A o jejich vrazích v zelených uniformách, kteří za zabití těch ubožáků dostávali odměny - hodinky a dovolenky. Lovci lidí.

Povídali jsme si dlouho. A pak ještě několikrát, přestože Jožka ,,Pero" nejezdil ke Špánkům příliš často. Malé město Fallbrook, kde žil se svou paní, bylo daleko na jihu Kalifornie. Při našich vzácných setkáních si Jožka pečlivě zaznamenával má vyprávění o tom, jak jsme s manželkou prchli na mnou vlastnoručně vystavené provizorní diplomatické pasy Knížectví Hutt River v Austrálii, jehož jsem byl od roku 1976 honorárním konzulem v Československu. Nesmírně se bavil a vrtěl nevěřícně hlavou. A jak pravil,můj příběh určitě obohatí jeho knížku i humorným  způsobem, jaký ty ostatní,většinou vážné až tragické případy,  nemají.

Kniha vyšla v roce 1989 jako ročenka časopisu Reportér ve Švýcarsku a pak znovu Praze po roce 1990. Jožka Pejskar mi do ní napsal pěkné věnování s poděkováním za spolupráci. Ale ještě předtím mne pozval k návštěvě ve Fallbrooku. Stavil jsem se tam rád při mé cestě do San Diega a do pouště v jižní Kalifornii.

S Jožkou a jeho paní jsme si povídali dlouho do noci. Vyprávěl mi o tom, jak působil v letech 1945-48 ve Znojmě, kde byl redaktorem deníku Slovo národa, ve kterém varoval důrazně před mocenskými ambicemi komunistů a možností komunistického puče, který pak opravdu přišel. Ihned po něm byl vyhozen z redakce a měl být zatčen. Jožka v té době začal vést ilegální organizaci ,,Rozvodněná Dyje", která převáděla ohrožené lidi na Západ. Brzy na to musel rychle sám uprchnout, když dostal zprávu, že si pro něho jde StB. Podařilo se mu zmizet a odejít přes hranici opravdu na poslední chvíli. Od roku 1951 pak působil jako redaktor Svobodné Evropy v Mnichově. Ten večer i druhý den ráno měl Jožka Pejskar na očích černé brýle. Už od roku 1948, kdy prodělal oční operaci, měl potíže s očima.

Ty brýle ale přesto sundal druhý den ráno, kdy mi se svou paní natrhali ve svém nevelkém sadu pytel mandarinek na cestu do pouště a kdy jsme si udělali společné foto. Jožka Pejskar už nežije. A je jedním z těch vzácných lidí, které jsem měl štěstí potkat a na které nikdy  nezapomenu.

Vladimír Kříž

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012