Vzpomínka na pana Paulíka

Honorárního konzula České republiky pana Miroslava Paulíka jsem poznal v listopadu roku 1993 při příležitosti předávání mých pověřovacích listin generální guvernérce Nového Zélandu paní Tizardové. Přijel jsem tehdy do neznámé země i se svou rodinou a bylo především zásluhou pana Paulíka, že jsme se tam všichni brzy cítili jako doma. Ve spolupráci s místními protokolárními úředníky dokonale zorganizoval samotný akt předávání pověřovacích listin, upozornil na nás novináře a představil nás své rodině i v krajanském klubu. Byl jsem informován, že zejména klub vděčí za svou existenci jeho neúnavné práci; já jsem ho ovšem poznal, až když předal štafetu mladším. Pan Paulík byl mužem všestranných zájmů. Kromě své rozvětvené rodiny, zejména paní Danušky, která mu byla celý život velkou oporou (vždyť se také naučila, až na roztomilý francouzský přízvuk bezchybně česky), se věnoval malování, přednáškové činnosti, podnikání, rybaření i šachům. A samozřejmě své funkci honorárního konzula České republiky, kterou vždy vykonával maximálně obětavě a neváhal na ni vynaložit i nemalé finanční prostředky. Mělo-li kdy ministerstvo zahraničních věcí při výběru honorárního konzula šťastnou ruku, bylo to v tomto případě. Vzpomínám si, jak jsme po úspěšné návštěvě prezidenta Václava Havla na Novém Zélandu společně mnohokrát obcházeli wellingtonská ministerstva a snažili se v praxi realizovat slib daný během této návštěvy ohledně uzavření dohody o bezvízovém styku mezi Českou republikou a Novým Zélandem. Trvalo rok a půl, než se podařilo tuto dohodu podepsat a pan Paulík na tom měl svůj velký podíl. Následné peripetie ve věci bezvízového styku již neměl možnost jakkoli ovlivnit. Angažoval se také v bezpočtu konzulárních případů a obětavě pomáhal všem našim krajanům, kteří se na Novém Zélandu dostali do potíží. O to větší bylo jeho roztrpčení, že mu nikdo z českého ministerstva zahraničí za jeho dlouholeté a úspěšné působení v této funkci ani nepoděkoval.

Přestože byl mezi námi značný věkový rozdíl (pan Paulík byl stejně stár jako má matka), velmi dobře jsme si rozuměli. Možná to bylo způsobeno společnými kořeny na jižní Moravě, či stejnými politickými názory, ale vždy jsme se velmi dobře shodli, ať to bylo při rybaření, nebo při vaření kukuřice či při partii šachu. Pan Paulík stál za svými názory a nebál se je nahlas vyslovit. Díky této své vlastnosti se před dvěma lety ocitl, spolu se mnou a několika dalšími domnělými či skutečnými diplomatickými hříšníky, na černé listině Ministerstva zahraničních věcí České republiky, kterou zhruba před dvěma lety otiskly Lidové noviny. Tato lapálie nás na dálku sblížila ještě víc, a tak jsme se ženou byli šťastni, že jsme manžele Paulíkovy mohli v posledních třech letech přivítat hned dvakrát u nás v Beskydech. Vždy jsme si udělali nějaký pěkný výlet a zahráli si partičku karet a nevěřil bych nikomu, kdo by se odvážil tvrdit, že pan Paulík se nedožije v plném zdraví sta let. Vždyť ani ne před rokem si k nám odskočil z oslavy svých teprve osmdesátých narozenin a jeho fyzická kondice se stále zlepšovala. Zákeřná nemoc ovšem překazila jeho další plány do budoucna a způsobila velkou bolest všem, kdo tohoto vzácného člověka znali.

ČEST JEHO PAMÁTCE!