MOJE RODINA ZA STO LET 2. část

Od šedesátých do devadesátých

V roce 1960 byla kubánská krize a také maturita. Hrozně jsem se bála války. Dokonce jsem se začala modlit a slibovala Bohu všechno možné, jen když nebude válka. A nebyla. Zato maturita ano. Ale profesoři byli úžasně tolerantní. Všechno mi celkem šlo, ale přišla ruština. Hele, umíš něco, učila ses? zeptala se mne profesorka s nebývalou laskavostí. Ano, umím nazpaměť třiadvacet otázek, odpověděla jsem. A to byla pravda, moc jsem se ruštinu dřela. Seděla jsem s kytarou na klíně a zpívala si Alexej Sergejvič..radíl sa v gadu…atd.

Tak si sáhni do sáčku, řekla ona s úsměvem. Ale oběma nám úsměv zkoprněl, když jsem vytáhla číslo 25! Byl to Příběh opravdového člověka. Jen klid, ona na to, sedni a mluv. A tak jsem začala. On ljetal se samoljotem i samoljot upal na zemlju a zdes bylo mnóho sněgu. - Ó, charašo, ona na to, pradalžaj! Tak jo. Sněgu bylo mnogo, mnogo, a už jsem nevěděla jak dál, ale osvítilo mně - a u něvo nógy net. On plazil sa v sněgu, a tak dál jsem blábolila, až jsem nakonec vykřikla radostně: I on tancevál i tancevál! - Óčeň charašo, chválila mne ona, zatímco můj bývalý profesor ruštinář, který jediný rozuměl tomu co se tady rusky říká, ostatní přísedící nikoliv, sem tam vstal a chtěl protestovat.  Ale ona ho vždycky kopla pod stolem a on se zase usadil, respektoval dámu  Béčko otázky 25 bylo sovětské zemědělství To bylo jasné jako facka, protože v Sovětském svazu bylo vždycky všechno nejlepší a největší. Bolšája kukurica, bolšája pšeníca td., všecko.super.

Trochu jsem se obávala posudku, který psala na žáky třídní a podle toho byli nebo nebyli přijímáni na další studia. Vzhledem k tomu, že jsme o posledních prázdninách byli celá třída na chmelové brigádě a já jsem tam excelovala s kytarou, dostala jsem posudek pro reakcionářskou dcerku velice kladný - Horálková působila pro sjednocení kolektivu. Postarala se o každodenní večerní posezení se zpěvem kvalitních písní, takže mladí lidé se nepotulovali po okolí podivným způsobem jak to někdy bývá. Bodejť by se dívky potulovaly, když jejich idol Jirka Kodet, náš chmelový vedoucí (a později herec) o ně nejevil zájem. Asi byl zadaný.

Po maturitě byla otázka co dál. Na vysokou školu jsem díky rodině neměla šanci. A mne ani další studium nelákalo. Jako dítě jsem hezky malovala a tak se mí rodiče zasekli na nápadu, že budu malířkou. Jednou to pronesl zřejmě v podroušení nějaký tatínkův malíř, když chválil můj obrázek.Vlastně to byl veliký obraz, inspirovaný Van Gogem. Bylo na něm zlaté pšeničné pole, nad ním poletovaly vlaštovky a na mezi kvetly chrpy. Po té pochvale jsem zpychla a obraz v těžkém rámu jsem s námahou donesla do školy. Mé učitelce se nelíbil. Byla jsem smutná. Při zpáteční cestě domů, když jsme si, jako obvykle šly do krámku paní Matouškové koupit jeden bonbon malinu za korunu, jsem tam obraz nenápadně nechala opřený o pult. Jaké bylo milé překvapení, když tam druhý den obraz visel na čelném místě! Nicméně, malování mne v pubertě naprosto přešlo. Můj děda Jaroslav však řekl: na akádu ji nevezmou, ale mám známé v tiskárně, mohla by dělat litografku, to je taky výtvarná práce. I na tento obor se dělaly přísné zkoušky. Z kreslení. Hlásilo se tam ale o mnoho víc dětí, než mohli přijmout. I přes dědovy známé to nevyšlo. Skamarádila jsem se tam s Jitkou. Obě jsme zadání nakreslily dobře, ale ani ona neměla ten správný socialistický původ. Doporučili nám přejít na „studium" oboru ruční sazeč. To byl tehdy takový úlet jakéhosi úředníka, který obor, který byl vždycky vyhraněn výlučně chlapům, navrhl i dívkám jako pomaturitní "nástavbu" a jistě byl za to odměněn.

Sešlo se nás v Karmelitské ulici, kde byla z bývalého krásného barokního kláštera udělána tiskárna, 11 studentů, které nikam jinam nevzali. Ze dvou kluků jsou dnes známí režiséři a scenáristé, dva a jedna dívka jsou řediteli tiskáren, ostatní jsou grafici. Měli jsme spolu tehdy moc hezký čas. Jeden týden byla teorie, druhý praxe. Na teorii jsme měli mistra Koubu. Byl to starší pán s velkým břichem, kterým do nás občas strčil, když nás chtěl napomenout. Ale byl moc chápavý. Nechával nás hodiny o samotě, kdy jsme si povídali o životě, o tom, co bychom chtěli dělat, o politice a hnusném komunismu. Založili jsme hudebně-dramatický soubor, podle vzoru Semaforu (byla to doba, kdy vznikaly tzv. malé scény jako houby po dešti). Od Závodního výboru tiskárny jsme dostali nejen pochvalu za socialistickou kulturní aktivitu, ale i nějaké nástroje, co jsme si přáli. Já jsem např. dostala havajskou kytaru. A v Závodním klubu, což bylo vlastně malé divadlo, jsme uspořádali první představení. Bylo plné naší recitace poezie (Otčenášek, Šrámek, Seifert apod.) a divadelních scének. Jedna z nich byl tanec rokenrol, v té době na veřejnosti zakazovaný. Ale my jsme ho uvedli jako tanec zkažené imperialistické mládeže, což nám vůbec nevadilo, abychom se při něm vyřádili jak nám mládí a temperament velel.

Horší byly ty druhé týdny - praxe v tiskárně. Staří sazeči, od středověkých dob vynálezu knihtisku Gutenbergem uctívaní jako mistři písmen a šiřitelé vzdělání, byli po právu uražení. Máme zaučovat děti, jimž ještě teče mlíko bradě? A navíc holky? Kdo to jakživ slyšel, vždyť nezvednou ani prkno. A to byla pravda a na to úředník zapomněl. A my, holky jsme taky nebyly nadšené. Má práce sazeče spočívala v tom, že jsem vzala do ruky měděné sázítko, vybírala z velké dřevěné kasy plné políček písmenka a sázela je do olověných řádek, hezky jedno po druhém. Pak se obsah sázítek skládal za sebou do stránky. Ta se ukončila svázáním lněným provázkem. Stránky se zase skládaly na velké prkno, asi metr krát metr. Prkna se zasunovala do dřevěných polic a byla hodně těžká.  V prvním ročníku to ještě šlo. Prkna jsme si navzájem s kluky i s holkami pomáhali odnést . Ale v druhém ročníku jsme byli rozstrkání do různých tiskáren. Já jsem vyfasovala tiskárnu ve Vršovicích. Skončila radostná doba hudebně-dramatického kroužku a nekončících debat o poezii, divadle i o naší i světové politice, která se nám ani za mák nelíbila, i když já osobně jsem děkovala Bohu, že není válka. Přesto jsem hned na začátku druhého ročníku měla „PRŮŠVIH". Nešla jsem na totiž na přednášku o Leninovi, která se konala po práci v sazárně. Na důtku, která mne čekala druhého dne jsem soudruhu ředitelovi s nevinou tváři sdělila, že tu přednášku znám, že jsme ji měli ve škole. A tím vypukla mezi ním a mnou válka. Ani sazeči mne neměli rádi,.musela jsem téměř denně prosit, aby mi pomohli s těžkým prknem, čímž jsem jim připomínala, že jejich dosavadní cechová výjimečnost byla snížena.

Já a moje děti

Ale vdala jsem se a čekala děťátko. Byla jsem moc šťastná. A ředitel mne musel dát pryč z olověné sazárny. Přeřadili mne do hlavního podniku v Karmelitské. Do korektorny. Byla to zajímavá zkušenost. Ocitla jsem se rázem mezi zakázanými intelektuály. Byli to tací, kteří se nelíbili režimu - spisovatelé, dramaturgové, režiséři, básníci, nakladatelé, jejichž zločiny proti komunistům nebyly až tak silné, aby byli posláni do uranových dolů. A uměli číst! Poslali je do korektorny. Sedělo nás tam u dlouhého stolu asi dvacet v podlouhlé místnosti s gotickým stropem. V jeho čele seděl vzteklej stařík s kladívkem. Byl to náš hlídač. Když někomu padala hlava na papír, bouchl kladívkem do stolu. Hlava se zase narovnala a pokračovala ve čtení. Osm a půl hodiny s malou přestávkou na svačinu. Stařík nám schválně rozdával stránky tak, abychom si nepočetli. Když jsem četla Židovku z Toleda, moc mně to bavilo a chtěla jsem vědět, jak to je dál. Ale to bylo marné. Hodil přede mne zase něco jiného. Když šel někdo na WC, šel hlídač za ním a hlídal minuty, aby tam nebyl moc dlouho. Aby neokrádali naši socialistickou vlast.

Ale hlavně - ti pánové a dámy, co se mnou byli v korektorně, byli chytří a vzdělaní. Jakmile stařík opustil místnost (taky občas musel), začali štěbetat jeden přes druhého. Literatura, filmy, dějiny, politika, nikdy jsem dosud nepotkala tolik chytrých lidí najednou a neslyšela tolik zajímavého, co nám ve škole neříkali.

V květnu 1963 jsem porodila holčičku. Byla jsem moc šťastná, i když jsme žili hodně chudě. Manžel měl na dráze jako technik 600 korun měsíčně, já víc - 900. V půl roce jsem ji však musela dát do jeslí. Obě jsme to těžce nesly. Ráno jsem ji tam za tmy vozila, brečela, když jsem ji budila, brečela, když jsem pro ni přišla a také byla rozespalá. Brzy jsem přišla opět do jiného stavu a těšila jsem se na další mateřskou, že budu s dětmi. Bohužel, z důvodu, abychom měli co jíst, jsem musela jít do práce už dřív a malého Vašíka dát do jeslí už ve třech měsících. A tak jsem denodenně ráno tlačila do vršku Na Doliny v Podolí hluboký kočárek s Vašíkem uvnitř a s dvouletou Janičkou, sedící na něm. Proklínala jsem stát, který vytruboval do všech stran jak se stará o své občany. Já vím, že v USA bych to také musela takhle řešit,¨POKUD BYCH OVŠEM NEBYLA NATOLIK SVOBODNÁ, ABYCH SI MOHLA TŘEBA ZALOŽIT FIRMU A STARAT SE SAMA O SEBE. Třeba bych pracovala v dílně mé maminky nebo navrhovala její keramiku.

A přišel rok 1968. Nejdřív plno naděje, Pražské jaro, pak těžké zklamání Žili jsme s manželem a dětmi v té době docela spokojeně nebýt těch jeslí. Na víkendy jsme jezdili do chatičky po tchánovi poblíž Prahy. Chodili jsme pěšky 6 km od vlaku a zpívali si cestou, Vašíka v kočárku, Janu měl manžel „na koni". Bydleli jsme stále v bytě 1+1 v Podolí, neboť mí rodiče se před mou svatbou rozvedli a odstěhovali se za svými dalšími manželi i se sestrou. Hodně jsme zpívali a poslouchali muziku. Odešla jsem po druhé mateřské z tiskárny a našla si místo úřednice na Václavském náměstí v úplně nesmyslném podniku Staviva, n. p. Nesmysl byl v tom, že jako jiné, snad všechny podniky ve státě byla práce a výrobky byl přísně plánována. Do celé republiky se odtud objednávaly kameninové trouby. Jednotlivé stavební podniky si naplánovaly, co budou v příštím roce stavět a objednaly si trouby. My jsme kvůli troubám vyplnily řadu papírů a pak poslali hromadnou objednávku do výroby. Po dalších zbytečných administrativních úkonech byly objednávky potvrzeny a výroba mohla začít. Jednou jsem se při práci zapovídala se svou mladou kolegyní (později populární zpěvačkou) o zpívání. Ona začínala zpívat s taneční kapelou, já jsem s manželem Vaškem taky zakládala kapelu. A poslaly jsme objednávky místo do výrobny do těch objednávajících podniků. Nikdo si ničeho nevšiml. V té době se trochu otevřely hranice a desetitisíce lidí emigrovaly. Moje babička Antonie mohla konečně jet navštívit svého bratra Rudolfa do Vídně. .

21. srpna 1968 jsme s mladou kolegyní sice přišly do kanceláře, ale naše vedoucí nás se slovy: vůbec nevíme co bude, poslala domů. Z našeho okna ve čtvrtém patře byl výhled na střechu protějšího domu. Stál na ní ruský voják a mířil na nás puškou.

V roce 1969 šla Jana do první třídy. Odepsala jsem na inzerát, kterým se hledala redaktorka do redakce týdeníku Svět práce se sídlem v Lopatecké ulici v Podolí. Když jsem byla přijata, zajásala jsem. Pracovala jsem pro dopisové oddělení u Jany Ulčákové. Byla to starší hodná paní. Líčila mi, jak jako nadšená svazačka v modré košili po roce 1945 věřila v lepší komunistický svět. A jak je zklamaná, ale snaží se alespoň ze své pozice pomáhat lidem. Dostávaly jsme do dopisového oddělení spoustu stížností na úřady a mnohé nespravedlnosti. Jana se vždycky snažila poctivě všechno prozkoumat i z právního hlediska a psát další stížnosti na patřičné instituce.

Jen pár měsíců jsem měla za šéfredaktora tlustého a laskavého spisovatele Jana Drdu. Po okupaci ČSSR hodil rudou knížku soudruhům přes stůl. Vyhodili ho. Redakce se stěhovala na Václavské náměstí do budovy deníku Práce. Vydržela jsem tam v dopisovém, později i v kulturním oddělení celkem deset let. Vystřídalo se tam pak několik šéfredaktorů dosazených z ÚV, ale byli to vcelku zbyteční lidé, tak jako postupně i Svět práce. .

Časem jsem se rozvedla, znovu provdala a změnila práci. Dostala jsem nabídku od jedné kolegyně do tiskového oddělení ČSVTS. Práce tam moc nebylo a plat jsem měla větší než šéfredaktor Melodie, pro kterého jsem také pracovala. Zastihly mne tam nevěřícně dozvuky padesátých let. Šéfka tiskového byla kolegyně, která mne tam zlákala, byla hodná, ale nebyla komunistka, tedy vlastně nemohla mít vedoucí funkci. Šéfem ještě nad ní byl menší, obtloustlý estébáček, úplný blb. Nejen, že mne nedoporučil do kursu nové češtiny, což je pro novináře potřebné, ale začal se chvástat jak tehdy, v padesátých hnali ty „černoprdelníky“ z kostelů do vězení. Chechtal se u toho vítězoslavně a požadoval od nás, posluchačů obdiv. Já jsem si v duchu umínila, že odtud prchnu hned, jak budu moci. A jelikož čekám s novým manželem dítě, nebude to dlouho trvat. Neměla jsem tam skoro nic na práci, seděla jsem spolu s Ivanou, která byla také těhotná v kanceláři s výhledem na Karlův most. Byla jsem smutná, když jsem tam viděla procházet mladé lidi s batůžky. Byli to návštěvníci, kteří se sjeli z celé republiky i z blízkého zahraničí na Pražské jazzové dny, které byly právě zakázané a někteří z organizátorů zavřeni. Tak jsme si s Ivanou povídaly o tom, jak budeme vozit kočárek a už se sem nevrátíme. Ještě jsme však dostaly od největšího ředitele důležitou práci. Rozeslat na všechny pobočky v celé ČSSR publikaci o jedné velké schůzi ČSVTS, která se udála před dvěma lety a objednání a tisk trval takhle dlouho. Nikoho to samozřejmě už nezajímalo. A publikace se vršily všude na chodbách, byly jich tisíce. Rozepsaly jsme s Ivanou jakýsi rozdělovník podle počtu členů v pobočkách a k tomu přiřadily počet výtisků. A začaly jsme to balit a posílat na poštu prostřednictvím podnikového řidiče Standy. Něco poslal, ale pak přišel s tím, už mu to žádná pošta nechce brát, že je toho moc a musí se k tomu vyplňovat nějaký složitý papír. Tak jsme s Ivanou šly navštívit pana ředitele s touto zprávou. Hezky se na nás usmál a řekl: „Ale děvenky, nelámejte si s tím hlavu. Pošlete to letecky." Koukaly jsme jak vrány. Nechtělo se nám věřit, že nejvyšší ředitel je tak mdlého ducha, že neví, že do Čáslavi, Kolína a dalších měst a městeček žádná letadla nelítají, natož aby tam vozila poštu. A jelikož bezpečnostní technik ječel, že to na té chodbě už nemůže zaclánět, vyřešily jsme to jednoduše. Řekli jsme Standovi, ať do auta vždycky naloží, co se tam vejde a odveze to „letecky" do sběru. Peníze za to si může nechat.

S malým synkem (rok 1980) jsem se tam už nevrátila. Několik let jsem s ním byla doma, umývala jsem náš dům a odhazovala v zimě sníh, ale pak se mi naskytlo prima místo poblíž bydliště, kde jsem nemusela celé dny zbůhdarma dřepět, jen si udělat svou práci. Byla to redakce tehdy jediného televizního časopisu Čs. televize. Měla jsem na starosti tzv. zábavu a některé hudební věci. Chodila jsem na natáčení pořadů a psala jsem o tom články. Bylo to docela příjemné, např. na Cirkus Humberto ráda vzpomínám. Všichni v té redakci byli v komunistické straně, já jsem nemusela, byla jsem jen záskok za mateřskou. Kolem roku 1985 sem pronikla tzv. Gorbačova perestrojka. Vznikl časopis Tvorba, který se snažil být progresivní. Kulturní redaktorka mne požádala, jako dlouholetou publicistku populární a jazzové hudby, abych napsala jakýsi hodnotící článek o televizním pořadu Klub mladých. Tak jsem se do toho pustila a psala jsem toho hodně dlouho. Promýšlela jsem každou větu, každé slovo, aby to bylo čestné a poctivé, když už jsem nějakou kritiku, kterou pořad zasloužil, nemohla pominout..Článek jsem s dobrým svědomím odevzdala. A pak přišla sprcha. Moje šéfka z Čs. televize se o článku dozvěděla a vypěnila. Co si to dovoluju psát o něčem, o čem nic moc nevím. Ona sama prý ten pořad dříve dělala, tak ho zná.lépe. A ať ho stáhnu. Jestli to neudělám, tak mne vyhodí. Že jako musí, protože když to neudělá, už nemohu chodit do televize a dostávat odtamtud informace, že mi je nedají. A teď babo, raď! Točí se, netočí? Odvolat či neodvolat?

Tři dny jsem chodila jako tělo bez duše. A pak to najednou ze mne spadlo. No a co? Tak mne vyhodí. Ale budu to pořád já, Eva Střížovská. A tak se také stalo. Neodvolala jsem a byla vyhozena. Článek vyšel. A co se nestalo? V televizi si ho připíchli na nástěnku. Ale to už jsem dělala kulturu v jiném časopise - Magazín co vás zajímá..Opět záskok za mateřskou. A tam jsem prožila ty radostné chvíle sametu. Potkaly mne už v červnu 1989 v Bratislavě. Jela jsem tam s Jazzovou sekcí na koncert Joan Baezové. Bylo to úžasné. Mluvila jsem s ní krátce před koncertem. Seděly jsme na trávníku před sportovní halou. Pak si šla pro kytaru. Vracela se zaklesnutá do Václava Havla na straně jedné, nesl jí kytaru a na druhé straně do Michala Prokopa, zpěváka velkého hlasem i postavou. Ke konci koncertu Joan Václava Havla v publiku pozdravila a pozvala na pódium Ivana Hoffmanna. V tom StB vypnula zvuk. Nevadí, řekla Joan, budeme zpívat bez mikrofonů. A přidal se k ní Prokop, Kantor a Merta - a celý sál, asi 6 tisíc lidí. We shall over come a další známé písně zakončily ten zážitek. A bylo jasné, že listopad už se blíží...

Napsala jsem o tom reportáž. Měla jsem i krásné fotky od Ivana Prokopa. Mé šéfce se to moc líbilo. Ale v úterý šla na ÚV KSČ na pravidelnou poradu s šéfredaktory. Než odešla, řekla: nezlobte tu, jdu na schůzi kurev, vrátím se odpoledne. Když se vrátila, mračila se, prskla mi na stůl mou reportáž se slovy: schovej si to do šuplíku, snad to půjde později.

Po sametu

A šlo! Dokonce na ohromnou titulní stranu časopisu Čs. televize, která se mnou zase chtěla spolupracovat. Joan Baez s Havlem a Prokopem na fotce Ivana kráčeli na koncert, uvnitř moje celostránková reportáž. Magazín co vás zajímá brzy skončil, já jsem asi rok pracovala pro Rock a Pop, ale už v roce 1990 jsem si založila časopis vlastní. Český dialog byl v začátku čtrnáctideník, později měsíčník atd., dnes má webovou stránku na internetu. V roce 2018, ve výročí republiky je mu 28 let. A jako jeden z mála vydržel, a jako jediný ze soukromých časopisů. Za ta léta jsem si s ním zažila radostné i děsné chvíle. Naději a euforii společnosti v devadesátých létech, návštěvy na Hradě u prezidenta Havla a jeho rozloučení s Československem v roce 1992 v Lánech. Rozhovory s předními politiky a obnovování demokracie v této zemi. Ale i postupné tunelování a rozkrádání majetků, ničení hodnot a morálky, nezničitelnost komunistické strany a hlavně těch nejnižších lidských vlastností a pudů, které zapřičiňují zlo kolem nás. Můj časopis s podtitulem Magazín pro Čechy doma i ve světě získal báječné autory ze světa, např. Josefa Škvoreckého, Jaroslava Strnada, Jiřího Loewyho a mnoho dalších, byl uznán za potřebným MZV a několik let byl jeho náklad MZV odebírán a distribuován do světa na spolky a ambasády. Ovšem s nástupem socialistů do vlády byl odběr zrušen a časopisu nastaly těžké časy. Ty se opakovaly ještě mnohokrát, střídány krátkými časy nadějnými. Dluhy z důvodu druhotné platební neschopnosti, můj soukromý krach manželství, mnohé cesty za mými čtenáři-krajany a na konference do USA, Kanady, Austrálie, Švédska,Švýcarska, Francie, Anglie, Irska, Řecka, Rumunska, Německa aj., přátelství mnoha dobrých lidí na celém světě, radosti i starosti s mými devíti vnoučaty a nyní i několika pravnoučaty, a tak dále, jak chodí život..Nerozepisuji se o časopise podrobně, protože to by mi rozsah článku nedovolil. A nakonec si události kolem Českého dialogu a příběhy lidí s ním spojených zaslouží samostatné dílo. Právě jej dokončuji a musím přiznat, že z něj mám velkou radost. Je to sbírka perel! Politické dějiny téměř třiceti let, představení zajímavých osobností, ať už autorů či čtenářů z celého světa, barvité reportáže z cest za krajany a plno pěkných fotografií.

Zažila jsem v tomto století částečně feudál (zprostředkovaně od babičky), slušný kapitalismus, příšerný nacismus, nástup krutého komunismu, pokus o jeho zlidštění v roce 1968 a následnou okupaci „přátelského státu", končící naději na svobodu - normalizaci, sametovou revoluci se změnou režimu na kapitalismus, zprvu nadějný, postupně však dost brutální.   .

Dnes, sto let od vzniku svobodného Československa lze říci, že přes to všechno se máme dost dobře.

Eva Střížovská

(Na obr. děti Jana, Václav a Marek)