MOJE RODINA ZA STO LET

Eva Střížovská říjen 2018 Aktuality česky

Za Rakouska-Uherska

Když se nad tím zamyslím, sto let, je dost krátká doba, utekla rychle, i když jsem z těch sta let zažila zatím jen 75. Ale mnohé znám z vyprávění. Od malička jsem byla dítko zvídavé a tak jsem se svých babiček a dědečků pořád na něco vyptávala.

Babička mojí babičky se narodila kolem roku 1840 v Bernarticích. Byla ze zemanského rodu. Uměla francouzsky a hrála na piano. Byla natolik movitá, že mohla své dceři koupit věnem hospodu ve vsi Podolsko. Tam její dcera Josefina pak žila se svým manželem Matoušem Urbánkem. Byl místním písařem a byl moc hodný. Až moc. Když se stal hospodským, promíjel štamgastům útraty. Nejprve je psal křídou na tabuli čárky, ale tu občas zkrátka smazal. Moje prababička měla 11 dětí. Z toho přežila polovička. Tři sestry a čtyři bratři. A hlavně, moje zlatá babička Tonička, nejhlavnější bytost v mém životě. Chodila tehdy do školy v Bernarticích a psala křídou na tabulku. Přestože měla jen čtyři třídy tzv.měšťanky, byla to moc bystrá a moudrá žena. V době Rakouska-Uherska před první světovou válkou byla v kraji kolem Bernartic (a nejen tam) velká bída. Malí kluci Urbánkové chodili tehdy štípat sedlákům dříví a i jinak pomáhat za krajíc chleba či pytlíček mouky pro maminku. A děvčata? Jedna po druhé musela ve 14 letech do Vídně do služby. Předtím samozřejmě všichni s rodiči obdělávali kousek země, kde si pěstovali brambory, zeleninu apod. pro svou potřebu.

Toničce se ve Vídni po domově moc stýskalo. Neuměla nic moc co se od ní ve službě požadovalo. Vídeňské paničky byly přece jen trochu jiné než její maminka - hospodyňka. Zažila si hodně hladu. Ale časem se všechno naučila a v 16ti letech už pracovala v krejčovském podniku jako švadlena. Na nedělním korzu se seznámila s mladým Josefem Horálkem, původem z Chotěboře. Byl malířem pokojů. Brzy se vzali a Tonička čekala dítě. Jenže to byl rok 1914 a začala válka. Jožka musel narukovat. Byl v Rusku a nechtěl bojovat proti svým slovanským bratrům. Nechal se radši zajmout.

Tonička se vrátila na Podolsko, už se svým synkem Jaroslavem. Byla zoufalá, od Josefa nepřicházely žádné zprávy. Toničko věř, a on se ti vrátí, říkával jí tatínek Matouš..

Když byly malému Jarouškovi tři roky, ptal se: Cožpak já nemám žádného tatínka? A odpověděl zase Matouš: Járo, jednoho dne půjde po cestě voják. Bude zaprášený, unavený, ale bude to tvůj tatínek. A tak se také stalo. Byl rok 1918 a radostně očekávaný konec Rakouska-Uherska. Jaroušek přiběhl domů od cesty a volal: jde můj tatínek!!!

 

Nový stát

Vyprávěl jim o tom, jak mu bylo docela dobře v zajetí, kde si oblíbil hustou pohankovou polévku (babička mu ji pak vařila až do smrti) a o tom, jak chtěl uprchnout a dát se k českým legiím. Ale to se mu nezdařilo.

Po šťastném shledání se manželé Horálkovi rozhodli, že v nové republice zkusí své štěstí v Praze, novém hlavním městě nového Československa. Pár věcí, co dostali, poslali po voru, sami jeli vlakem. Nová republika na ně pamatovala.Mohli si dostavět a zařídit malý domek v nouzové kolonii Slatiny. Měli tam podlahu udusanou z hlíny, jednu postel a jednu truhlu na věci. A kamínka na vaření. Josefovi se dařilo. Zájem o vymalovaný byt byl velký.

Brzy k Jaroušovi přibyla sestra Boženka a pak malý Josífek. Domek už jim byl malý a peněz také nezbývalo. A tak se časem stěhovali do Nuslí, kde ve velkém domě dostala Antonie práci jako domovnice, což bylo v té době docela úctyhodné zaměstnání. Ke třem dětem jim ještě přibyla Jarmilka, nemanželská dcerka Marie, sestry Antonie. Musela jít vydělávat, brala si Jarmilku jen na neděli. A mezi bratranci Jaroušem a Pepou a s Boženkou jí bylo dobře. V nové republice za prezidenta Masaryka se cítili šťastně. Josef brzy ráno zavěsil na kárku se štaflemi kbelík s barvou a štětku a pěšky vyrážel do různých pražských čtvrtí. Nemaloval jen bíle či válečkem, ale maloval na stěny i štětcem různé květinové či přírodní vzory. Jeho synek Jaroslav našel při škrábání omítky po letech jeho malby, když byl zavolán na malířskou výpomoc do Valdštejnského paláce. Zkrátka, Josef práci měl, Antonie také a děti chodily do školy. Byla to pro ně docela hezká doba ta první republika.

Nejstarší Jaroslav chtěl studovat na akademického malíře. Otec ho však přinutil, aby se u něho vyučil malířem pokojů. Pak si dělej, co chceš, ale prvně je třeba mít řemeslo, říkal. Jemu se to nelíbilo a jeho tatínek na to později za bolševika tvrdě zaplatil. Ale teď byla léta před druhou světovou válkou. A ta uhodila...

 

Protektorát

Mladá dívka Božena musela do říše jít pracovat do nějaké zbrojařské firmy. Potkala tam mladíka Francouze a spolu s ním se pak plazila přes hranice zpátky domů. Do konce války se ti dva pak museli skrývat. A Božena dostala tím plazením se v zimě ošklivý revmatismus.

Nejmladší Pepa se vyučil automechanikem a závodil na motorkách. Kdejaký závod vyhrál. Mám fotografii, na které mu vůdce Hitler podává vítězný věnec. Zapomněla jsem se ho zeptat, co přitom cítil. Možná jsem se i ptala, ale co by mi asi řekl? Že za to nemohl...Tohoto strejdu Pepu jsem si pak užila jako malá holka, když mne na motorce vozil po Kavčích horách i jinde. Helmy, přílby tehdy nebyly, on nosil na závody přílbu koženou a slezly mu pod ní vlasy. Teta Božka moc hezky zpívala, Francouz zmizel, ale jí zůstal revmatismus.

Pepa hrál hezky na foukací harmoniku. Po válce bylo u Horálků vždycky veselo. A za ní?

Tonička před Němci tajila, že umí německy! Nerozumím, odpovídala, když na ni někdo z nich promluvil. Zavrhla Němce, tak jako dlouho předtím už církev. Když jí bylo 12, 13 šla jednou ke zpovědi a pan farář se jí vyptával na „ošemetné" věci. Snad si i zkoušel sáhnout. Utekla z kostela a prohlásila: můj kostel je les, do jiného už nevkročím.

Naše rodina se náboženstvím příliš nezabývala. Dědeček Jožka dokonce vystoupil z katolické víry a dal se k evangelíkům. Moji rodiče byli oba pokřtění katolíci a nás se sestrou nechaly také pokřtít, takže mám v rodném listě vyznání - římskokatolické. A do kostela jsme v Podolí občas v neděli chodili. Já a sestra Lída jsme na to měly bílé podkolenky, střevíčky, maminka klobouček a táta bílou košili. Pokud se v kostele zpívalo, zúčastnili jsme se. Maminka měla moc hezký hlas.

Jarda se svým tátou Horálkem chodili jako dvojice malovat pokoje. A můj táta Jarda se začínal kamarádit s pražskými malíři a sochaři

Mezitím lid český povzbuzovaly písničky Karla Hašlera. Tento neslavnější písničkář, vlastenec tělem i duší se Němců nebál. Jeho skladby Vltavo, Vltavo, voděnko hluboká, řekni mi co bude do dne a do roka, Zámecké schody, Kampak na nás, bolševici,.....byly pro Čechy posilou, pro Němce ale provokující. Byl varován, ale nedbal. Při natáčení posledního filmu ho jakýsi kolega udal a přímo na plac si pro něj přijelo gestapo. Odvezli ho do koncentračního tábora, kde ho v lednu 1941 krutě umučili.

Důležitým v Masarykově republice byl Sokol, věkově neomezená masová tělocvičná organizace, vzniklá už v roce v době českého obrození. Následoval Skaut, mládežnická organizace, kde se hoši a později i dívky učili samostatnosti, neohroženosti a čestnému chování.

Obě organizace byly za Hitlera zakázány. Také taneční sály byly postupně zavřeny. Zkrátka lid měl vyrábět zbraně a nikoliv se těšit ze života. Sokol byl trnem v očích každé totalitní vládě.

V roce 1917 utekla před bolševikem z Ruska, které se měnilo na Sovětský svaz, velká skupina lidí. Většinou vzdělaných. Uplatnili se v naší nové republice jako učitelé, profesoři, inženýři a byli dobrými českými občany.

Ale vraťme se ještě trochu zpátky. Můj dědeček z matčiny strany se jmenoval Jaroslav Šulc. Jeho tatínek byl Karel, syn celkem bohatých statkářů z Hudlic. Když si našel chudou a hodnou dívku Aničku z Nového Jáchymova, hrozili mu rodiče, že ho vydědí. Ale jemu to nevadilo. Vzal si Aničku za ženu a šli v nové republice hledat štěstí a práci do Prahy. Pradědeček Karel byl pracovitý a práci brzy našel. Koupili si s Aničkou malý jednopatrový domek se zahrádkou na Jarově za Žižkovem.

Jaroslav bydlel v domě s Karlem a Aničkou až do smrti. Ale mezitím se oženil s krásnou černookou Magdalénou a měl s ní dvě dcery - Růženu a Jaroslavu. To byla moje maminka. Ale protože Jaroslav byl člověk plný života, rád zpíval, maloval a nebyl asi ideálním manželem a tátou, s Magdalénou se brzy rozvedli a poté také s Růženou S., s kterou se dále oženil, ale neměl děti. Dceru Růženku si vzala do svého dalšího života Magdaléna zvaná Lenka, a Jaruška zůstala s tátou, ale převážně u babičky Aničky a dědy Karla, kteří ji vlastně vychovali.

Můj děda Jaroslav se kromě zpívání a malování uplatnil velice dobře v technických oborech. Byl např. tiskařem a vazačem knih. Když ho trochu přešlo veselé putování a zpívání po kabaretech, oženil se potřetí. A to s Liduškou, moc hodnou ženou. Má s ní syna Karla a ten zase syna Jana, který má zase syna Matěje. Syn dědečka Kája, tedy můj strýc vystudoval medicinu, stal se docentem a ještě dnes, v 80ti letech přednáší studentům. Můj prastrýc Pavel (druhý syn Karla) měl dva syny - Pavla, který emigroval do USA a Josefa, který se stal v padesátých letech hercem  V roce 1968 bojoval proti ruským agresorům  A za divných okolností zahynul.

Ale opět trochu zpět:

1941

Mladý a velice pohledný Jaroslav Horálek se kdesi potkal s Jaruškou Šulcovou, roztomilou a trošku od dědy a babičky rozmazlenou dívkou. Ona mi vyprávěla, že se do něj zamilovala, protože ji za války vynesl z hořícího domu. V roce 1942, měli svatbu. V roce 1943 jsem se narodila já a po mě za dva roky sestra Ludmila.

Jaruška dostala od tatínka Jaroslava Šulce věnem malou keramickou dílnu (předtím ji nechal studovat v Bechyni na vyhlášené keramické škole, protože měla výtvarný talent.

V roce 1945 byl sice konečně konec válečného utrpení, ale ještě pár měsíců předtím, v únoru padaly americké bomby na Vinohrady a Vysočany. Prý byly cílem továrny. Ve Vysočanech ano, byly. Ale na Vinohradech? Tam jsme bydleli tehdy v Americké ulici my - můj tatínek, maminka, kočka Bibina a služka Anča. Maminka byla těhotná s mojí sestrou Lídou. Mám vzpomínku, jak kvílí sirény a my z třetího patra spěcháme dolů, do krytu ve sklepě. V tom  se v přízemí zjeví tlustá domovnice a hodí mamince na nohu schod. No, asi to tak přesně nebylo, ta ubohá ženská by ho neuzvedla, ale dětské oči plné fantazie...

A bouchla rána a vznikla vzduchová smršť, neboli snad tlaková vlna. Letěla jsem kamsi vzduchem, viděla jsem nakonec naší kočku, sedět na těch spadlých schodech vedle ležící maminky. Pak jsem byla ve sklepě, kam mne dobří sousedé odnesli, dali mi jíst, pít a nechali mne hrát si s malým chlapečkem s dřevěnými malovanými panáčky. Vidím je dodnes. Tatínek byl neznámo kde, prý byl kdesi v odboji, či sháněl pro rodinu nějaké jídlo z venkova, neboť v obchodech v Praze se toho nedalo moc koupit. Maminka byla se zlomenou nohou v nemocnici a moje babička Tonička chodila dva dny po Vinohradech a hledala mne. Konečně mne našla, zlíbala mne a odnesla domů do Nuslí. Samozřejmě všechno pěšky. Tam už přišel tatínek, který mezitím objevil svou Jarušku i s kočkou v nemocnici Tam si ji nechali až do porodu mé sestřičky. To bylo 14. června 1945. Tedy měsíc po válce. Ruští vojáci tehdy vesele osvobozovali za jásotu davů, ale také chytali své bývalé spoluobčany, kteří už byl léta českými občany. Měli na to ti vojáčci celé seznamy. A nedalo jim to ani moc práce. Ruští emigranti po roce 1917, kteří byli nyní českými učiteli, právníky atd, šli radostně vítat své bratry. Sami jim lezli na tanky, aby je objali. A tak také tatínek mé kamarádky Sáši vlezl na tank jen v košili a s bratrským úsměvem. Už ho nikdy nikdo neviděl. A takových byly tisíce. Dodnes se o tuto zlodějnu českých obyvatel ruského původu náš stát v podstatě nezajímá. Sášina maminka, jejíž manžel byl nezvěstný, nedostala od státu ani korunu a do smrti musela po bytech načerno prát prádlo a uklízet, aby uživila své dvě dcerky.

 

Po válce

jsme se stěhovali všichni do velkého bytu v Blanické ulici. Moji rodiče neměli moc času se z konce války radovat, rozjížděli svou keramickou dílnu v Neklanově ulici v Nuslích. Dělali roztomilé figurky z hlíny s glazurou, které jsem jim později s nadšením  pomáhala tvořit. Maminka si na provoz dílny vzala u banky úvěr a dílo se jim dařilo.

Když šla maminka do práce, hlídala nás služka Anča. Neměla mne moc v lásce. Byla jsem totiž z čertovských vajec, jak se říkalo, zatímco moje malá sestřička převážně tiše hajala v kočárku. A přicházela doba příchodu komunistů k moci. Anča se dozvěděla, že je vlastně proletářka a že se nehodí, aby sloužila „boháčům". Oznámila, že se bude vdávat a odešla. Naši nebyli žádní boháči. Rozhodli se odstěhovat se z velkého vinohradského bytu do malého. Nacházel se v Podolí u řeky a bylo to docela blízko jejich keramické dílny. Stačilo projít vyšehradskými tunýlky. Chodili jsme tam všichni kolem podolského kostelíčka a katovny snad každý den. Já po svých, malá Liduška ve sporťáku. A plácali jsme hlínu. Dodnes cítím její hladivý pocit v rukou. Naše podolsko-keramické štěstí však trvalo jen asi rok. V roce 1948 začali bolševici znárodňovat, správně řečeno krást lidem jejich majetky. Bylo mi pět, když zazvonil někdo u dveří. Běžela jsem tam s maminkou. Stáli tam dva páni v dlouhých kožených kabátech. "Paní Horálková, jdeme vám znárodnit vaši dílnu," řekli. "A musíte bance zaplatit úvěr, který jste si vzala," dodali. Já jsem z toho naštvaná ještě dnes, zatímco moje maminka brala tehdy život optimisticky, možná, že skončila válka, nevím, ale spíš to byla její šťastná povaha. Druhý den nás holky vzala za ruce a šla s námi do školky v Lopatecké ulici zeptat se, zdali tam můžeme chodit. Pak si sehnala práci jako laborantka v Ústavu pro výzkum rud v Modřanech. Léta pak ten úvěr splácela. V ústavu pracovala až do důchodu.Tatínek se tehdy hojně přátelil s akademickými malíři a sochaři. Našla jsem jednu slavnou fotku, jak šťastný občan Prahy objímá sovětského vojáka - osvoboditele. Socha v životní velikosti. Jistě ji sochal Jan Černý, tatínkův kamarád a ztvárněným občanem byl táta. Jeho velkým kámošem byl také malíř Jirka Horník, který se nějak nevhodně vyjádřil o komunistech a měl konec kariéry. Jeho žena Zdeňka i nadále a léta překládala z ruštiny. Kdoví, jestli to tehdy nebyla její osobní pomsta, za to, že se manžílek dosti pohyboval v „mokré čtvrti". Měli jsme doma obrázky Franty Tichého a dalších malířů, a loutky Zdeňka Trnky, s kterými jsme si my, holky, rády hrály.

V roce 1948 byly také ty nešťastné volby, kdy získali většinu bolševici (i když převrat byl domluven, režírován z Moskvy, dávno dopředu). Bylo mi pět, ještě jsem nevolila, až.po dlouhých létech jsem se dozvěděla jak volila moje maminka. Byla jsem po sametové revoluci na návštěvě ve Švýcarsku u své kamarádky ze školy Zuzky. Emigrovala a její maminka hned za ní. A ta mi řekla: „Byla jsem tehdy po válce pracovnice sociálního odboru Národního výboru v Praze 4. A musela jsem sedět ve volební komisi. Byl to dlouhý stůl v podolské sokolovně. Uprostřed sálu byl paraván s poličkou, kde by event. volič mohl do volebního lístku zasahovat. To bylo jen formální. Paraván byl otevřený směrem k našemu stolu. Když do sálu vstoupila tvoje rozkošná maminka tanečním krokem, šla prvně k paravánu, který otočila, abychom do něho neviděli. Pak vystrčila svoji půvabnou ručku a pravila: Ale tady není tužka, podá mi ji někdo? Jak mám škrtat? Komise byla paf...“

Tak tohle jsem se dozvěděla až po roce 1990 ve Švýcarsku.

Po roce 1948 také bolševici prohlásili mého dědečka Josefa za nepřátelského živnostníka tedy vykořisťovatele. On totiž vykořisťoval svého syna Jaroslava, který se u něho vyučil jako jediný učeň a později zaměstnanec. Nedostal žádnou penzi. Babička, domovnice měla penzi 300 korun a tou živila rodinu. Hůř dopadla rodina Jakubů. Měli malý krámek s potravinami na rohu Podolské a Ukublovy ulice. Když mu ho komunisté ukradli, pan Jakubů se v krámku oběsil. Jeho dcera byla učitelka dějepisu a moc hodná tichá slečna. Učila mě i mé děti. Ale pravdu říkat nesměla. Skutečný dějepis jsem si doplňovala až po létech čtením patřičných knih a hlavně čtením článků mé kolegyně dr. Jany Volfové, která psala nezištně - a krásně - pro můj časopis. Český dialog. .

V Podolí se nám žilo hezky. Koupali jsme se v řece, v zimě na jejím ledě bruslily na bruslích tzv. šlajfkách.

 

Komunismus

V neděli jsme s Lídou chodily do sokolovny na divadlo s Kašpárkem. Milovaly jsme to a každé představení hlasitě prožívaly, jak už to děti dělají. Během padesátých let však bylo divadélko v sokolovně zrušeno. Ještě předtím se tam však konaly šibřinky i jiné taneční kratochvíle. Lidé byli po válce hladoví po takové zábavě. Nebyly peníze ani materiál. Maminka si spolu s kamarádkou Mílou z domu a sestrou Růžou šily překrásné šaty z pytloviny, na níž všívaly tisíce malých blýskavých flitrů. V neděli jsme někdy chodili celá rodina na kopec nad kostelíčkem na Slepičárru. Byla to zahradní restaurace. Uprostřed bylo podium a parket, Hrálo se a tančilo. Bylo to však také brzy zrušeno.Tak jako nacisté zakazovali lidem zábavu, aby pracovali ve zbrojovkách, tak komunisté zakazovali zábavu, aby lidé pracovali „pro mír". A nejen pracovali. Aby pro něj bojovali. Heslo dne bylo Mír uhájíme, i kdyby tady nezbyl kámen na kameni...

V roce 1949 jsem nastoupila do školy do první třídy na Nedvědově náměstí v Podolí. Měli jsme také jako předmět náboženství, ale v druhé třídě už bylo zrušeno. Pak jsem měla dva významné zážitky. První byl hezký. Když už jsme uměly trochu číst a psát, řekla paní učitelka Kožíšková, že napíšeme dopis starým lidem, abychom jim udělali radost. Nadiktovala nám pár pozdravných řádek a rozdala adresy, které kdovíkde vzala. A já jsem pak dostala odpověď. To se nepoštěstilo všem dětem. Dopis byl docela velký. Otevřela jsem ho a byla tam fotografie T. G. Masaryka a text: To byl náš první pan prezident. Učitelka Kožíšková řekla: Evičko, schovej si ten dopis jen sama pro sebe.

Druhý zážitek byl ošklivý. Přišel k nám do školy přednášet jakýsi ruský vojenský papaláš ověšený plechovými odznaky. Nerozuměli jsme mu a on se začal rozčilovat. Kak éto, oni něznájut parúsky?! Marně naše učitelka vysvětlovala, že ruštinu budeme mít až v dalších třídách. Zuřil. A já jsem pojala silný odpor ke všemu ruskému. Nespravedlivě, řeč za nic nemůže. Miluju ruské písničky a dokonce je občas zpívám i na veřejnosti.

Ve třetí třídě jsme dostali jako třídního pana ředitele Simína. Vstupoval do třídy s houslemi pod bradou a hned začal hrát. Každý den nás naučil novou písničku. Byly většinou z Jižních Čech jako on. Okolo Třeboně, Sluníčko za hory zachází - ta je se svým smutným půltónem zvláště pěkná. A také vedl pěvecký kroužek. Tam už musel podle směrnic přiřadit i ruské častušky a budovatelské písně. Mně se však všechny líbily. Se zápalem jsem zpívala Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou mstící pluky neochvějně dál..., Geroj geroj Čapájev a Partyzána. Kromě jistého talentu od maminky byl pan ředitel hlavním tvůrcem mého pozdějšího pěveckého působení.

Se školou jsme často chodili hromadně do kina Revoluce na Pankráci. Bylo fajn, že jsme se ulili, ale já jsem mívala traumatické sny z těch válečných hrůz, které nám v tom dětském věku promítali. Mívala jsem z toho i horečky, při kterých se mi blížily s hučením k hlavě stěny pokoje a pak se zase rozestupovaly. To jsem řvala na celé kolo a tatínek mne utěšoval v náručí.

Asi od čtvrté třídy jsme musely učitelkám říkat soudružko. Učení mne sice nebavilo, ale měla jsem dobrou paměť, takže známky jsem měla výborné. Nikdy jsem se v té době ani později na střední škole, neučila doma.

V roce 1953 spustil bolševik měnovou reformu. Byl to skandál. Odpoledne prohlašoval prezident Zápotocký, že řeči o měnové reformě jsou výmyslem západních imperialistů. Ráno ale už to byla skutečnost. Zboží bylo oceněno jedna ku pěti, avšak úspory občanů jedna ku padesáti. Kromě tzv. znárodnění další okradení lidí. A mezitím byly popravy (Milada Horákova a stovky dalších. tisíce zavřených z politických důvodů, tisíce nahnaných do pracovních lágrů např. kopat uran pro Sovětský svaz. A zničení sedláckého stavu, kdy byly hospodářům třeba z několika selských generací sebrán dobytek a dán do družstev. Ti, co se nepodvolili byli označeni za kulaky a byli pronásledováni, stejně jako církev, které byly vzaty kostely a pole. Jezdili jsme tehdy ke kulakům na tzv. letní byty. Do Orlických a Jizerských hor. Pronajali jsme si tam v chaloupce nějakou místnost a užívali si venkova. Jezdívali jsme vlakem či autobusem a vozili jsme sebou přikrývky, nádobí, a všechno možné. Díky kulakům jsme my, děti, měly možnost poznat trochu venkov. Kulak nás bral na pole orat či sklízet, znali jsme koně, dobytek i drůbež. Maminka s tetou nás zase braly do lesa sbírat borůvky, maliny, ostružiny a samozřejmě houby. Tatínek jezdil do Prahy pracovat, přijížděl na víkendy. Živil se všelijak. Trochu malováním pokojů, trochu pomáháním výtvarným umělcům. Stál jim modelem nebo jim pomohl stavět chatu. Např. na Sázavě Pavlu Kohoutovi, tehdy významnému komunistickému básníkovi, později disidentovi. Neměl ho příliš v lásce...

Když jsem ve škole na otázku jaká je profese vašeho otce odpověděla nezaměstnaný,  křičela soudružka, že to není možné, že u nás, v socializmu je každý zaměstnán! A ještě víc křičela, když jsem na výzvu "děti jakou umíte písničku?" zapěla Mandelinka bramborová, to je americký brouk, kdyby na něj hajný přišel, dal by si ho za klobouk. Díky straně a čest práci, brzy budou z nás žebráci, strana ví má nám dáti - cenu jedna k padesáti. Stejně bídně dopadla na stejnou výzvu moje mladší sestra, když zazpívala Okolo Suče, žebrák se vleče, šaty roztrhaný, do bot mu teče. Maminka dost často říkala: holky, nebojte se, už to rupne. O naší rodině šla pověst, že je reakcionářská. Nicméně,

v roce 1958 jsem byla přijata na střední školu. Velice jsem se divila, když se mi začalo zdát, že bez učení to nepůjde tak hladce jako na škole základní. Řešila jsem to učením se pod lavicí na poslední chvíli před zkoušením. Procházelo to až na pár nehezkých známek, které jsem si ale opravila. Nejhorší byla ruština s mým dávným odporem. Nechodila jsem na ni. Profesorka (dnes vím, že to byla sympatická dáma, která prchla z Ruska před komunisty) mi vzkázala, ať se jí aspoň přijdu představit. A tak jsem to jednoho dne učinila. Koukaly jsme obě na sebe trochu rozdílně, já provokativně, ona přísně s nevysloveným dodatkem no počkej, ještě si tě vychutnám

Na začátku roku v prvém ročníku jsme měli latinu. Profesor byl chudák psychouš, možná oběť režimu. Nakázal nám, ať druhý den přineseme do školy rodné listy svých rodičů. Můj vzal do ruky a štítivě mi jej vrátil s hlasitým křikem: pozor, její tatínek je zahraniční imperialista, narodil se ve Vídni! No jasně, bylo to v Rakousku-Uhersku, když se tam Tonička vdala za Josífka Horálka. Latinář se však projevil i jinde zřejmě jinak, protože ho brzy odvolali pro nemoc a latina u nás skončila. Zůstala jen ruština, ke které pak přibyla angličtina. Ovšem učila jí - jak jinak v té době - zase ruštinářka. Bylo zřejmé, že si vždycky před hodinou našprtala jednu kapitolu z anglické učebnice a pak nás z ní učila. Za tři roky nás nenaučila téměř nic.

Během těch tří let mého středoškolského studia, v době po odhalení Stalinova „kultu osobnosti"  se začalo komunistické zlo malinko umírňovat. V roce 1958 např. vzniklo divadélko Semafor. A po něm řada dalších báječných míst, kam mladí lidé mohli chodit za zábavou.

(Pokračování zítra.)

(Na obr. pět generací. děsdeček Jaroslav, maminka Jarka, ES, dcera Jana a vnuk David.)