Fenomén Henychová

    Pozlovice jsou vzdáleny od Luhačovic pár kilometrů. Mírně sem zasahuje lázeňský provoz, je zde přehrada, hotel Ogar, kde se odehrávají zajímavé koncerty a kde si můžete vyřídit pas Valašského království. Pak je zde také kostel a velká, tři sta let stará fara, ve které jako nájemníci žijí manželé Eva Henychová a Václav Jansta.

    Letos to bude deset let, co jsi vyhrála Portu a tím se poprvé o tobě psalo jako o písničkářce. Deset let je úctyhodná doba, ale je ti teprve šestadvacet, protože tu Portu jsi vyhrála v šestnácti. A ve skutečnosti je tvá kariéra ještě o pět let delší a začala jednou z hlavních rolí v televizním seriálu My, holky z městečka. A vlastně, protože v tom seriálu jsi hrála holku, která umí hrát na kytaru a zpívat, muselo být už před tím období, kdy ses to naučila. Vím, že jsi chodila do nějakého národopisného souboru. Do jakého?
    To byl soubor Barvínek ve Zlíně, kde se dělal valašský folklor. Chodila jsem tam od první třídy až do osmé. Tancovali jsme, zpívali...
    A ke kytaře ses dostala jak?
    Taky v první třídě. Chtěla jsem hrát na piano, ale na to naši neměli peníze, tak maminka rozhodla, že na kytaru bychom ještě nějak schrastili.

Holka z městečka
    Jak ses dostala k natáčení? (Seriál, ve kterém desetiletá Eva hrála -- pozn. red.)
    Byla jsem ve čtvrté třídě, a do hudebky přišla výzva, že Praha bude točit dětský seriál a hledá děti z Moravy (to asi kvůli přízvuku) do hlavních rolí. Holky -- kytara, housle, harmonika, aby se uměly trošku herecky projevit a zpívat. Učitel mi to prostě jen oznámil, že taková možnost je.
    Já jsem šla domů a vzpomínám si, že jsem seděla mamince na klíně, mazlily jsme se a já jí řekla: "Maminko, mám pro tebe jednu zprávu." A ona: "Jakou?" A já bezelstně: "Budu hrát ve filmu." Pak jsem jí to vysvětlila a ona zase vysvětlila mně, že to je teprve možnost jít na konkurs, a že tam bude takových holek spousta. Byly tam stovky dětí. Prošla jsem do dalšího kola, pak ještě bylo nějaké další kolo a další, až přišlo finále, tam už nás bylo asi deset. Vzpomínám si, že už to bylo děsně na spadnutí a paní režisérka Vlasta Janečková mi řekla: "A ještě mi řekni, jestli umíš zpívat!" Řekla jsem, že jo, ale že si musí zacpat uši, protože zpívám hrozně nahlas. Oni přistoupili na tenhle můj dětský požadavek, teatrálně si zacpali uši a já zazpívala nějakou tu valašskou halekačku a oni byli děsně nadšení a ještě řekli: "A co tvůj prospěch?" protože to znamenalo vlastně na půl roku vypadnout ze školy. A já hrdě řekla: "Samý jedničky!" oni se začali smát a řekli "Tak pojď sem!" a dali mi devět scénářů...
    Kolik jsi za to dostala?
    Za tu půlroční práci jsem dostala asi třináct tisíc, včetně peněz za nahrávání ve studiu a za zpěv, protože z těch tří hlavních hrdinek jsem jediná zpívala sama. Tehdy jsem si myslela, že jsem milionář.
    Pojďme dál! Dotočili jsme seriál, jaké v tobě zůstaly pocity? Že už nikdy víc film, nebo že naopak budeš herečkou?
    Moc se mi to líbilo. Chvíli to i vypadalo, že ze mě herečka bude, i když ne filmová. Někdy v osmé třídě jsem začala chodit do amatérského divadelního souboru ve Zlíně a zanedlouho jsem dostala roli ve zlínském divadle v pořadu s písněmi Suchého a Šlitra. To bylo normální profiangažmá, které trvalo až do mého odchodu ze Zlína. Po základní škole jsem se hlásila na hereckou konzervatoř, ale nevzali mě. Šla jsem tedy na gympl. Já v sobě nikdy neměla takový ten motor: jít za něčím za každou cenu. Rozhodla jsem se pro muziku. Měla jsem pocit, že v tom mám víc šancí.
    Máme tě v druháku na gymplu, začíná rok 1991 a přichází Porta. Jak jsi se dostala k ní?
    To tady ve Zlíně organizovala kamarádka a sháněla lidi, aby měla vůbec dost soutěžících, tak mne přesvědčila. Měla jsem v té době asi osm písniček, ze kterých už nehraji žádnou. No, ale nějak jsem to vyhrála.

Období kotrmelců
    Až do teď to působí dojmem příběhu vlastně přímočarého. Dětská hvězdička, nejmladší vítěz Porty... Prostě jasná cesta k úspěchům. Ale teď asi přijde to, co bych pracovně nazval obdobím kotrmelců. Tak pojďme do něj!
    Měla jsem už tu zkušenost s filmem, že jeden úspěch neznamená, že automaticky přijde další a kariéra je před tebou. Takže jsem ten pocit, že jsem na prahu kariéry, ani neměla. Ono to vítězství taky neznamenalo, že by za mnou někdo přišel a řekl "Já tě vydám!" nebo "Já tě udělám!" Nic. Tenkrát pouze Zdeněk Vřešťál byl tak hodný, že se mi nějakou dobu věnoval a zařídil mi nějaké koncerty a nebylo jich málo. Jeden, dva do měsíce. Já jsem si tím jako studentka přivydělávala a bylo to docela příjemné. Pak z toho sešlo, protože jsem odešla. To bylo tak...
    Naši se rozešli, když jsem byla v osmé třídě. Celý prvák gymplu u nás tatínek ještě bydlel, naši se vzájemně zabíjeli, a já jsem hrozně trpěla. Byla jsem v období, kdy jsem to nedokázala pochopit. Pak dostal tatínek byt, takový ten družstevní, jak se na něj dvacet let čekalo, a rodiče ho vlastně připravovali jako možnost pro dítě, hned jak se narodilo. Nakonec to vyšlo tak, že se do něj nastěhoval on, a já tam od maminky utekla za ním. Bylo to 1+1. Tam jsem si žila svůj vlastní život, svou první velkou lásku.
    Ve Zlíně existuje sdružení Handicap kolem postiženého písničkáře Romana Herinka. To byl i můj kamarád. Pohybovala jsem se v tom prostředí a tam jsem se seznámila se slepcem, a ten mi uhranul. Naprosto... Já to brala, že to tak má být, že to je navždycky, a že to je On. Rozešla jsem se se svým klukem, a to ještě v době, kdy to, co mělo přijít, bylo naprosto platonické. Prostě chtěla jsem mít čistou cestu. On měl dítě, ročního chlapečka. Maminka umřela po porodu. To zamilování se stalo někdy v dubnu, korespondovalo to s Portou. Já za ním jezdila do Prahy na víkendy, vůbec jsem se neučila, nic jiného pro mne neexistovalo. To trvalo i celý třeťák, kterým jsem se tak nějak proklepala, a mezitím si vyřídila přestěhování do Prahy a možnost dodělat tam školu dálkově. Tatínek mne tam vezl autem se vším, co bylo moje: lyže, klec s andulkama. Tam jsem s ním rok žila, jenže brzo docházelo ke sporům a stále víc se ukazovalo, že je to omyl. Na konci čtvrťáku, po maturitě, jsem stála před problémem, že bych měla jít pryč. Nebylo kam. Tatínek už měl novou partnerku, na školu jsem se nehlásila, protože jsem se v té době prostě považovala za náhradní matku malého dítěte, s maminkou jsem byla rozhádaná. Bylo to drsné období. Tehdy se poprvé objevil Vašíček...
    Bylo to v červnu 1993 a já hledala duchovno. Smysl života. Jela jsem na nějakou akci do Skřidel. To je centrum, kde se dělají meditace, OSHO, holotropní dýchání, tantra, chození po žhavém uhlí a tak. Já tam jela hledat Boha. A byl tam i Vašíček, taky hledal. Pomohl mi na krátký čas s ;bydlením a spřátelili jsme se. Našla jsem si práci v mateřské školce pro nevidomé děti na Hradčanech. To bylo velmi zajímavé. Teď nedávno jsem tam měla koncert pro své bývalé dětičky, chodí už do páté třídy.
    O tobě se povídá, že jsi málem byla jeptiškou?
    Už předtím jsem poznala dalšího kamaráda slepce, u kterého jsem se pokoušela nahrávat svoje písničky na nějakou demodesku. On měl studio v bytě, ale v roce 1993 získal zaměstnání ve studiu Veritas v Dominikánském klášteře. Vůbec nebyl věřící, prostě sehnal tam náhodou zaměstnání. Tak jsem tam chodila za ním nahrávat si svoje písničky, a tam jsem se poprvé setkala s křesťanstvím na této rovině. Do té doby to pro mne byl kostel, kříž, babky drmolící růženec. Teď najednou mniši -- mladí chlapi, kteří třeba hráli pingpong na chodbě. A já viděla, že jsou hezcí, mladí, zjistila, že i chytří. A já si říkala: co tu dělají? Protože jsem měla takovou tu představu, že mnichem se stane chlap, který by nesehnal holku a je vůbec jinak k ničemu. A najednou jsem objevila, že to je cesta, kterou si někdo vybere dobrovolně. A začala jsem si říkat, jaká to musí být síla, která toho kluka k takovémuhle rozhodnutí přivede. To musí být něco!
    A v té chvíli jsem asi pochopila, co chci hledat v duchovním životě. Asi jsem se zamilovala po všech zkušenostech s lidmi do Ježíše jako do jediné absolutní autority.
    V klášteře byl jeden kněz, který mi řekl, že sestry Voršilky mají penzionát, kde bych mohla bydlet. Bylo to v centru, levné a navíc jsem byla jatá vírou. Tak jsem tam šla, a má konverze doběhla. Potkala jsem tam pro změnu mladé holky, které se daly Ježíši. Nádherné, chytré mladé holky. Všechny moje nejlepší kamarádky jsou odsud.
    V lednu 1994 jsem se přihlásila na Ježkovu konzervatoř. Pro jistotu na oba obory -- kytara a zpěv. Aby byla větší šance, že mě na něco vezmou. O Velikonocích jsem byla pokřtěná. Pak mi přišlo, že mne vzali na oba obory a taky jsem oba nakonec vystudovala. Přemýšlela jsem, že bych pak mohla učit ve škole Voršilek, protože ony se specializují na výchovu a vzdělávání. To, že jsem kdysi vyhrála Portu, v té době už opravdu nikoho nezajímalo.
    V září 1994 jsem vstoupila do postulátu, což je taková jako "přípravka pro jeptišky". Chodila jsem dál v civilu, studovala, ale už to nebylo jako být tam jen na penzionátu. Právě postulát je instituce pro to, aby člověk zvážil, jestli opravdu chce přijmout církevní poslání. A já jsem během roku nabyla přesvědčení, že to není moje cesta. Asi i proto, že jsem začala víc hrát, víc se zamilovala do muziky. Chtěla jsem znovu veřejně hrát.
    A zase taková historie: V roce 1993 jsem hrála na podzim jedno z posledních vystoupení, které mi sehnal Zdeněk Vřešťál. Bylo to v Městské knihovně a dělala jsem předskokana Nedvědům. A řekla jsem tam, že pracuji v té školce pro nevidomé děti. A druhý den se tam objevil hrozně hezkej pán. Byl to náš konzul v Miláně, který byl na tom koncertu, a pozval mne, abych s ním jela do Itálie na Mikulášskou besídku. A ještě s Mirkem Kováříkem, se kterým se od té doby znám. Jeli jsme, hrála jsem tam, dokonce v italském rádiu na živo jsem hrála Čarodějnici. V roce 1995 jsem ho potkala v Ostrovní ulici, kde právě byl klášter Voršilek. Já chtěla odejít a neměla kam. A ono se ukázalo, že má přímo naproti klášteru byt, který si drží, až mu skončí konzulské období. A že je byt prázdný. Tak mi ho nabídl na rok k bydlení. Úplně zadarmo.
    Po celou tu dobu jsme se s Vašíčkem občas vídali, někdy jsme zašli na večeři, vyprávěli si, co děláme, jaké máme problémy. Jak jsem odešla z kláštera, tak jsme se postupně scházeli víc a víc, až jsme spolu nakonec začali chodit a za další rok jsme se stěhovali do společného podnájmu.
    Osobnostní doladění
    A tím jsme myslím překonali ono období kotrmelců v životě a najednou ta cesta zase začíná vypadat dost přímočaře. Na začátku roku 1996 ti vychází vlastním nákladem první kazeta -- Svítání, v roce 1999 dostuduješ školu, vdáváš se, seženete společné bydlení jako nájemníci tady na faře a stěhujete se sem. V roce 2000 ti vychází druhý nosič vlastním nákladem -- Za stěnou z papíru. Je to už i CD -- profesionální.
    V posledních letech máš víc než 150 koncertů ročně. O tom, jak to vypadá ze zákulisí, si budu povídat i s Václavem. Z hlediska žurnalisty je to nuda: nějakou dobu spolu chodili, vzali se a odstěhovali se na venkov, kde žijí šťastně dosud. Ale přece jen, pár glos bych uvítal.
    Ta první kazeta, to bylo opravdu vyráběno amatérsky. Jedna kamarádka mi nakreslila obal, druhá na počítači vysázela texty, obaly se dělaly na kopírce a já je pak doma ořezávala. Vašíček do toho nezasahoval, se zájmem to pozoroval. Teprve v květnu 1996 přišel s tím, že by mi třeba mohl pomoci zařizovat koncerty. Do té doby jsem se o ně starala sama.
    (Václav: My jsme řešili, co budeme dělat až Eva dokončí školu. Já jsem se rozhodl ukončit činnost své firmy, která pronajímala turistům v Praze bydlení, a starat se na plný úvazek o Evičku. A bylo jasné, že v Praze zůstat nechceme. Jednak proto, že tam je draho a prostě bychom na to neměli, ale i třeba kvůli vzduchu.
    S čím přicházíš na pódium? Co si myslíš, že je tam tvým úkolem nebo posláním?
    Myslím si, že mým úkolem je oslovovat lidi, kteří se cítí taky na okraji tohohle zvláštního světa... a kteří mají touhu hledat něco navíc. A že mým hlavním posláním je ty lidi spojovat na mých koncertech, sjednocovat se s nimi. Potřebujeme se navzájem ujišťovat, že existuje taky něco jiného, nebo že existují taky jiné názory, než jsou ty, které vysílá televize.
    Máš 150 koncertů ročně. Nebojíš se, že tahle republika je malá, a že si objezdíš všechny štace?
    Já mám výhodu v tom, že hraji i v těch nejmenších vesničkách. Ten, kdo může hrát jen v městech nad deset tisíc, je opravdu brzy s výčtem hotov. Ale na mě přijdou i ve vesničkách a těch je dost. Takže se zatím nebojím. Je to způsobeno tím, jak jsou mé koncerty organizovány.
    Je zvláštní, že člověk může zpívat o čemkoli a část publika to zajímá, části to je lhostejné. Jen když se objeví v textech křesťanství, najde se navíc skupina diváků, ve kterých to vzbuzuje až nenávist, nepřátelství. Máš své nepřátele? Nevím, nikdo mi na rovinu neřekne, že mu vadí křesťanské texty. Navíc si nemyslím, že bych byla nějaký agitátor a v novějších písních jsou tato témata většinou jen v náznacích a v podobenstvích. Spíš mám pocit, že občas někomu z ko-legů vadí, že existuji vůbec, bez ohledu na to, o čem zrovna zpívám.
    Jednou mi po koncertu poslal jeden divák mail. Byl to specifický koncert -- křest mé druhé desky v Brně. Tam jsem věděla, že přišlo mé publikum, a asi jsem mluvila o některých věcech víc a otevřeněji. Psal mi, že se na ten koncert dostal náhodou, že od začátku do konce seděl s otevřenou pusou a naprosto nechápal, kde se to octl. Že celou dobu přemýšlel, jestli to myslím vážně. Že jestli ano, tak hluboce smeká, ale on tomu nevěří.
    (Václav: A tenhle "kritik" si pak objednal CD a zorganizoval recitál ve svém bydlišti, stejně tak jako mnozí další...)
    Myslím, že to je jeden z tvých rysů -- že se na recitálech otevřeš a řekneš lidem věci, které hvězda neříká. Vlastně se přiznáváš k tomu, že nejdeš s hlavním proudem. Předpokládám, že to způsobuje, že se ti svěřují i oni se svými příběhy. Dostáváš dopisy a odpovídáš?
    Dostávám spoustu nádherných dopisů a taky všelijaké obrázky a maskoty a dárečky, a třeba i básně. Všechno si schovávám a mám toho už plnou krabici. Někdy odpovídám, někdy ne. Na mail odpovím krátkým mailem, na čtyřstránkový dopis většinou neodpovím, protože krátká odpověď by byla trošku urážkou toho, co do dopisu vložil on, a na dlouhou nemám čas.
    Jak se vypořádáváš s obměnou repertoáru? Kolik písní píšeš?
    Prakticky pořád stejně. Tak pět do roka. Většinou když píseň začnu psát, dodělám ji. Jde jen o to, že si prostě myslím, že o nějakém tématu nemám psát pořád dokola. Napsala jsem píseň pro toho, koho mám ráda, třeba že na něj čekám, až se vrátí. Napsat o tom další píseň, pokud to vnímám prakticky pořád stejně, by bylo vykrádat sebe samu v jiné tónině. To mě nebaví.
    Pak mě chytne zase jiné téma. Třeba jak všichni chodí do hypermarketů a jsou zblblí televizní reklamou.
    No jo, ale vy televizi nemáte, tak to nesledujete. Přijdeš k někomu na návštěvu, oni to mají puštěné, ty jsi z těch reklam vyděšený, a jim už to ani nepřijde. A to je ten šok, po kterém třeba napíši píseň.

Převzato z časopisu Folk & Country

    V poslední době Eva koncertovala v Bosně a Hercegovině, Moldávii, Rumunsku a Ukrajině. Její zážitky zveřejníme v dalším čísle.