Všechno souvisí se vším aneb Co má společného vernisáž na Spořilově s vědecko-kulturním festivalem na Špicberkách?

Marina Hofmanová (Hužvárová) 9 2018 Kultura česky

Příběh první – Záliv smrti a výtvarná galerie ve spořilovském Geofyzikálu

 

Mezi své oblíbené instituce počítám už spoustu let Geofyzikální ústav AV ČR, jehož budova tvoří pomyslný klobouk pražské vilové čtvrti Spořilov. Tamější vědce znám nejen ze svého dřívějšího působení v Akademickém bulletinu, ale ještě dlouho předtím jsem do chaty GFÚ v Rokytnici jezdila jako vedoucí se skautským oddílem, později se mezi našimi skautíky objevily děti některých tamních pracovníků.

 

A když už jsme u skautů, tak jeden z mých přátel výtvarníků Vladimír Pechar - Pluto, bytostný skaut a také kmenový grafik tohoto časopisu a hlavně Českého kalendáře, ve zdejší proslulé výstavní síni několikrát vystavoval (rozhovor zde).

Zdařilý geopark přístupný veřejnosti v zahradě pominu, ale svou srdeční záležitost tady prostě popsat musím. Tím spíš, že má letos vlastně taky výročí.

 

Když jsem dostala pozvánku na další vernisáž již tradičního cyklu Spořilovský salon s tím, že se rovněž představí nově zrekonstruovaný výstavní prostor, spěchala jsem tam, abych to stihla ještě před příchodem hostů. Že pánové známí svým dobrým vkusem - ředitel ústavu Aleš Špičák a jeho vědecký kolega a současně kurátor mnoha výstav Jan Zedník (oba mimo jiné i aktivní sportovci) - určitě mají, čím se pochlubit, bylo předem jasné, ovšem výsledek překonal očekávání.

Prosvětlený prostor dává ještě více vyniknout ohromnému plátnu zobrazujícímu konec polární expedice, aniž by obraz rušil ostatní exponáty aktuální výstavy. Kulaté výročí mi ale dovoluje, abych se ze všeho nejdříve zastavila právě u velkoformátového oleje Záliv smrti od Julia Payera, k němuž se tady na Spořilově váže hezký příběh.

 

 

Poprvé vystaven před 110 lety


Přesně ten obraz, o kterém je řeč, byl poprvé vystaven v roce 1908 na Jubilejní výstavě Krasoumné jednoty v Praze. Výjev na plátně o rozměrech 3,9 metru výšky a 5,4 metru šířky byl vlastně již druhou replikou původního Zálivu smrti, který završoval Payerův čtyřdílný cyklus o tragickém konci Franklinovy polární expedice, jejíž ztroskotané a v ledu zamrzlé lodi opustili přeživší námořníci před 170 lety v roce 1848.

A čím dokázal Julius Payer tak připoutat publikum? Přesně popsaným prostředím, do kterého dokázal zasadit napínavý příběh, důkladnou znalostí a vlastní prožitou zkušeností.

Než se totiž vydal na malířskou dráhu, stačil se proslavit jako polární badatel: coby rakousko-uherský důstojník vedl s Karlem Weyprechtem polární výpravu, která v letech 1872–74 objevila Zemi Františka Josefa.

Teprve po návratu z expedice vyměnil Julius Payer atributy důstojníka za paletu a malířský štětec, a to na malířské akademii ve Frankfurtu. Pro budoucnost jeho díla bylo důležité, když se již jako hotový malíř setkal v Paříži s obchodníkem Charlesem Sedelmeyerem.

Silné prožitky z polární expedice nikdy nevyprchaly, ba naopak se staly živnou půdou pro Payerovu první velkou tvorbu v podobě velkoformátových obrazů s výmluvnými názvy Smrt sira Johna Franklina, Opuštění lodi, Bohoslužba na sněhu a Záliv smrti. Poslední ze čtveřice pláten – Záliv smrti – cestovalo zásluhou obchodníka Sedelmeyera po evropských metropolích, mimo jiné jej představila i Galerie Ruch, než byl obraz nakonec prodán do USA.

U nás přinesla výstava v Galerii Ruch Zálivu smrti značný divácký i odborný ohlas. Už sám námět tragické smrti Franklina a jeho polárníků zaručoval divácký ohlas. Vždyť pronikání do míst, kam dosud nevkročila noha Evropana, patřilo mezi "velká dobrodružství" 19. století. Expedice do neprobádaných končin získaly vědecký základ a jejich aktéři punc hrdinů. Obraz přes všechen až reportážní realismus spadá do kategorie historické malby. Tím spíš, že autor mohl vylíčit 40 let starou událost náležitě autenticky, díky vlastní zkušenosti. Však Julia Payera právě pro onen archeologický přístup usilující o maximálně pravdivé vylíčení události prostřednictvím detailního studia všech reálií nazval kritik K. B. Mádl umělcem „naprostého realismu“.

Silný námět autora přitahoval neustále: v roce 1887 namaloval první repliku Zálivu smrti a po dalších deseti letech již výše zmíněnou druhou repliku dosahující bezmála čtyř metrů na výšku a pěti a půl metru šířky.

 

Možná nám někdo doplní, co se dělo s obrazem v dalších letech, každopádně v roce 1960 se do hry dostává Geofyzikální ústav ČSAV v Praze. Tehdy jeho osvícení pracovníci zachránili ze skladiště obraz, který byl navinutý na cívku, nechali ho zarámovat a pověsili v zasedací síni budovy vévodící spořilovskému kopci. (Údajně dokonce museli podniknout nějaké stavební úpravy, aby dostali obrovský obraz dovnitř. A i kdyby to byla jen povídačka, je půvabná, nemyslíte?)

Také se mělo za to, že plátno bylo před zarámováním oříznuto, ale díky přípravě k vystavení obrazu ve Veletržním paláci v roce 2006 se zjistilo, že bylo nahoře jen založeno.

Jestli byl později podle plánu nastaven rám, aby se plátno odborně narovnalo do původní velikosti, jsem se zapomněla pana ředitele Špičáka zeptat, ale určitě to napravím a doplním…

 

Epilog:

Výstavy jediného obrazu se osvědčily k prezentacím výtvarného umění v 19. století, kdy dokázal atraktivní námět a monumentální rozměry přilákat široké publikum (k asi nejznámějším patří výstava obrazu Václava Brožíka Mistr Jan Hus před koncilem v Kostnici na Staroměstské radnici). Výstavou Záliv smrti zahájila činnost Galerie Ruch, ve své době nejprogresivnější výstavní síň, kterou r. 1886 založil nakladatel Alois Wiesner. Tento významný muž české kulturní scény 80. let vydával i výtvarně orientovaný časopis Ruch a ilustrované a umělecky upravované knihy (např. Rukopis zelenohorský a královédvorský ilustrovaný M. Alšem nebo Wiesnerovo pohádkové album s ilustracemi Hanuše Schwaigera). Ve spolupráci s pařížským obchodníkem Charlesem Sedelmeyerem organizoval zmiňovanou výstavu Brožíkova Mistra Jana Husa.

 

O plodech lesa se dočtete v příběhu druhém, zatímco ve třetím se vydáme na slíbené Špicberky.

Marina Hofmanová

Foto archiv autorky

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012