Pavel Smetáček

Pavel Smetáček

Jsem asi umí(r)něným tradicionalistou

(páté a poslední vydání)

Z obrovské nabídky zvukových zázraků jsem si časem zrání vybrala symfonickou hudbu a jazz. Pavel Smetáček je synem precizního dirigenta Václava Smetáčka, jehož obdivoval svět. V mé knihovně jsou  vedle sloupců CD symfonické hudby mj. také nahrávky Traditional jazz studia, které Pavel založil s bratrem Ivanem a dalšími šesti studenty. Název se lety měnil, prapůvodně se soubor jmenoval „Studijní skupina tradičního jazzu při Kruhu jazzové a moderní taneční hudby Závodního klubu Revolučního odborového hnutí Státního hudebního vydavatelství, národní podnik“. Ale ani to je nezahubilo...V roce 1959 byla tato skupina zjevením a adorovali ji všichni, kterým lezla krkem socialistická pop muzic. Nepamatuji se na její začátky, věkem jsem však jejich podání jazzu zcela propadla.

Jako novinářka jsem dělala s Pavlem Smetáčkem několik rozhovorů, když slavil 70. narozeniny, nabídl mi tykání. Bylo mi ctí... Teďjsem si přečetla svůj první velký rozhovor s ním, který vyšel v roce 2002 v týdeníku Naše rodina.

„S Pavlem Smetáčkem jsem se poprvé tváří v tvář potkala na tzv. muzikantském plese, který tradičně zakončoval sezónu. Zatímco ve Smetanově síni hráli symfonikové Strausse a Offenbacha, v salóncích Obecního domu bylo slyšet kapelu jazzovou, beatovou, dechovku i cimbálovku. Tu noc jsem (doslova) protancovala boty a v půl čtvrté ráno jsme se s Pavlem Smetáčkem potkali ve Sladkovského sále. Byl bez saka (!!!) a hrál, jako by se narodil v New Orleansu.

….. Na to si nevzpomínám, ale... že bych si opravdu odložil sako?“

Kniha s titulem Jsem asi umí(r)něným tradicionalistou je opět rozšířená o další informace. Jazzový svět v naší zemi je zachycen v dokonale zpracovaných informacích - autor má v sobě preciznost špičkového vědce. Co potřebujete vědět o muzikantském světě a jeho životě v době bolševismu i po roce 1989, tam najdete. Také všechny rozhovory s Pavlem tam jsou vzorně seřazeny s dokonalou adresností: kdy, kde, kdo... Obrovský kus práce, dokument o našem životě nejen s jazzem, ale také s uměleckými, politickými i církevními osobnostmi světa, s kterými autor spolupracoval. Nebo se přátelil.

Teď už Pavel Smetáček nehraje, zdraví mu nedovoluje, a tak na křtu této dokonale faktograficky i graficky zpracované knihy (649 stran!) byl jen posluchačem koncertu, hraném jeho dlouholetými kolegy. Tleskali jsme a slzeli.

Knihu vydalo nakladatelství Martin

Venda Šebrlová