Slovo na září - Strach žít?

Strach žít...?

Včera jsem poseděla se sousedy na chatě. Při vínečku, při písničkách s kytarou. A taky s povídáním, když se jazyky uvolnily. Bylo nám fajn.

Sestava byla pestrá - gynekolog, zubařka v důchodu, inženýrka stavařka, truhlář v invalidním důchodu, novinářka v důchodu, mladá žena, absolventka několika vysokých škol,  se svým mladým manželem, inženýrem..

Zítra jdou děti po prázdninách do školy.

Mám ráda herce a filosofa Jaroslava Duška. Nejsem naštěstí sama. On zjevuje posluchačům pravdy, které jsou tak jednoduché, ale přesto nepřijímané ze strachu z neznáma? Líbí se mi, jak říká, že děti jsou bytostí božské, vědí všechno a projevují své talenty do té chvíle, než je dospělí zkazí. Hlídala jsem několikrát týdně svou vnučku - 2-3 roky - protože nebylo místo ve školce. Bylo to moc hezké. Ta holčička byla plná nejen plná energie a temperamentu, ale i nápadů. Házely a kopaly jsme míčem, tancovaly, zpívaly. Měla doma spoustu hraček. Ale, když jsme šly ven, sebrala kus klacku a řekla babičko, zastav se, budu tě fotit. Klacík byl náhle foťák, pak našla velikou krabici, kterou jsem jí musela vzít domů, protože to byl domeček. Pak už bylo místo ve školce a posléze se stala i školačkou. Nepoznávám ji dnes. Dovídám se, co jí zakázala maminka, co radila paní učitelka, odpoledne školní úkoly, pak hodiny klavíru, cvičení. No, fajn. Ale líbí se mi, že si vymohla k vánocům dětskou bicí soustavu a mydlí do toho jak divá. Ne,.divá, ale dává tím najevo, že přece něco svého si chce projevit,.by možná řekl psychiatr.

Zubařka se svěřila s obavou o svou dospělou dceru. Ta už má už také dceru, docela velkou, ale není spokojená se svým zaměstnáním. Pracuje jako účetní. Čísla se jí dávno omrzela. Ráda by si založila farmu. Kozy, ovečky a tak. Má ráda přírodu a zvířátka. Ale nemá zatím odvahu to uskutečnit, protože - musí přece vydělávat! (Ale žije v dostatku, spíš je to zástupná výmluva.) Její jediná dcera, dnes 16, to ví jasně. Už si na rodičích vydobyla dva psy a koně. Je pravda, že zatím nemusí vydělávat...

Novinářka si vzpomněla, že před časem za ní začala chodit mladá žena, která s ní chtěla pracovat v soukromém časopise. Ale to by musela jít na volnou nohu. Žádný měsíční plat, jen co si vydělá svou pílí a schopnostmi. A to je risk. Po čase to opravdu riskla. Dnes je šéfkou dalšího časopisu, který si zařídila podle svých představ. Není sice milionářka, ale dělá práci která ji baví a má spoustu vděčných čtenářů. A to je radost.

Další - vzdělaná mladá žena je momentálně bez práce, dostala výpověď z ČEZu, kde pracovala mnoho let. Svěřila se s tím, že by chtěla dělat něco na téma zdravý životní styl, jídelníček spíše zeleninový, jóga, chránit přírodu atd. A její manžel inženýr se za chvíli přidal, že ho to ve stavařské velké firmě také moc nebaví, že by šel dělat něco s ní. A proč ne?...

Truhlář žije z malého invalidního důchodu v chaloupce na okraji vesnice u lesa a řekl něco, co přítomné šokovalo: nestarám se o peníze. Mám jich moc málo, ale ještě jsem neumřel hlady, mám střechu nad hlavou, na zahrádce mám trochu zeleniny.

Inženýrka, jinak veselá a milá kamarádka namítala, že přece o peníze se člověk musí starat, prostě je potřebuje.

Novinářka v důchodu pravila, že se o peníze také nikdy nestarala, ale vždycky měla co potřebovala. Jak to? divili se ostatní. No, neumím to vysvětlit, abyste to pochopili, ale - prostě věřím, že když člověk má dobrý úmysl a snaží se ho uvést v život, tak je mu osud vstřícný. Když má člověk dobrou myšlenku, tak ta zas přitáhne další dobré věci.

Gynekolog se zdržel připomínek, jen řekl, že je se svou prací spokojen, i když také není milionář. Líbí se mu, že žije na venkově a může se podílet na místním časopise a i na kulturním dění ve vsi..

Politiku jsme ten večer neprobírali, snad jen hned na začátku padlo slovo, abychom jí sem netahali, že všichni tam jsou jen hamouni, kteří se derou o prachy a o moc. Myslím, že všichni ne, ale většina ano. Parlamentem i senátem prošla v minulých letech spousta charakterních lidí. Všichni však zase po čase odešli. Jedna ministryně kultury např. už za 16 dní. Ostatní se tzv. nechali vyštípat. Znám několik lidí ze senátu, kteří slušní jsou a vytrvali. Ale! Jejich prostor pro uskutečnění dobrých úmyslů je minimální...Vlci si je hlídají...

S úvahou nad politikou bych skončila tím, že česká politická scéna je v příšerném stavu. Co s tím? Nenapadá mně nic jiného, než dělat co můžu. A že může každý, když zahodí jakýkoli strach a zapomene na chvíli na honění peněz. Věřím, že odvaha se vyplácí.

Nejsem nekritickým obdivovatelem esoterických buditelů, kteří by od Sysifa dostali bludný balvan za své bludy, ale zajímají mne. Např. Petr Chobot, nedávno v rozhovoru řekl, že s ním do Peru, kde je víceméně u šamanů doma, jela skupina poslanců z EU. A to proto, aby se tzv. očistili. Prošli si jakousi ozdravnou kúrou a pak prý všichni poklekli, líbali zem, plakali a prosili za odpuštění. Redaktorka se ho ptala, jestli tam byli také poslanci od nás - samozřejmě nikoli. Ale také nebylo řečeno, zda ti, co v Peru plakali, se po návratu dali na jinou cestu...

Souhlasím s názorem, že člověk si má plnit své sny. A má si věřit, že to dokáže. Znám báječné lidi, kterým se to podařilo. Zmíním jen  dva. Oba byli v 90. letech našimi velvyslanci. Marie v Zambezi. Oblíbila si tamější lidi, děti i zemi. Když jí mise skončila, nevrátila se na MZV, jak se obvykle dělává, ale dala výpověď a.stala se misionářkou soukromou. Aby to mohla uskutečnit, našla si práci v ČR v jiném oboru. Jakmile si našetří na letenku, už je v Africe. Založila tam školu pro děti, objevila vesnici, kde všichni sochají sochy a ona zařídila, aby se o tom vědělo a sochy nyní putují do ČR a do světa. Je za tím plno práce. Při zařizování školy např. zjistila, že děti potřebují mít rodná čísla. Jaksi v té vsi nebylo známo o co jde. Marie to musela zařídit. Dneska je „její" vesnice známá široko daleko v Africe i v Evropě, sochy, ale i jiné ruční výrobky (krásné náhrdelníky, náramky apod. a zdobí dnes mnohé ženy české ženy) putují z její vesnice a ona za utržené peníze zařizuje další vzdělávání pro děti i dospělé.

Druhým je dnes poměrně známý Atapama. Mnislav Zelený byl dříve mým dopisovatelem z Jižní Ameriky. Také on časem pohrdl pohodlným místem diplomata. Pustil se do vlastního probádání Amazonie. A dařilo se mu to do té míry, že se stal mezi indiány jejich bratrem a dostal indiánské jméno. Žije střídavě mezi nimi a doma s rodinou. A informuje nás o tom, že indiáni nejsou žádní nekulturní divoši, ale lidé mnohdy moudřejší než my.

Přeji vám odvahu k uskutečnění vašich snů!

Eva Střížovská .    .         .

Na obr. Sedící býk, známý indiánský náčelík