Jak zní smrt

V Praze se zrodil další horký den pozdního léta v roce 1968, třetí den okupace země vojisky Vašavské smlouvy. Třetí ráno, které vypadá, jak z válečného filmu: je slyšet výstřely, tanky blokují všechny hlavní křižovatky a strategicky důležité budovy města. Je to příliš reálné, krev na vlajkách je opravdová a je najednou děsivé pochopit, co to znamená být postavou v tragické historii. Mladá novinářka se vrací z noční “ služby” v teď “ilegální” a skryté stanici Československého Rozhlasu. Před pár minutami překládala zprávy o mladých studentech u Rozhlasu na Vinohradské třídě a mladé těhotné ženě, která se pokoušela přeběhnout ulici, když ji zasáhla kulka. Tragédie byly hlášeny i v jiných městech. Je nešťastná a unavená, když zaslechne bodré veselé hlasy ruských vojáků, hlídajících křižovatku, kterou musí překročit: “Ech posmotri! Ryžaja krasavica. Kuda toropišsja?” S obdivem k jejím vlasům sahajícím do půli zad v domnění, že mu nemůže rozumět. Je zaskočen, když se k němu otočí a plynulou ruštinou mu odpoví:” A co ty tu děláš v mém nádherném městě s automatikou přes rameno?” Byl překvapen, ale rád , že si může popovídat s dívkou , když zrovna není co dělat: “Přišel jsem vás osvobodit a chránit vás.” “A od kohopak? “ odpověděla mu: “ Od nás samotných? “ “Tvůj otec byl osvoboditel. Ty jsi okupant”. “ Počkej, počkej”, obrátil se na kamaráda: “Jen se na ni podívej, rusovláska a jaká je zapálená”. Přistoupil k ní blíž, aby pokračoval v tom podivné flirtování. Její kamarád se snažil ji vzít za ruku a odvézt ji z téhle situace domů. Ale dívka už byla na barikádách v bojovné náladě a chtěla vysvětlit tomu mladíkovi se zbraní, že tady nemá co dělat; v ulicích tohoto čárového města, jak to dělali tisíce občanů její země uprostřed Evropy, snažili se jim vysvětlit, že jsme mírumilovní občané, že se o nás říká, že jsme holubičí povahy. V příští vteřině v některé z vedlejších ulic zaharaší výstřely z automatické zbraně. Série výstřelů. Ve stejném okamžiku dívka a její přítel jsou součástí scénáře akčního filmu. Zbraně obou Ruských vojáků udělají to známe “ Klik -klik. “ Zbraně jsou odjištěny a oba je mají pár centimetrů od hrudi, od jejich mladých srdcí. Tak blízko a připraveny zabít. Jen malý pohyb a... Do dnešních dnů má v hlavě a v srdci ten zpomalený film: Zvuk odjištěné zbraně a dlouhé vteřiny mlčení a čekání. Klid v sousední ulici následovalo nové kliknutí pojistky, zbraně dolů. Obličeje diskutujících vojáků se zase změnily , smrt zmizela, byli ochotni opět diskutovat. Holt profesionálové! Dívka už není bojovná. Příliš jasně pochopila, kdo má zbraň a je ochoten ji použit. Přijala varující přítelovu dlaň a následovala ho, když se snažili zmizet, jak rychle to šlo. Rozklepali se a začali volně dýchat, až když je kryl roh blízkého domu. Padli si do náruče a ona přísahala jemu i sobě, že už nebude mluvit s ozbrojenými vojáky: Oni mají zbraně, není o čem diskutovat oni jsou okupanti a my jsme oběti. V té chvíli ještě doufali, že ne na dlouho. Neměla pravdu. Bylo to dlouhých 20 let, celý její život v té době. Její děti budou ve stejném věku, když se bude moci radovat ze svobody své země. A bude to jinde, v jiném světě.

Věra Souradová