Cože?

To už je padesát let, co jsem jako mladinká maminka dvou malých dětí, pracující v kanceláři na Václavském náměstí táhla nejdříve dcerku do školky směrem k Braníku, pak miminko synka do jeslí Na Dolinách (kus cesty do kopce), pak jela autobusem a tramvají z Podolí do centra. Že si paní učitelky ve školce a jeslích utírali slzy v očích, jsem nějak moc nepostřehla, prostě jsem pospíchala, abych byla v práci včas. Až v té tramvaji, když lidé také brečeli a pouštěli nahlas tranzistory, mi to začalo docházet. To snad není pravda, si myslelo kromě mne nejspíš milion lidí. V kanceláři v pátém patře jsem koukla z okna a viděla jsem tam na střeše asi metr ode mne šikmookého vojáka s namířeným bajonetem.

TAK JE TO PRAVDA! a už jsem se zařadila mezi ty, kteří NESOUHLASILI SE VSTUPEM VOJSK, jak nám bylo později vyčítáno, a psala a vylepovala jsem letáky, pomáhala strhávat plechové cedule s názvy ulic a pokoušela se mluvit s těmi šikmoočky a vysvětlovat jim, že tady žádné kontrarevoluce není. Ale oni snad ani neuměli rusky, nevěděli, kde jsou a proč tam jsou.

Dnes je to padesát let. Český rozhlas věnuje vzpomínce na tyto tragické události, kdy byla rozježděna tanky naděje na lepší politické zřízení, celý den vysílání. Taky je na co u rozhlasu vzpomínat. Asiatší vojáčci si nejprve spletli s rozhlasem Národní muzeum a rozstříleli mu fasádu. Pak se k rozhlasu dostavili, ale to už tam byly davy lidí, kteří stavěli barikády, zapálili autobus a svým způsobem se s holýma rukama snažili tankům bránit. Zatím se pracovníci rozhlasu snažili dále vysílat. Zemřelo tam tehdy 17 lidí. Ale tyhle události, jako ty normalizační, co následovaly, jsou dosti známy. Jakož i to, že z Československa odešly do emigrace tisíce a tisíce lidí. Mám dnes čtenáře v Kanadě, USA, Austrálii, Africe a samozřejmě, ve všech možných státech Evropy. Každý z nich by mohl vyprávět svůj příběh cesty za svobodou. Co člověk, to by bylo na knihu. Však také před deseti lety vznikl v našem časopise projekt České kořeny, který se věnuje ve filmové podobě právě těmto příběhům.

Ti, co se sem po roce 1989 vrátili, nebo sem jezdí, kritizují po právu současnou politickou situaci. (Já taky.) Program dnešního rozhlasového vysílání byl živý a projevy dnešních "papalášů" poslouchali opět davy lidí před rozhlasem. A nejen poslouchali, ale také svým pískotem a provoláváním hesel dávali najevo svůj nesouhlas. Třeba s premiérem Babišem - potvrzeným estébákem, nebo s Radkem Ondráčkem, předsedou Parlamentu za hnutí ANO a Babišovou "podržtaškou". A tady přicházím k jedné záhadě. Proti ANO a hlavně proti Babišovi, krycím jménem Bureš, jsou často demonstrace jako i proti prezidentovi Zemanovi (ten dnešní den ignoroval). Ale jak je možné, že tito lidé byli zvoleni tolika hlasy?

Záhada pokračuje. Jak je možné, že tolik lidí je proti válkám a přesto války válcují od nepaměti až dosud kus světa?

Kdybychom chtěli hledat v bibli, prý nejstarší knize světa, mohli bychom věřit, že ti "zlouni" se upsali ďáblovi a že si to následně v pekle vypijou.

Jeden indiánský šaman, natočený tv před časem řekl, že lidé jsou špatní od doby, kdy vynalezli civilizaci, čímž myslel, že začali obdělávat půdu a vlastnit majetek. A proto jeho kmen nic nevlastní, živí se lovem a sběrem plodů.

Já bych řekla, že lidstvo je šílené. Zprávy, následující po rozhlasovém pietním pořadu mj. oznámily, že: Rusko chystá největší vojenské cvičení od dob studené války, kde bude na 300 tisíc vojáků včetně posily z Číny a Mongolska.

Prý to bude proti možnému napadení. Muslimové slaví svůj největší svátek, tj. obětní den, vzpomínka na to, jak Abraham obětoval  Bohu svého syna. Porážejí na celém světě ovce a krávy a maso prý rozdávají chudým.

Jestli je to zaviněné vzniklou civilizací či ďáblem nevím, ale skoro by se mi zdálo, že ten šaman má pravdu. Lidé se honí za prachy a za mocí. A je zajímavé, že přitom nejsou šťastni... nebo ano?

Eva Střížovská