Tenkrát o prázdninách

Marina Hofmanová (Hužvárová) srpen 2018 Aktuality česky

Seděla jsem znepokojeně v kuchyni úplně v rohu gauče, záda vmáčknutá skoro do zdi, slzy v očích. Všechno bylo ten den jinak.


Už jsem totiž měla řádit na hřišti v nových šedých kaliopkách, ve kterých to náramně jezdilo po nerezové skluzavce, jaké u nás nebyly. U nás by taky žádný řidič nezastavil na docela prázdné silnici, aby pustil přejít malou holku. Byly jsme totiž v Anglii – mamce se podařilo vybojovat povolení k návštěvě rodinných známých v Brightonu.

Odpoledne jsem se těšila na pláž a dřevěné molo s atrakcemi. Místo toho máma brečela, oči připíchnuté k televizní obrazovce, občas na mě se zděšeným výrazem koukl Serge, jeho žena Roy asi v rozpacích chystala čaj. Hlasatel vzrušeně doprovázel obrázky ze vzdálené Prahy, srocení lidí, zoufalé a nechápavé obličeje, tanky a barikády. „Je válka, obsadili nás vojáci Varšavské smlouvy“, zoufala si máma.

Ten den byla středa 21. srpna 1968.

 

Přišly dny další, dospělí stále dokola probírali obsazení Československa, váhali, zda taková otevřená agrese je nebo není válka, a v neposlední řadě horečně řešili, zda se máme z Anglie vrátit domů do Prahy nebo zamířit k tetám do Ameriky.

Já jsem mezitím vcelku bezstarostně se sousedovic kluky foukala do bublifuku (ten se u nás taky ještě nedal dostat), běhala na hřiště a tam, nejrychleji ze všech místních dětí jezdila po úžasné klouzačce, a taky našim hostitelům nasadila do prádelníku šneky z jejich zahrádky.

Tanky s okupanty byly pro nadmíru temperamentní osmiletou svéhlavičku zatím předaleko – a pochopení všech souvislostí ještě mnohem, mnohem dál.

 

Proč?

Proč jsme se tehdy s mamkou vrátily domů do Československa (komplikovaně přes Vídeň, protože letiště v Ruzyni nepřijímalo)?

Proč jsme neodešly do Ameriky, přestože byla tato varianta stále "na stole"?

Proč nás „bratrsky“ obsadily zrovna země, jejichž ruštinou a polštinou vládla moje máma jako rodnými jazyky?

A proč byl mámin strach "mluvit" vždycky nějaký jiný, než u rodičů ostatních spolužáků?

Proč se máma v počátcích normalizačních 70. let sesypala a odvezli ji přímo z rozhlasové redakce na psychiatrii do Bohnic?

Proč po návratu nemluvila o sovětské agresi, ale pokud vůbec, tak velmi vyhýbavě o snaze zabránit kontrarevoluci, takže se toto téma u nás doma "zrušilo"?

A proč, když jí po Sametu nabízeli v Rozhlase rehabilitaci, jenom mávla rukou, že o to nestojí, že už na to chce zapomenout?

 

Až daleko později mi docházelo, že invaze v osmašedesátém nebyla v naší rodině tou první.

Že moji předkové odešli do Ruska na pozvání cara, ale ledva si vybudovali nový domov a sžili se s prostředím, už museli prchat před bolševiky. To se odehrálo před necelou stovkou let, další roky pak žili jako běženci v Marseille, než jim úřady povolily vrátit se podle domovského práva do původní vlasti v Čechách.

Že ani návrat sám vůbec nebyl jednoduchý, protože se z nich stali cizinci v zemi vlastních předků, kde čelili posměchu, že jsou Rusáci, sklízeli nedůvěru pro cizí přízvuk, jinou kuchyni, odlišnost od „normálních“ lidí. Navíc nad rodinou bývalého carského důstojníka stále viselo nebezpečí „zájmu“ ze strany KGB – kolik lidí bylo od nás odvlečeno do SSSR! Tady ležel pramen oné zvláštní a všudypřítomné obavy, který nezačínal v  osmašedesátém, ale daleko dřív a souvisel s KGB. Ovšem ani pro tetičky v Americe, kam se dostaly později z Prahy, nebyly stále nové začátky v emigraci snadné.

 

Tahle rodinná historická zkušenost zcela jistě hrála podstatnou roli v jednom z mých prvotních Proč? Těžko však dnes říct, co nakonec ručičky vah v rozhodování mé mamky onoho srpna ´68 vychýlilo směrem ku Praze. Zkusila jsem se jí zeptat, ale prý už si nepamatuje.

 

A jak tak spisuji tyhle řádky, vlastně mi teprve teď plně docvaklo ono vzpomínané zděšení v kuchyni u televize v brightonském řadovém domku se zahrádkou. Vždyť usedlý pan Serge a jeho drobná manželka Roy také patřili k vyhnancům z multikulturní komunity v Sevastopolu, kteří na vlastní kůži poznali, že se sovětská moc neštítí ničeho. A také sami dobře věděli, jak chutná ztráta domova.

Najednou mi dochází, že v srpnu před 50 lety určitě s mou mámou probírali  i jejich společnou zkušenost s obrovským emigračním traumatem.

 

Ovšem definitivní rozhodnutí bylo pouze a jen na mojí mamce. Zřejmě už necítila sílu na další emigraci, nechtěla opustit místo, kde si s nemalým úsilím vybudovala domov, kterého se už nechtěla vzdát. Nemohla tušit, že místo rozjeté rozhlasové kariéry skončí v blázinci a poté v invalidním důchodu.

Stejně jako málokdo jiný si tehdy určitě nedokázala představit, co všechno budou obnášet následné roky normalizace.

 

Marina Hofmanová

 

Na snímku ze srpna 1968 autorka s paní Roy na pláži v Brightonu

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012