NAŠI V KLOKÁNII - 1

Ota Ulč srpen 2018 Naši ve světě česky

V poměru k původnímu počtu obyvatelstva, od konce druhé světové války, pouze s výjimkou Izraele, žádná země nepřijala tolik přistěhovalců jako Austrálie.  Kdysi jednolitý kmen Anglosasů na periferii světa je teď konglomerátem různých národů. Téměř polovina profesorského sboru univerzit se narodila někde v zámoří.

Už několik století se rozprcháváme po planetě a dosud málo víme, jak všude naši lidé žijí.  O tom, jak si počínáme na americkém kontinentě vyšlo pár knih, ale vím jen o jedné s australskou tématikou. – The Czechs in Australia (Melbourne, 1983). Autorem je krajan a dokonce Plzeňák Michael (Mirek) Cígler.

Od něho se dozvídáme, že prvním Čechem mezi klokany byl Tadeáš Haenke. Císař Josef II. ho poslal, aby se věnoval botanickému bádání. To bylo koncem osmnáctého století.  Prvním českým usedlíkem se stal  Marek Blucher, narozený v Praze roku 1801.  Usadil se tam ale nedobrovolně. Během putování Evropou ho totiž v Anglii odsoudili k sedmiletému žaláři za krádež tkaniček (ano, tkaniček – laces). Tehdejší britská justice za takový zločin občas i věšela. V tomto případě došlo toliko k deportaci.

Dobrovolní pionýři se začali trousit v první polovině devatenáctého století. Nejpozoruhodnějším byl Jan Lhotský, doktor přírodních věd a mediciny, politický disident. Obtěžován rakouskými úřady, vydal se za kopečky. Do Sydney dorazil v roce 1832, založil muzeum a pustil se do úspěšné výchovné, vědecké i publicistické práce.

První zmínka o českých kolonistech v Austrálii vyšla v pražském časopise Květy v roce 1840. Obsahovala i část deníku řezníka Josefa Jílka, usazeného v Austrálii.

Jako misionáři přišli mezi domorodce představitelé různých církví – Moravští bratři i katolíci – Josef Sbořil, Bedřich Chmelíček, Jan Kramář, Josef Hulka.  V černých sutanách se prý tehdy plahočili po horkých vlhkých Northern Territories.

V polovině 19. století vypukla zlatá horečka, zlatokopové se přihrnuli. Čtvrt milionu jich přibylo do Melbourne, až tři tisíce denně. Nejznámějším Čechem se stal trutnovský rodák Čeněk Paclt, posléze autor užitečné knihy pro případné následovníky.

Zdaleka nejpočetnější přistěhovaleckou vlnu tvořili o sto let později naši poúnoroví uprchlíci. Měli pramalou naději usadit se někde v západní Evropě nebo se dostat do severní Ameriky, nezbývalo než jet naslepo k protinožcům. Často ani kapitán lodi nevěděl, ve kterém přístavu pasažéry vysadí. V roce 1949 přijelo do Austrálie 4167 Čechů a Slováků, o rok později už 5020. Uprchlíkům ze sovětizované části Evropy se tam tehdy říkalo „Balti“: první pováleční přistěhovalci  totiž pocházeli z řad obyvatelstva z původních baltských republik, prchajících  před Rudou armádou osvoboditelkou.  První dva roky byli odkázáni na milost a nemilost  místních úředníků. Lékárníkovi třeba přidělili práci metaře, zatímco jeho manželku poslali mýt nádobí do stovky mil  vzdálené vojenské kantiny. Pramálo ohleduplné praktiky.

MUDr. Zdeněk Souček začal v Západní Austrálii jako holka pro všechno.  Časem povýšil na ošetřovatele  v blázinci v Melbourne (tuhle práci vykonávala spousta poúnorových  exulantů s univerzitním vzděláním), než se směl vrátit k medicině. Nikoliv však v Austrálii, ale na ostrově Macquarie v blízkosti Antarktidy.  Když si odsloužil dlouhodobou mrazivou  brigádu, směl odjet jako lékař na Novou Guineu do tropů. Odpracoval si  dalších šest let, načež se vrátil do Austrálie, znovu zažádal o právo tam se věnovat  medicině, ale opět neuspěl.  Vrátil se tedy do vyhnanství na ostrov Macquarie, kde zemřel.

Mnozí začínali – a někteří i skončili – jako ovčáci, nekonečně daleko od civilizace, nebo se dusili v dolech, bušili do železničních pražců.  S Přemkem Nejezchlebou, jednou z hlavních postav Škvoreckého Zbabělců, jsem se setkal v Darwinu. Ve vlhkém tropickém horku se po léta plahočil v nemocniční prádelně. Po přesídlení do západní části kontinentu kousla ho nějaká nepatrná potvůrka, což on nepřežil.

Ve vnitrozemí, daleko odevšad, také zemřel  našinec J. Mueller, manažer zlatého dolu. Dostal tetanus, domorodcï ho nesli na nosítkách 60 kilometrů k nejbližšímu místu, odkud by ho mohlo letadlo odtransportovat do nemocnice. Špatné počasí znemožnilo let, pacient nepřežil.

Český geolog Dr. M. Schleiss blízko řeky Alligator River  našel urán. Cígler cituje: „ Několik měsíců jsme hledali uran 250 mil na západ od Darwinu. Plno hadů, jezera se slanou vodou, velký nedostatek pitné vody. Prodíráme se vysokou trávou, v níž je plno divokých prasat a krokodýlů. Nic příjemného, když člověk neví, co ho kousne do nohy nebo zda mu nespadne za krk  had se stromu. Takový je život prospektora.“

Austrálie je proslavená jako jedno z největších nalezišť opálů. V místě Woomera je opracovával  Čech Jerry Hlava. Jejich dobyvatelé vedou doslova podzemní život.  Bydlí i s rodinami v norách, aby unikli satanskému vedru a mouchám. Nejproslulejší naleziště opálů – 80 procent světové produkce – se jmenuje Coober Pedy.  V měsíčníku National Geographic (1976) o tom byl podrobný článek, s fotografií fousatého ozbrojeného samorosta Josefa Boučka.

V Port Moresby, hlavním městě dnes již nezávislého státu Papua New Guinea, jsem se potkal s dvěma mladými Čechy, na cestě do Sydney.  Vraceli se tam z ostrova Bougainville, kde v místě Kieta spolu s dalšími padesáti Čechy pracovali v dolech dobývat měď.

Odhadem pouze 15 procent přistěhovalců mělo možnost pokračovat ve svém původním povolání.  Cígler uvádí tabulku s profilem zaměstnanců v Kew Mental Hospital, ústavu po duševně choré: z učitele se stal ošetřovatel a po letech znovu učitel, z právníka obchodník, z chirurga pomocná síla v kuchyni, teprve mnohem později opět

chirurg.

Vzdor  tolika potížím, do cesty zbytečně házeným klackům, řada jedinců uspěla výtečně. V Sydney jsem bydlel v kvalitním hotelu Oxford Towers – většina zaměstnanců byli Češi, zásluhou českého majitele a mecenáše Martina Polesného.  Pozval mě do svého náramného sídla přímo u zálivu, projížděli jsme se motorovým člunem  až ke slavné budově opery. Vyprávěl mi o svých nezáviděníhodných  začátcích – jako vetešník stále se jen dřel, sbíral staré šatstvo, pracoval od slunka do slunka, sedm dní v týdnu.

Našinci uspěli v průmyslu, vědách i umění.  František Kaštánek přišel do Austrálie s pouhým kartáčkem na zuby a začal jako pasák ovcí. Později si ve vnitrozemí státu Victoria  koupil tři zchátralé farmy. Každý ho varoval, že dobytkářství  je v takové končině nesmysl. Nedal se odradit a pustil se do studia farmářské literatury. S pilou a buldozerem dobýval  eukalyptovou divočinu a podařilo se mu vytvořit pastviny, vypěstovat trávu. Vlastní rukou si zvelebil bydlení, až vzniklo nobl sídlo, naplněné uměleckými předměty. Z Kaštánka  se stal nejen proslulý kulak, ale i sběratel.  Jeho vzorné statky obdivují zvědavci z dalekého okolí.

Zcela nejznamenitěji  se prosadil Milan Vyhnálek,  z vesnice Hnátnice v orlických horách,  absolvent mlékařské školy v Kroměříži, posléze, jak  už v textu dřív poznamenáno, královnou Alžbětou II.  dekorovaný řádem  O. B..E.   – Order of the British Empire. Řád za výtečně vykonanou práci. Na lodi s 1350 emigranty 16 různých národností, v podpalubí  na pěti palandách nad sebou, po pěti týdnech plavby 100 Čechů vystoupilo na australský břeh. Šest z nich (student, advokát, lékárník, takovéto kádry)  poslali do Tasmánie kácet prales sekyrou.  Vyhnálkovi tehdy bylo 25 let.  Ve věku 30 let se pustil do vlastního podnikání, vybudoval  Lactos,  největší  výrobnu speciálních sýrů v Austrálii, též nejmodernější mlékařskou farmu v celičké jižní hemisféře.  Úspěšný vývozce svých  produktů –  do Japonska ročně 4000 tun goudy. Mezi poúnorovými exulanty byla početná, smůlou poznamenaná generace, narozená ve dvacátých letech: Hitler jim zabránil dostudovat před válkou, komunisté pak po válce.  V zámoří se protloukali všelijak, ti nejvytrvalejší získali už v téměř v penzijním věku osudem jim upíraný doktorát.

Zkušenost z různých končin exilu potvrzuje, že někdy stačí jediný člověk, aby stmelil a při životě v daleké zemi  zachoval  etnickou komunitu.  V Austrálii se o to obrovsky zasloužil František Váňa, už od roku 1950 vydavatel  Hlasu domova. Časopis se stal zdrojem informací  o staré vlasti, o novém kontinentě,  příležitostech pracovních, kulturních, sportovních, společenských, kde se co děje, co by se mělo podniknout, kdo a komu pomoct.  Váňa obětoval čas, peníze, energii a dělal na koleně noviny, v nichž přibývaly inzeráty  úspěšně si počínajících českých zubařů, lékařů, lékárníků, živnostníků, daňových poradců, provozovatelů cestovních kanceláří. A Váňa se lopotil v místnůstkách  domku v melbournské proletářské čtvrti Richmondu.

V jeho případě rozhodl osud spravedlivě: náš nezištný vlastenec vyhrál fůru peněz v loterii, přestal mít materiální starosti, byl zajištěn na celý život. Přestěhoval se do luxusního sídla a pokračoval ve své obětavé činnosti.

Ota Ulč

Na obr. je titulní stránka z knihy

Mezi našimi v Klokánii.

Tato knížka Evy Střížovské měla notně odrbané rohy brzy poté co vyšla. Protože jsem ji s sebou tahala v kabelce a četla v pražské hromadné dopravě. Neměla jsem v ní záložku, protože můžete číst kdekoli ji otevřete. Před vašima očima se prolíná krajina, osudy lidí a Eviny zcela soukromé zážitky z putování Austrálií.

Venda Šebrlová

Objednávejte na: cesky-dialog@seznam.cz nebo tel.: +420 739 091 057

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012