STRÁŽNICE 2018

Olga Szymanská červenec 2018 Kultura česky

MEZINÁRODNÍ FOLKLORNÍ FESTIVAL

Poslední červnový víkend jsem mohla zažít krásnou atmosféru města a zámku, přilehlého parku a skanzenu ve Strážnici. Probíhal tu 73. Mezinárodní folklorní festival Strážnice a zároveň 36. folklorní festival Dětská Strážnice.

 

Otvírajte sa, strážnické brány,

k asendě jede šohajek švarný...

 

Po přestupu jsem v přeplněném vlaku rozmlouvala s děvčicí v modrotiskové sukni o tradici a síle lidové písničky a tance i folkloru, která řekla, že účinkuje se svým tanečním souborem Demižon již ten páteční večer. Po dojezdu do Strážnice mě slavnostní pocit neopouštěl. Vždyť už nádražní budova s malovanými lidovými motivy se zasloužila, že celé nádraží bylo vyhlášeno jako nejkrásnější za rok 2015. Kolem známé brány jsem došla před hotel pro ubytování, před nímž zkoušel jeden ze zahraničních souborů. Při občerstvení se zahrádka blízké hospůdky plnila pozdravy a dojmy ještě civilně oděných zpěváků, tanečníků i jejich protějšků, pozdějšími přípitky a tykáními. Věta typu: "A tuhle určitě znáš, i když u nás ji zpíváme jinak" zanikala v notování, které se měnilo ve vícehlasý zpěv, doprovázený vybalenými nástroji přítomných muzikantů. Být tu víc místa, asi by se začalo i tancovat. Nemusel-li nikdo z nich ještě na oficiální vystoupení či zkoušku, užívali si folkloru touto formou. Protože mě však práce čekala, opouštěla jsem je s povzdechem i s vědomím, že vnitřní potřeba a sounáležitost je jednou z podstat takovýchto neoficiálních setkání či oficiálních festivalů lidové tvorby.

 

Nepi v kuse - odpočiň si a zazpívej si.

(A. Blaha, Univerzita Tomáše Bati-Zlín)

 

Večer prvý

Ano, s kamarádem-novinářem jsme ve skanzenu při pořadu „Víno budí k zpěvu-Voda k hněvu aneb Zpěv lahodný jako víno“ nejen ochutnávali víno. Ze sklenky, zavěšené kolem krku, aby ruce mohly pozdravit na dálku i zblízka, stisknout druhému dlaň, být volné ke gestům při zpěvu, pohlazení, k případnému tanci. Kamarád mě představil svým kamarádům, z nichž někteří patří ke skalním osobnostem folklorní tvorby. Skanzen zněl hudbou a zpěvem, až se hory zelenaly. Kamarádi kamaráda pozorovali, jestli a jak se tzv. chytám, tj. kolik z těch písniček znám, neboť dle toho mě "budou  brát“ - asi jsem nedopadla nejhůř, neboť od sobotního rána mi při setkání tykali a pevně tiskli ruku. Ale pátečního večera jsme ze skanzenu kolem busty Slávka Volavého v parku došli na Slavnostní zahájení folklorního festivalu s předáním cen Ministerstva kultury: Cena NLKÚ ve Strážnici-pracovnici Dr. A. Šosákové, Cena Golden Pin-za zásluhy v oblasti lidové kultury V. Ondrušové, Cena Artis Bohemiae Amicis-vynikajícímu hudebníkovi a pedagogovi M. Hrbáčovi (s nímž jsme o půlnoci přípili a gratulovali mi). Zmíněný taneční soubor Demižon jsem si nenechala ujít v pozdějším večerním pořadu „Pravidla strážnického provozu“- svědectví, že Strážničtí si dokáží sami ze sebe udělat legraci. Nadešla první Noc s Hudci.

 

Ej, vinečko ze džbánku,

ej, tebe je ně třeba,

slavím tě, vinečko,

jak ten boží chleba.

 

Den druhý

Slyšet po ránu zpěv M. Múčkové v kostele sv. Martina byl velký zážitek, stejně tak soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, dnes zapsaného v seznamu Unesco. Pomohu si citací z webu: "Název tance odvozen z německého slova Werbung… z praxe náboru do vojenské služby, prováděného u nás do roku 1781 za účasti profesionálních vojenských tanečníků… Verbuňk je v České republice rozšířen pouze na Slovácku… má obvykle tři části: předzpěv, při němž je pohyb tanečníka, pokud nestojí společně s ostatními ve vázaném půlkruhu, velmi individuální, dále taneční část pomalou a taneční část rychlou, která je volnou pohybovou kompozicí s osobitou atmosférou." Odbornice na dětský folklor H. Maděričová, jež vychovala generace folklorních umělců - seznámily jsme se také večer, jež se starala o nástupy souborů při hlavních pořadech a měla zrovna volno - mi řekla o verbuňku více. Je šest typů dle oblastí Slovácka: ze kterého regionu tanečník pochází, ten typ má dodržet. Hodnotí se zpěv a v něm dialekt, znalost písňových textů i melodií. Pak pohybová stránka, tj. množství, pestrost, návaznost, úroveň figur a prvků. A také využití prostoru v uspořádání, kompozici a gradaci tance. Že je tanečník urostlý, v kroji, s vyleštěnými holínkami, zdobeným kloboukem, který mu nesmí spadnout či sklouznout s hlavy, je samozřejmé. Letos odborná porota z třiceti sedmi tanečníků vybrala do finále sedm a dle pravidel dalších šest, kteří již zvítězili v minulosti, postoupilo přímo. Absolutním vítězem se stal A. Žmola.

Festivalové kino u zámku garantů festivalu České televize a Televize Noe bylo vydychnutím mezi štěžejními programy. V synagoze pořad „Instrumentář kapely RukyNaDudy jako zrcadlo doby“ byl nejen objevný historií nástrojů. Pro mě byl i milý, neboť členy kapely jsem mohla pozdravit jako krajany z Beskyd: dva z nich žijí ve Lhotce pod Ondřejníkem, kde se každoročně vídáme na Sochových národopisných slavnostech. Podobně po pozdně večerní zdařilé kompozici slova, hudby, tance a filmu „Z valašské pokladnice Anny Kutějové-Rokytové“ (maminky Jana Rokyty st.), jsem mohla pozdravit a pobýt s cimbálovkami J. Rokyty ml. (taktéž dnes ze Lhotky p. O.) a členy Kašavy i Portáše. Ještě odpoledne stihnout slavnostní průvod účastníků festivalu městem a večerní předání cen České národopisné společnosti za rok 2017. S jednou z porotkyň jsme společně nocovaly, a tak jsme se po opětovném nočním setkání s hudci a písničkou dostaly k spánku daleko po půlnoci.

 

Po potoku chodila,

na kačeny volala,

kač, kač, kač, kačena,

nasypem ti zeleneho jačměňa.

 

Rež, rež, rež, drobná rež,

darmo sa ty, malušičká, za mňu dreš.

 

Den třetí

Stihla jsem v kostele Nanebevzetí Panny Marie slavnostní bohoslužbu za účasti členů domácích a zahraničních souborů. Z dopoledních pořadů „Písničky pod bílou čepicí-o pivu a pivečku v různých regionech“ v parku či „Cimbál hraje prim-mladé cimbálové muziky z Moravy“ve skanzenu jsem si vybrala druhý. Byť se rozpršelo, ale nevadilo: pomyslela jsem si, že „všem prší štěstí pro jejich počínání.“ Letos velká výhoda, že ve velkém zastřešeném prostoru bylo možné koupit oběd za hotové (v minulých letech určený pouze pro účinkující), jsem se vypravila na nově otevřený prostor Zbojnické Lúky na cimbalový soubor Ondráš. S jejich bravurní muzikou a pěsničkami, kterými se prezentovali v sobotním hlavním večeru, ale zde i s ukázkou výuky lidového párového tance. Pak chvíle klidu pro kávu. To abychom nabrali dech na velký závěr festivalu pod názvem „To nejlepší na konec“. Součástí bylo udělení diplomů Laureát MFF: zástupcům zmíněné cimbálové muziky Ondráš, dále M. Friedlovi-vedoucímu kapely RukyNaDudy, O. Bluchovi (Solnohradsko), poté nejlepšímu tanečníkovi verbuňku dle odborníků i obecenstva a nakonec konferenciérovi této soutěže L. Šimečkovi, s nímž jsme při noční muzicírování rozprávěli. A milá H. Maděričová, byť měla místo vedle nás v přední řadě, musela řadit dětské soubory k jejich vystoupení. Z dospělých zde účinkovaly nejdříve zahraniční, například z Mexika, Indonésie, Polska, Ruska. Z Prahy a Čecha a ze Slovenska – u něj neřadím do zahraničních, neb slovenské soubory se považují za našince stále. A byť přišlo pozdní odpoledne s hudbou, bylo třeba myslet na odjezd. A tak s přípitkem ze sklenky, s objetími a potřesením rukou jsem plna dojmů došla na nádraží. Několik dalších dnů v tomto kraji bylo důvodem, že jsem si mohla cestou v duchu notovat následné písničky.

 

S přestupem v Hodoníně: V Hodoníně za vojáčka…, poté přestup v Břeclavi: Za starú Breclavú…. A další den při výletě do Mikulova: Mikulovské pole je pěkně zorané...

 

Význam 2018

Dle pořadatelů byl letošní MFF ve Strážnici významný připomenutím 100. výročí vzniku společného státu Čechů a Slováků. Tím, že ve Strážnici roku 1946 proběhl první ročník festivalu pod názvem Československo v tanci a zpěvu jako tehdy jediný celostátní folklorní festival, seznamující s folklorními tradicemi v sovislostech česko-slovenských. Tím, že stále dává příležitost slovenským souborům, jaké se českým nedostává na podobných slovenských akcích. A že jiné významné folklorní slavnosti na území bývalého Československa vznikly podle vzoru či pod vlivem MFF Strážnice. Neboť každý region chtěl mít svou malou "Strážnici". Proto si letošní výročí Strážnice připomněla velkými pořady Síla tradice a Galavečer hudby a tance. Celkový program byl pestrou slavností, především ve vystoupeních zahraničních hostů například ve variantách programu Z terénů za obzorem či regionálního folkloru z Brněnska Ta brněnská mája tenká. Zkrátka nepřišly Valašsko, Slovácko, území od Šumavy k Alpám a jiné oblasti. Festival začínal i prolínal zajímavým programem Dětské Strážnice.

Naše národní kulturní dědictví bylo a je bohaté. Pořadatelé byla a jsou přesvědčeni, že Mezinárodní folklórní festival Strážnice se spolu s Dětskou Strážnicí staly výrazným a důstojným příspěvkem České republiky k Evropskému roku kulturního dědictví, které pro rok 2018 na návrh Evropské komise schválil Evropský parlament. Návštěvníci se o tom ostatně mohli přesvědčit sami.

 

Olga Szymanská

fotografie: autorka