Český Solženicyn

Nevyvezli ho na západ šupem, jako to Sověti udělali se Solženicynem, a nevrátil se po pádu totality do vlasti s aurou národního hrdiny, jako jeho ruský protějšek, a přece mají spolu hodně společného.

Mluvím o Dr. Jiřím Krupičkovi, emeritnímu profesoru geologie (University of Alberta, Edmonton) a eminentním exilovém autoru řady historických a politicko-filosofických knih. Analogie osudů obou protagonistů se vymyká náhodnosti. Solženicyn i Krupička studovali přírodní vědy. Oba byli dlouhá léta vězněni z nevůle režimu a oba byli postiženi rakovinou, kterou bez následků přežili. Oba autoři vytvořili většinu svých děl v pokročilém věku a v exilu, a oba byli za své literární dílo oceněni. Solženicyn Nobelovou cenou (1970), Krupička cenou PEN Klubu (2000) a zlatou medailí České geologické společnosti. Přes značný prvotní ohlas jsou oba autoři přítomnou literární i politickou nomenklaturou víceméně pomíjeni. Zmínku o Krupičkovi vyjímám z dopisu z domova:

"V den narozenin pana Jiřího Krupičky zazněly v rozhlasových studiích v Olomouci, Českých Budějovích a Plzni různé jubilejní medailónky, jak mi bylo sděleno několika přáteli. Jedna známá psala na Ministerstvo kultury ČR a Magistrát města Prahy, aby jim připomněla slavného rodáka, na kterého by neměli zapomínat. Jinak na Moravě není skoro vůbec žádné povědomí o této velké osobnosti. A smíchá-li někdo v hlavním katalogu Národní knihovny dohromady jeho jméno s autorem téhož jména, který píše kuchařky, tak je to do nebe volající. Že já donedávna nevěděla nic o Jiřím Krupičkovi je ostuda, ale ptala jsem se tří vysokoškolských učitelů, a nikdo nevěděl o kom je řeč. Dva jsou přírodovědci a jeden filozof. To ostuda je, ale navíc je to smutný stav "

Ale vraťme se k našemu, stále málo známému, leč zasloužilému oslavenci, který před několika dny rozlomil devátou desítku požehnaných let v plné svěžesti a ostrosti svého jedinečného genia. Jiří Krupička se narodil 5. května 1913 v Praze. Před válkou studoval na filosofické fakultě Karlovy univerzity moderní jazyky a po válce dosáhl doktorátu přírodních věd (geologie). Na přírodovědecké fakultě byl v r.1950 zatčen a odsouzen k 16 letům vězení za pokus dopravit do zahraničí svůj rukopis Člověk a lidstvo. Prošel uranovými tábory na Příbramsku a Jáchymovsku a Leopoldovskou vězeňskou pevností. Spoluvězňům byl příkladem svým nekompromisním postojem a osobní integritou. V tajných kroužcích sdílel své široké znalosti a humanitní ideály hlavně s mladými spoluvězni. Propustili ho na amnestii po desíti letech. Už sedmačtyřicetiletý jde k vrátnici žižkovské továrny naproti své ženě Ádě, která se po dlouhou dobu jeho nepřítomnosti věrně starala o jejich dvě dcerušky. "Našel jsem domov a v něm život. Díky jí.", napsal ve své autobiografické knížce Stará pevnost.

Po propuštění pracoval Dr. Krupička tři roky jako dělník v továrně, než se mu podařilo vrátit se k své geologické profesi. Podílel se na "pražském jaru" a byl jeden z organizátorů Světového geologického kongresu v Praze, jehož účastníci byli pak svědky invaze a okupace republiky Sověty. Hrozila mu nová perzekuce, a tak přijímá pozvání svého kolegy z Albertské university a emigruje s rodinou do Kanady. Dostává tam nabídku profesury a přednáší dalších dvacet let, až do svých pětasedmdesátin. Současně se věnuje literární tvorbě. V r. 1987 vychází ve Švýcarsku jeho politický román Dopis z Ruska (Cramerius, Helvetia, 236 stran). Je o zkorumpované mentalitě západních intelektuálů (v červenci 1982 odmítla totiž Konference mezinárodních vědců za mír "Pugwash" ve Varšavě dopis Andreje Sacharova, který se mu podařilo zaslat ze své internace v Gorkém). Následují tři objemná filosoficko-politická díla: Renesance rozumu (1994 Český spisovatel, Praha, 560 stran). Je to syntéza jeho životních názoru a přesvědčení, nad kterými se zamýšlel celý život. Flagelantská civilizace (1999 Hynek, Praha, 340 stran) je ostrá až sžíravá kritika přítomné pokrytecké kapitalistické společnosti, dnes velmi rychle napodobovanou osvobozenou společností českou. Zkouška dospělosti (2000 Paseka, Praha, 250 stran), se kriticky zabývá stavem současného světa, který je v západní společnosti dobrého života charakterizován dobovým kultem myšlenkové anarchie.

Po této "volné trilogii" následuje rozsáhlé životopisné dílo Rozmarnost života (2002 416 stran). Předchází mu "prolog" Stará pevnost (2001, 100 stran), ve kterém líčí své zážitky z Leopoldova. Obě knihy vydalo nakladatelství Paseka v Praze. Rozmarnost života se odvíjí od autorovy neblahé přítomnosti (jeho věrná družka se mu ztrácí v duševním marasmu nemoci Alzheimer), do dob před světovou válkou, kdy mladý a zvídavý student putuje blízkým východem, dnes ohnisko světové politiky. Autor pokračuje souhrnnými úvahami o smyslu historie i života samého. Čteme se zaujetím Krupičkovo životní krédo. Je to krédo osamoceného šlechetného humanisty, souženého úpadkem společnosti, pro kterou snášel žalář i exil, a posléze zkoušeného nemocí ženy i těžkým křížem stáří. "Za dlouhověkost se platí" svěřil se nedávno. Ještě v třiašedesáti vyšplhal šestitisícové Kilimandžáro. Dnes je jeho, dříve atletická postava, už křehká, ale mysl je stále jasná a silná. Jiří, posila vězňů, cestovatel po čtyřech kontinentech a dlouholetý školitel kanadských studentů vytrpěl mnoho, ale stojí. Neuzavírejme proto ještě jeho kapitolu. Jistě sedí denně celé hodiny nad svým laptopem, a tak se těšme, čím nás znovu obdaří. Přejme jemu i sobě, aby dlouho vydržel, a národu připomínejme, že má ve svém středu proroka. O Jiřím Krupičkovi bylo řečeno, že je nejlepším prezidentem, kterého naše republika ku své škodě neměla.