JOSEF SUDEK: TOPOGRAFIE SUTIN. Praha 1945

Olga Szymanská červen 2018 Kultura česky

Světoznámý fotograf Josef Sudek (1896 – 1976) prožil většinu života v Praze, kterou velmi rád fotografoval. Od dvacátých let měl svůj fotografický ateliér na Újezdě. Čas dělil mezi zakázkovou práci a volnou tvorbu, jejichž kvalita se stala zcela výjimečná umělecky i technicky. V zakázkách se věnoval hlavně reprodukování uměleckých děl, reklamní fotografii či fotografování památek. Snímky pořizoval zejména pro publikace; vydal především několik knih o Praze, např. Pražský hrad – výtvarné dílo staletí, 1945; Praha, 1948; Praha panoramatická, 1959; Karlův most ve fotografii, 1961. Období protektorátu bylo pro něj zlomové. Tvořil voné intimnější a osobnější náměty, zejména zátiší, např. cyklus Okno mého ateliéru, či zahrady blízkých přátel: Hany Wichterlové a také Otty Rothmayera, v jehož „kouzelné zahrádce“ nacházel svět fantazie v pojetí až surrealistických výjevů. Hloubavější charakter mají autorovy pozdější krajiny, např. Beskydský prales Mionší či dolované Mostecko.

 

Výstava v pražském Domě fotografie představuje téměř neznámý a zatím nevystavovaný soubor Sudkových snímků. Zachycuje pražské památky, poničené na konci druhé světové války, zejména při bombardování ze 14. února a během Pražského povstání.

Po skončení války se Josef Sudek vydal do ulic Prahy, aby dokumentoval válečné škody. Vznikl tak jeho soubor čtyř set snímků dokumentačního a uměleckého charakteru, zachycujících poničené stavby, deinstalované sochy či ochranná protipožární a protiletecká opatření.

Do námětu fotografií se jednak promítly dvě historické události roku 1945: první pomýlené bombardování Prahy spojeneckými letadly dne 14. února, jež se dotklo památek jižní části širšího centra - pražských čtvrtí Nové Město a Vinohrady. Mezi nimi se Sudek zaměřil především na oblast poničeného Emauzského kláštera, v jehož interiérech ho zaujala skrytá poetika ruin a nepořádku či světlo prostupující skrze rozpadlé stropy. Ve dnech 5.–9. května 1945 proběhlo tzv. Pražské povstání, které sice přineslo mír a osvobození, ale za cenu značného poškození Staroměstské radnice. Z tehdy devastovaných historických památek fotograf dokumentoval především oblast Staroměstského náměstí s obnovujícím se městských ruchem. Třetí skupinou, která ho zaujala jako samostatný výtvarný námět, bylo skladiště zabavených soch a zvonů na Maninách v přístavu u řeky Vltavy v Holešovicích, kde fotografoval převážně sochy z pražských pomníků a seskupené kostelní zvony. V souboru nechybí jednotlivé snímky podstavců na veřejných prostranstvích, ochuzených v okupaci o „své“ sochy, protipožárních nádrží, které na dlouho změnily podobu mnoha pražských náměstí, či opuštěnou pražskou barikádu. Přestože se v případě tohoto souboru jednalo zřejmě o snímky zhotovené na zakázku pražského nakladatele Václava Poláčka, do mnohých z nich se promítly i znaky charakteristické pro Sudkovu starší i soudobou volnou tvorbu: motiv proměňujícího se okna, konkrétně soubor 12 snímků tzv. velkého okna Staroměstské radnice), paprsků vstupujících do interiéru Emauzského chrámu i chodeb klášterního ambitu nebo skryté krásy nepořádku a sutin. Některé snímky v sobě mísí hrůzu tragické události s podivnou, jako by křečovitou krásou, jiné jsou melancholicky monumentální. Václav Poláček fotografie využil k ilustraci týdenního kalendáře na rok 1946, vydaného s podtitulem Kulturní ztráty Prahy 1939–1945 a s doprovodným textem památkáře a historika umění Zdeňka Wirtha. Sudkův soubor nebyl jako celek nikdy vystaven a on sám jej využíval jen při ojedinělých žádostech o reprodukce, jako dokumentační materiál.

Prezentovaná kolekce, zobrazující válkou pozměněný městský prostor a ukazující i některá válečná opatření, je v kontextu Sudkova díla výjimečná. Jde o fotografický vhled do nitra města a jeho památek v prvních dnech míru, kdy se autor snímáním města a obyvatel v ruinách historického centra ojediněle přiblížil reportážní fotografii. Zdůrazňuje fotografii jako médium v zachycení zásadních historických událostí a zároveň podtrhuje obrazovou kvalitu záznamů. Součástí výstavy jsou i snímky jiných známých i anonymních fotografů, a to od patnácti veřejných a soukromých zapůjčitelů. Výstava, k níž vyšel obsáhlý katalog, má také stejnojmennou putovní verzi: probíhá ve spolupráci Ústavu dějin umění AV ČR, v. v. i s Českými centry a od počátku roku 2018 je postupně představována v několika evropských městech.

Výstava legendy české fotografie - Dům fotografie Praha do 22. srpna.

 

Olga Szymanská

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012