Dobrá srdce na světě existují

-red- červen 2018 Naši ve světě česky

Dobrá srdce na světě existují

Deset či patnáct let? Je tomu, co se znám s jedním nejhodnějších lidí, Slávou Trombikem, zvěrolékařem žijícím na Novém Zélandu Prvně jsme se setkali kdysi na krajanské konferenci, kterou pořádal Senát. Také jsme spolu procházeli Prahou s průvodem sokolského sletu v roce 2008. Byli jsme čtyři ze čtyř zemí. Sláva z Nového Zélandu, Lilka Komnjacká z Ruska, Anežka Elzner z Texasu a Jenda Kroupa z Austrálie. Bylo krásné počasí i krásná nálada a tak jsme se po průvodu posadili v jedné z venkovních malostranských kavárniček a hezky si tam popovídali. Spojovaly nás nejen krajanské zájmy a milé události v Praze toho času konané, ale i dobré srdce. Sláva mi každoročně přispívá na časopis, Lilka je již léta moje upřímná kamarádka, Anežka mne před pár lety pozvala k ní domů v Texasu a starala se o mne s mateřskou péčí a Jenda Kroupa mi zaplatil výrobu mé knížky Mezi našimi v Austrálii, která už je až na 4 kousky vyprodaná. Se Slávou jsem se na podzim setkala v Praze. Říkal, že už je to jeho poslední cesta do ČR, že se mu tady špatně dýchá. Trochu jsem ho přemlouvala…Pak jsme oba odjeli. On na Zéland, já na Tenerife.  A tam mi došel e-mail, abych mu poslala číslo své banky. A pak mi u příležitosti svých 95tých narozenin poslal příspěvek na účet s tím, ať se spravedlivě rozdělím s Vlastou Lazu (krajanské vysílání z Temešváru) a Standou B., který také píše nezištně o krajanech. Ten ale má k tobě důvěru, ohodnotil to můj syn. Ano, důvěra patří mezi přátele. A já jsem ráda, že Sláva je jedním z nich….přeji mu ještě dost času na tomto světě s dobrým zdravím… A tady je jeho příběh (v češtině trochu zkrácený, v angličtině celý)…

 

ŽIVOTOPIS JAROSLAVA TROMBIKA

Napsal jej vnuk Slávy William Scott jako svou školní úlohu, za níž získal zaslouženě ocenění.

DĚTSTVÍ

Jaroslav Trombik se narodil 17. ledna 1924 v rodném domě ve Slezsku v Oldřichovicích. Jméno Jaroslav dostal od své velmi vlastenecké matky. Znamená oslava jara. Z pěti dětí v rodině byl čtvrtý. Měl dvě starší sestry a jednoho staršího a jednoho mladšího bratra. Vyrůstal na rodinné farmě, kde bylo stále co dělat jak se zvířaty, tak s úrodou. Byl velmi energické aktivní dítě a rád pomáhal s čím bylo třeba. Ale byl také zvědav na všechno jiné, co je mimo farmu a mimo školu, tušil v tom dobrodružství. Ale v té době museli mladší vždy poslouchat starší.

VZDĚLÁNÍ

Od  základní školy pokračoval na gymnáziu v Českém Těšíně. Latina byla v té době povinná a také bylo zvykem žáky trestat bitím rákoskou přes ruku. (Viz film Obecná škola.) Jaroslav měl rád fyziku a tíhl k vědě. Ale přišla válka…

VÁLKA

Změnila všecko. Na podzim 1938 bylo Polsko okupováno fašisty a Slezsko bylo rozděleno. Jaroslav musel do školy ve Frýdku přes hranice. Když chtěl navštívit svou rodinu, zadržela ho pohraniční hlídka a nepustila ho dál. Naštěstí měla jeho rodina přátele v okupované části země a ti se o něj postarali. Bylo mu 14 let. Byli to vzdělaní lidé původem z Prahy. Ale Járovi se stýskalo po své rodině a tak o prázdninách podnikl ilegální cestu domů.

Za tři roky v roce 1941 nacisté školy zavřeli. O několik měsíců později byli všichni studenti povoláni ke speciálním zkouškám a to, zda-li v sobě nemají židovskou krev… Naštěstí pro tu chvíli se ukázalo, že měl nějaké německé předky z matčiny strany. Komise mu nabídla, aby byl elitním dobrovolníkem v pomoci SS. Jaroslav samozřejmě odmítl.

Několik měsíců pak navštěvoval soukromou školu, kde se učil těsnopisu, psaní na stroji a angličtině. Brzy však Němci i tuto školu zavřeli a Jaroslava poslali na práci do dolů v Michalkovicích. Pracoval devět hodin denně sedm dní v týdnu. K pití dostával ráno kávovou břečku a kousek chleba, ve dne pak kousek mizerného jídla. Po půlroce těžké dřiny pod zemí byl vyřízen. Když ho lékař prohlédl, řekl, že je nemocen, ale nechtěl mu říci o jakou nemoc  jde. Řekl jen:  „Nenechám se kvůli vám poslat do koncentráku.“

V létě 1944 Jaroslav jednou v noci z lágru utekl, překročil hranice a podařilo se mu dostat se domů. Zjistilo se, že má oboustranný zápal plic. Do dolů už se nevrátil, ale následky nemoci nesl ještě dlouho.

V roce 1945 složil zkoušky a začal studovat Vysokou zemědělskou školu v Praze. Pak pokračoval v Brně na studiu veterinářské fakulty.

V roce 1948 se dostali k moci komunisté. O rok později ho lákali ke vstupu do jejich strany. Odmítl. Vrátil se domů na farmu a pomáhal rodičům a sourozencům. V září toho roku překročil za pomoci přítele ilegálně hranice a dostal se do Mnichova.

ŽIVOT UTEČENCE

Když odcházel z domova, nechtěl, aby měla jeho rodina problémy s policií, řekl, že jede do Brna, jen mladšímu bratru řekl pravdu o svých plánech. Bylo mu moc těžko opouštět své blízké, ale myslel si, že to bude jen několik let  co je neuvidí. Mohl je navštívit bohužel až za 25 let… Jeho otec mezitím zemřel. Jaroslav s ním měl moc hezký vztah a tak to těžce nesl.

Ráno 21. listopadu 1951 vystoupil z hydroplánu ze Sydney (devět hodin letu) v přístavu Wellington na Novém Zélandu. Poté cestoval do Invercalgirl, kde ho přivítal farmář v holínkách. Byl překvapen, že Jaroslav je oblečen ve tvídovém obleku a ručně šitých botách. Bill, jak se farmář jmenoval, vzal pak Slávu do města a opatřil mu pracovní oblečení. Ubytoval ho v malé chatě. Rán o ho vzbudil v půl páté, že je třeba podojit krávy. Problém byl s tím jeho oblečením. Vedle lehkého pracovního neměl nic teplého na sebe, protože v Mnichově mu říkali, že to není třeba, že jede na jih do teplých krajů. Ach, Jaroslav nikdy nepoznal takovou zimu jako v té malé chatičce, kde spal. Ostrý arktický vítr se mu zařezával do kostí.  Jeho zaměstnavatel, Bill mu pak něco teplého na sebe našel a půjčil. Jeho práce byla podojit sedmdesát krav a dohlížet na šest set ovcí. Také musel orat pole pro brambory a další plodiny, řídit traktor, vozit nadojené mléko do Edendale, jezdit na koni aj. Za svou práci dostával sedm liber a deset šilinků týdně. Jako všichni uprchlíci v té době musel pracovat manuálně po dva roky, než se stali skutečnými obyvateli Nového Zélandu. Po uplynutí těchto dvou let si našel práci v několika oborech, ale toužil po veterinářské praxi a tak odjel studovat do Sydney, kde se konečně stal právoplatným  zvěrolékařem.  A vrátil se na Nový Zéland. Přes všechny těžkosti, které musel překonat byl šťasten, že je ve svobodné zemi. Měl ušetřené nějaké peníze a chtěl založit nejen svoji veterinářskou praxi, ale i rodinu.

SVATBA A DĚTI

Jaroslav poprvé potkal Rosemary na československém setkání v roce 1953. Její původní jméno bylo Česálková). Byla vdaná a měla v té době dvě dcery – Evu a Sonju. Tehdy spolu prohodili jen několik zdvořilých frází. Po několika letech se Rosemary rozvedla  a oba se opět setkali. Vzali se v roce 1960. Jemu bylo 35 a jeho ženě 28 let.

red

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012