Dojmy z Prahy

Miloš Šuchma červen 2018 Naši ve světě česky

Původně jsem chtěl napsat článek o o nežádoucí politické a imigrační  situaci v Kanadě a chorobné politické korektnosti pod vedením sebekoketujícího ministerského předsedy Justina Trudeau, juniora, hloupějšího syna jeho Harvardem vzdělaného otce Pierra, který vládl Kanadě řadu let a přivedl ji také do nežádoucího stavu.

Protože jsem nyní v květnu na tři týdny v Praze rozhodl jsem se sdílet své pocity z mého rodného města, nikoliv z válečné doby, do které jsem se narodil, ale ze současnosti, a vrátit se ke kanadskému tématu později.

 

Měl jsem řadu schůzek nejen s rodinou a přáteli, ale i s lidmi sedícími v současném Parlamentu a zajímající se tedy profesně politikou.

Praha je pochopitelně stále krásná sálající ovšem velkým horkem kolem 30 stupňů C, což se ve městě projevuje špatným vzduchem a tudíž na chodce místní i turisty se projevuje únavou. Chtěl bych také poreferovat o kulturních akcích, které v Praze překypují nabídkou, kterou lze objednat elektronicky z Kanady, aniž by člověk musel stát někde u pokladny.

 

Politika

 

Pokud se jedná o politiku a volbu vítězného hnutí ANO pod vedením miliardáře Babiše, jehož hnutí volil téměř každý třetí Čech a Češka, je třeba rozlišit lidi, kteří se o politiku zajímají jen okrajově a nejsou příliš informovaní, ale oslněni Babišovými sliby a bohatstvím, dále skupinou lidí inteligentních, ale zdeptaných situací navazujích na dlouhou dobu nacismu (pokud jsou ve věku pamětníků), komunismu a tzv. normalizace po invazním roce a setrvání sovětských vojsk od srpna  1968 až po jejich odchod v roce 2001.

Třetí skupinu tvoří lidé informovaní, kteří si např. přečetli knihu jednoho z neznámější osoby investigativní žurnalistiky Jaroslava Kmenta, který sepsal kariéru Andreje Babiše v knize Boss Babiš, nebo knihu známého šéfredaktora časopisu Respekt Erika Taberyho Opuštěná společnost (Česká cesta od Masaryka po Babiše), popisující historii tohoto bývalého komunistu a spolupracovníka StB, člověka, který jako prominentní pracovník komunistického zahraničního obchodu na Slovensku hbitě po sametu využil převodu státních podniků do soukromého vlastnictví s pomocí půjček z bank a obchodních intrik a dotací z Evropské unie ve svůj prospěch. A také v samém počátku, kdy Babiš nakoupil nejznámější tištěné deníky Lidové noviny a Mladá fronta Dnes, vycházející v milionových nákladech, jakož i populární stanici Impuls, vedle sympatizující a demagogické televizní stanice Barrandov.

Pro mne zklamáním je především druhá skupina lidí inteligentních, kteří i když nepříliš informovaní, kteří dali svůj hlas Babišově ANO, přestože zaujímají nekomunistické postoje, nicméně volícím člověka, který byl představitelem opačného minimálně prospěchářského názoru, který byl ochoten pro svůj úspěch udělat cokoliv a přitom lhal a podváděl.

Rád bych podotknul, že zahraniční Češi volili Babiše jen 7.5 procenty a prezidenta Miloše Zemana 9 procenty, oproti 91 procentům pro Jiřího Drahoše, který v v celkovém hlasování prohrál proti Zemanovi o 2.7 procenta, což byl malý rozdíl, nicméně vítězství získal Miloš Zeman. Byla to velká škoda, protože spolupráce mezi Drahošem a Babišem by byla minimální, Babiš by nebyl jmenován premiérem kvůli svému nařčení z dotačního podvodu až do soudního vyřešení. Na druhé straně  preference a zajištění postu  Zemana pro Babiše je téměř chorobná za což Babiš je ochoten splnit  všechny pokyny prezidenta, který na mnohé nemá ani ústavní pravomoci. Zemanovo rozhodnutí jmenovat Babiše premiérem bez ohledu na výsledek referenda ČSSD je důkazem naprosto nezodpovědného a mstivého chování prezidenta.

Když jsem četl knihu Miloše Zemana Jak jsem se mýlil v politice, kterou napsal v době po prvních volbách, kdy neuspěl a seděl jako penzista v chalupě na Vysočině, na straně 170 mne zaujalo toto jeho prohlášení: „Jednou z podstatných chyb, která mě provázela po celou mou politickou dráhu, bylo to, že jsem často rychleji mluvil, než myslel, neprověřoval jsem si dostatečně předložené informace a střílel od boku. Cena, kterou jsem za to zaplatil, byla v tomto případě naprosto opodstatněná kritika ze strany médií.“

Z tohoto stavu, v souladu s jeho prohlášením se v současné době nemá možnost již dostat, naopak jeho reakce a rozhodnutí mnohem více převyšují jeho cholerický stav zaujatosti, mstivosti a ztráty osobní sebereflexe.

Jaký to rozdíl v situaci na Slovensku, kde prezident Kiska má podporu veřejnosti pro jeho rozumné řešení nastálých situací. Z rodinných důvodů nechce již podruhé kandidovat, ale naznačil že se chce angažovat ve vládní politice, což podle domněnek by znamenalo, že chce vytvořit novou stranu, která by zvítězila a konečně nasadila demokratický režim vládnutí.

 

Nabízející se politická podpora pro hnutí ANO, které nedisponuje sněmovní většinou, ze strany KSČM a vždy ochotné rasově a rusky orientované SPD zaručuje sněmovní většinu,  kteroužto alternativu doporučuje prezident Zeman. Andrej Babiš doufá v podporu dosud nerozhodnuté strany ČSSD, která v případě souhlasu by zajistila sněmovní většinu, ovšem za cenu vazalského podřízení Babišem, který je znám tím, že rozhoduje za ministry, kdy operativně zadává úkoly náměstkům, aniž by informoval své ministry, kteří jsou jen figurkami na vládní šachovnici.

Současná situace je nejhorší od roku 1989 a blíží se komunistické vládě normalizačního období před rokem 1990.

 

Kultura

 

Ještě před odletem z Kanady jsem viděl film Mladý Marx , ilustrující počátky činnosti mladého a chudého Marxe a finančního  podporovatele Engelse, který těžil z bohatství svého otce, který měl několik továren. Jejich nesmyslné revoluční teorie se staly počátkem vzniku komunismu, který ničil životy v mnoha zemích.

Z jazzových vystoupeních nás zajímal orchestr Bohemia Big Band, hrající v plném nástrojovém obsazení v Reduta Jazz Clubu, kde začínaly počátky liberalizace v roce 1958 hraním mladého Jiřího Suchého na basu a uváděním jeho nových a zajímavých skladeb a čtením zajímavých textů literáty.  Orchestr hrál solidně známé jazzové skladby, především amerického repertoáru, ale myslím, že nedosahoval technicky ani konečným efektem úrovně např. památného orchestru Karla Vlacha nebo Melody Makers Ondřeje Havelky.

Melody Makers jsme slyšeli v Divadle Bez zábradlí ve výborném koncertu První křaplavky jazzové, vracející se do počátku nahrávek jazzové hudby do roku 1918, tzv. křaplavek. Vybraní skladeb i solové výstupy interpretů byly na vysoké úrovni a potvrdily jen náš trvalý zájem o koncerty tohoto swingového orchestru.

Již méně obdivný byl první film Ondřeje Havelky Hastrman, který až na krásu české krajiny mně obsahově moc nezaujal. Ovšem těším se na dokončení filmu o Jiřím Traxlerovi, velkém skladateli swingové muziky a našem příteli z Montrealu a Edmontonu, který také točí jeho obdivovatel Ondřej Havelka.

Zajímavý je film slovensko-rakousko-český film režiséra Martina Šulíka Tlumočník, kde překvapivě hraje režisér Jiří Menzel slovenského Žida, který jede do Vídně zastřelit německého vraha svých rodičů a mnoha dalších na Slovensku. Otevřít mu přijde syn vraha (výborně hraný rakouským hercem Peter Simonischekem), který mu sdělí, že otec je mrtev a že nezabil jen jeho rodiče, ale mnoho jiných. Návštěva je spojí ve společné návštěvě Slovenska, kde pátrají po obětech a svědectvích holocaustu  z 2. světové války rukou fašistů a Hlinkových gard. Rakouský syn postupně prochází z nezájmu do otřesné historické skutečnosti a je tak otřesen, že po návratu do Vídně dává na konci filmu nemocnému otci, kterého zapřel pistoli na noční stolek, aby se sám zastřelil.

Viděli jsme také francouzský film Edouarda Deluca o malíři Gauguinovi, který po neúspěšné kariéře v Paříži se bez rodiny a přátel odebere v roce 1891 na Tahiti, kde maluje řadu zajímavých, ale komerčně neprodejných obrazů, ožení se (film ale zatají že ve skutečnosti se jednalo o 13 letou manželku), vrátí se opět do Paříže a znovu na Tahiti, kde má řadu milostných afér, o čemž film ale nevypráví, a konečně tam zemře.

Dohnali jsme také shlédnutí filmů promítaných v Kanadě, jako Ztratili jsme Stalina, dramaticko-komický film o boji pozůstalého politbyra o moc po smrti Stalina, kde několik členů je popraveno, explicitně šéf tajné policie Beria. Je to stejný děs jako současnost, kdy v současném Putinově Rusku bylo již zavražděno údajně na 130 kritických  novinářů Putinova režimu.

Český film Po strništi bos je film Jana Svěráka o Protektorátu, kde rodina je vystěhována na venkov (herci- rodiče malého syna jsou stejní z filmu Obecná škola), kde pražský syn se zařazuje mezi venkovské  kluky a prožívá různá dobrodružství. Ve filmu hraje také Jan Tříska, nevrlého dědu, který prohrál majetek rodiny v kartách. Je to jeden z posledních filmů Jana Třísky, než se  zabil pádem z Karlova mostu.

 

Blízko Karlova mostu je muzeum Kampa Čecho-Američanky paní Mládkové, kde je výstava asi 60 obrazů z ranné i pozdější tvorby předního českého malíře Jana Zrzavého, kterého jsem poznal v roce 1968, kdy mu bylo 78 let a kdy jsem ho požádal jako nestraníka o podpis pod Manifestem Klubu angažovaných nestraníků. Jan Zrzavý byl bázlivý člověk a tak před podpisem volal básníka Jaroslava Seiferta zda to může podepsat. Když odpověď byla pozitivní, tak Manifest podepsal, ale řekl, že to špatně dopadne.

Navštívili jsme také Werichovu vilu (původně to byla Nosticova koželužna), která je blízko Muzea Kampa a která je přístupná veřejnosti. Měli jsme dojednáno průvodcovství paní, která ve vile bydlela, aby se starala o dceru a vnučku pana Wericha. Podala nám velmi podrobný výklad včetně rekonstrukce po posledních velkých povodních v Praze, které zatopily vilu až do prvního patra včetně. Musely být tedy vyměněny dubové podlahy, promočená okna a provedena úprava místností prvního patra. Celková rekonstrukce vily stála asi 20 milionů, většinou placených pražským magistrátem, ale také asi z dvaceti procent  paní Mládkovou. Bylo nám také podána informace o běžném životě ve vile, denního programu Jana Wericha a také např. důvody proč Jan Werich neemigroval jako Jiří Voskovec. Jan Werich také oproti Janu Zrzavém odmítl odepsat Manifest KANu, vlastně jako jediného, kterého jsem požádal z řad významných nestraníků.

 

Zajímavé bylo shlédnutí divadelních her.

Hra Velvet Havel Miloše Orsona Štědroně pod režií Jan Friče se nám nelíbila, protože podle našeho názoru byla vůči Havlovi a jeho manželce Olze zjednodušeně kritická. Na jevišti se celou dobu kouřilo a byly vytvářeny mraky mlhoviny, které šly do hlediště, takže diváci by měli před představením vyfasovat kyslíkové masky, zjev velmi zřídký v jiných, zejména divadlech na západě. Hra líčí Václava Havla jako milovníka žen a ženu Olgu jako milovnici také žen, takže divák může mít dojem, že to byly hlavní aktivity jejich života. Divadelní kritička Lidových novin Jana Michalická napsala: „Počínání tvůrců je v každém případě láskyplné a je znát, že Havla považují za jedinečnou osobnost, v jejich ironii není zlý výsměch, ale empatie (empatie, vcítění se do počínání a motivů druhého člověka). S tím lze těžko souhlasit, protože pro nás hra vyzněla pro manžele Havlovy jako urážlivá, ignorující hlavní počínání  jejich politické a humanitární činnosti, vedle skutečnosti že se hra odehrává v divadle Na zábradlí, kterého byl Václav Havel hlavním spoluzakladatelem.  Našeho potlesku se hra nedočkala.

 

Na hru Už je tady zas! V divadle Na Jezerce jsem se již s napětím těšil již v Kanadě když jsem si objednával lístky. Divadlo Na Jezerce, které založil Jan Hrušínský, syn známého herce minulosti velmi dbá na výběru her, které si musí na sebe vydělat, tedy musí mít velkou návštěvnost a tudíž hry musí být velmi dobré, což se divadlu daří.

Hra Už je tady zas! podle románu Timura Vermese, který byl také zfilmován je divadelní dramatizace tohoto románu v divadelní režii Matěje Balcara. Hra je sci-fiction o tom jak se nyní v Berlíně probudí na trávníku Adolf Hitler, kterého ve hře hraje výtečně Ondřej Kavan. Hitler považovaný z počátku za klauna je konfrontován se současným světem a rychle odhadne v jakém stavu je současné Německo, jak lidé reagují na imigraci, Evropskou unii, diváci si domyslí také reakci na současnou situaci v České republice, atd. Hitler nabízí rychlá a snadná řešení, takže jeho popularita v Německu prudce stoupá a stává se miláčkem národa. Jistě divák si může domyslet jak celá věc skončí, ale pro diváky je to předmět k přemýšlení a mít opravdové politické lídry, kteří jsou velmi postrádáni. Hra patří k nejvyhledávanějším Na Jezerce a sklidila velký potlesk diváků převážně středního věku.

Připojuji závěr z programu hry z Modlitby za pravdu Karla Čapka z Lidových novin z 28. 9. 1938, nedlouho před Mnichovskou dohodou: „...Zbavit svět lži je víc než odzbrojení. Jaké to bylo divné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho státního znaku slova Pravda vítězí. Jako by tušil, že jednou lež pronikne generální útok na náš stát a národ, a už předem razil heslo pro toto utkání. S tím heslem můžeme jít do boje; ale jenom s tím heslem může jít celý svět do míru. Neboť jenom bez lží se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem jakýmkoliv.

Bože vrať světu pravdu!“ Myšlenka stále tím více platící v současnosti.

 

V sobotu 26. 5. byla uvedena v divadle Husa na provázku v Brně v rámci Divadelního festivalu Brno, kontraverzní hra chorvatského režiséra Olivera Frljiče Naše násilí a vaše násilí, která vzbudila celou řadu různých názorů ještě před jejím uvedením.

I kdybych v Brně byl rozhodně bych se uvedení nezúčastnil vzhledem obsahu hry, kde Ježíš znásilňuje muslimku a v další scéně vytahuje herečka českou vlajku z přirození. Předně jsem katolík a pak také nejsem nějaký pervert.

Proti hře se nejdříve v otevřeném dopise ohradil náměstek primátora Petr Hladík (KDU-ČSL), ale ředitel Národního divadla v Brně i festivalu Martin Glaser řekl, že „Politici jsou od toho, aby dělali správu města, my od toho, abychom hráli divadlo.“ Znamená to, že jakékoliv divadlo, které by v katolickém Chorvátsku mělo problémy ještě větší.

Kraj se zdráhá platit kontraverzní Frljičovy hry a tahání vlajky z přirození.  Jihomoravský kraj zřejmě finančně nepodpoří uvedení her chorvatského režiséra.

Na sobotní představení hry přišel zástup příznivců hnutí Slušní lidé, kdy 26 z nich vstoupilo na na scénu divadla a zablokovalo jej. Ven je vyprovodila policie.

Senátorka a bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová (Strana zelených) podala trestní oznámení kvůli jednání radikálů. Podle ní existuje podle ní podezření, že jejich naplnilo  skutkovou podstatu výtržnictví. Podle Wagnerové by bylo velmi znepokojivé, pokud by měl být dán prostor někomu, kdo chce ostatním diktovat, jaké divadlo, knihy či filmy smíme sledovat či číst, a jaké nikoli.

Protože jsem Elišku Wagnerovou znal jako kanadskou občanku, která zastávala pravicové názory, nevycházím z údivu, kde se teď nachází, příznivkyně Strany zelených a ochránce nábožensky perverzních představení. V Kanadě by s žalobou evidentně nepochodila a doufám, že také ne v Česku.  Snad by měla také sebrat odvahu a podat žalobu na chování prezidenta republiky Zemana.

Šéfredaktor Neviditelného psa Aston (Ondřej) Neff  28. 5. v Neviditelném psu píše: “Čímpak nás příště oslní Oliver Frljič? Může posadit Pannu Marii na židli v bordelu, aby masturbovala tváří do publika. To bude ještě větší Umění s Velkým U na Začátku. Není vše umění co se do umění cpe. Ta věc zasluhuje pohrdání, nic než na pohrdání na ní nenalézám“, píše Aston Neff, a já musím jen souhlasit.

Miloš Šuchma

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012