Slovo na červen

Dnes je 1. června, Den dětí. To je lepší zpráva než ta, že 1. června 1953 vyhlásil prezident Antonín Zápotocký měnovou reformu, ačkoli se den před tím zapřísahal, že žádná taková nebude, že je to jen propagace shnilého kapitalismu (viz dnešní Stalo se kolegyně Vendy Šebrlové).

Lidé byli naštvaní a tak vyšli do ulic. V Plzni hlavně škodováci. A co udělal ten prolhaný Tonda? Poslal na ně tanky. Bylo 200 mrtvých a 650 zraněných. Bylo by fajn, kdyby takovéto události připomínali pamětníci právě dětem, třeba i trochu větším, kteří to nezažili a neznají co komunistická zvěrstva byla zač.

Já pokračuji v psaní své nové knihy Všechny moje Ameriky II aneb Z deníčku vydavatelky. Zrovna jsem dnes opravovala své zápisky z června 1994, kdy jsem byla na semináři v Řecku. Vzdělávací seminář organizovaly chytré ženy ze Západu, které ty hloupé z Východu chtěly trochu poučit co je to demokracie a jak se pracuje s počítačem. To se jim trochu povedlo, několikadenní výlet do Řecka zdarma byl super, jen pár věcí mi bylo divných. Např. proč má jejich komunistická strana 20% voličů.  Ptala jsem se jedné z našich mladých průvodkyň a ta přiznala, že teď, když komunismus ve východních zemích se moc nepovedl, mělo by to být trošku „mezi tím“. Jak to myslíš, ptala jsem se. – No, aby ti bohatí se postarali o ty chudé. A to se uskutečnilo záhy při jízdě v metru. I když nejsem bohatá, postarala jsem se o zlodějku, která mi ukradla peníze i doklady.

Pak jsem měla možnost udělat rozhovor se starostou města Larissy.  Psala jsem si: Je komunista, stařík a demagog. Marně se těšil, jak se s námi, ženami z postkomunistických států utká či shodne v názorech. Po pár pokusech o diskuzi jsme to všechny vzdaly (kromě polské kolegyně Beaty, která nevzdává nikdy nic).

Už jsem pochopila, proč je tu tolik rozestavěných domků kolem silnic. Zavírají se továrny, nejsou peníze, lidé se propouštějí. Domy byly převážně podnikovými byty. Je celosvětová krize..

"A přesto jsem optimista," pravil soudruh starosta.

"Proč?" otázala jsem se já.

"Nó, protože musím být z principu svého úřadu," odvětil.

"To je možné, ale můžete svůj komunistický optimismus podpořit nějakým příkladem," trvala jsem na svém.

"Jistě," pravil on a pokračoval: "Vezměte si například New York. Tam žije řada různých národností v míru a pospolitosti. Bílí a černí, internacionalismus, patriotismus. A tak naše Makedonie také nemá nárok na nacionální fenomén. Ať lidé žijí tam, kde žijí a hezky nám spolupracují a žijí v míru." Pak ještě soudruh starosta vzpomenul družby s moravským městem Břeclaví, kde žije řada Řeků, komunistů. Nevím, co chtějí lidé v Makedonii, ale být tam já, rozhodně nechci, aby mi nějaký děda z Larissy, mylně davem zvolený, určoval, jestli mám žít v samostatném nebo nějakým způsobem v podřízeném státě.

A co vy?

Eva Střížovská

(Na snímku Libuše Ludvíkové návštěvou u soudruha starosty.)