Hektický rok ´68 a zahraniční kariéra Ivana Klimeše

Marina Hofmanová (Hužvárová) červen 2018 Věda a technika česky

Pokračování rozhovoru

Na snímku ze schůze Klubu vědecko-technických novinářů sedí zprava Jaromír Kubíček, Ivan Klimeš, redaktorka Lidové demokracie pro vědu a techniku Helena Bláhová, aktivní členka Klubu, překladatelka pro ČSAV a Václav Kotek, který pracoval v Tiskovém odboru ČSAV, odkud přešel do ČTK.

V první části našeho vzpomínání na události šedesátých let minulého století jsme připomněli realitu novinářské práce té doby, cenzuru a tvrdý boj za její zrušení. Ivan Klimeš stál u zrodu popularizace vědy v Československu a také u založení prvního Klubu vědecko-technických novinářů. Klub byl velmi aktivní nejen v domácím prostředí, ale i na poli mezinárodním. Když se po zmražení pražského jara nemohl Ivan Klimeš z politických důvodů vrátit zpět do vlasti a se svou budoucí ženou zamířil do Londýna, právě vynikající kontakty se zahraničními kolegy mu byly tou nejcennější devizou.

 

Na novinařinu jste nedisponoval dostatečnou angličtinou, přesto vám nabídky chodily. Jak jste na druhé straně lamanšského průlivu začínal?

Zásluhou kontaktů z Klubu vědecko-technických novinářů mi v Londýně hned nabídli místo v New Scientist, které jsem ale kvůli své angličtině odmítl.

Také mě po příjezdu pozvali na interview do Československé redakce BBC. Redakci vedl pan Hugh Lunghi, za války tlumočil u W. Churchilla, pracovali tam lidé ­jako Zdeněk Mastník, Karel Brušák a další. Dokonce mě vyzvali, abych napsal pravidelný vánoční pořad pro zahraniční vysílání BBC Reith lectures (Reith byl zakladatelem BBC). Až poté mi ostatní prozradili, že je to vyznamenání a každý rok je jím pověřen někdo slavný – spisovatel, vědec apod.

 

Potvrzujete, že štěstí přeje připraveným…

Z Reith lectures jsem udělal výtah pro české i slovenské vysílání a odtud vzešla i myšlenka na pořad Věda v dnešním světě. Po technické stránce mi pomáhal Karel Brušák, který pracoval v Cambridgi a pro BBC. Tyto pořady se vysílaly nejprve týdně, později v delším cyklu tři roky.

Přitom jsem pro malou londýnskou firmu Science Information Consultants vydávající překlady ruských vědeckých žurnálů, která patřila absolventu brněnské techniky a veteránu československé armády v Británii Ing. Grossovi, dal do pořádku distribuci, subskripce a navrhoval obálky – časopisy dodnes vycházejí s mnou navrženými obálkami.

 

Koncem roku 1972 se objevila pozice subeditora časopisu Futures, přesně to, k čemu jsem měl vztah! V začínající STM divizi firmy IPC – Science and Technology Press, tehdy největšího světového nakladatele časopisů, jsem záhy povýšil na šéfredaktora skupiny časopisů stejného obchodního modelu.

Nový koncept tehdy velmi drahého akademického multidisciplinárního časopisu Futures s plně recenzovanými příspěvky od akademiků určený pro tzv. decision makers, tedy plánovače, strategické ředitele, ředitele velkých společností a šéfekonomy byl neuvěřitelně výnosný, takže si nás IPC považovalo. Zanedlouho po čtvrtletníku Energy Policy soustředěným na kritický bod světového hospodářství, jímž je energie, jsme přišli s Food Policy a Resources Policy, později ještě Tourism Policy, Science Policy, Marine Policy a Telecommunication Policy. Všechny tyto časopisy se orientovaly na předpokládané následky rozhodnutí, činěných v danou dobu, tedy na dlouhodobý výhled.

Z této myšlenky vzešla také známá kniha Limits to Growth.

 

Dosáhl jste významného postavení, leč život šel dál. Co vás nutkalo ke změně?

Ve velké, přátelské firmě IPC mi vadilo, že nešlo operativně rozhodovat, všechno zpomalovaly nejrůznější rady. Ale byl bych tam spokojeně zůstal, kdyby mě nezlanařil Robert Maxvell, abych přešel do jeho Pergamonu. Nabídl mi výsadní postavení a místo ve správní radě. V IPC můj odchod všechny šokoval. Když se mne později někdo ptal, jaké to je u Maxwella, napadlo mne: „Jako by mě hodili znova za železnou oponu, až na to, že jsem se ocitl na úrovni politbyra.“

Maxwell byl nesnesitelný, arogantní, dokázal lidi psychicky ničit, i když tomu jsem alespoň ze začátku vystaven nebyl. A současně uměl geniálně nacházet příležitosti a lidi, kteří pak vytvořili hodnoty. Postupně mě zmáhal jeho autokratický styl vedení i srážky s členy jeho rodiny, až nastal po sedmi letech tvrdý konec a já se tak v r. 1988 připojil k dlouhé řadě akademických nakladatelských pracovníků s minulostí poznamenanou Maxwellem.

 

Zanedlouho se objevila úžasná nabídka Thomson Corporation (nyní Thomson – Reuters), abych v Oxfordu založil nové nakladatelství vědeckých časopisů, tzv. start-up.

S vědeckými přáteli jsme už nějaký čas diskutovali o tom, že se pro vědecké časopisy nehodí tradiční vydavatelská praxe, kde nehraje roli doba od zaslání referátu k eventuální publikaci, a tudíž neodpovídá dynamice výzkumu například v neurovědách nebo biomedicíně. Navrhli jsme model vědeckých kompaktních referátů k jednomu tématu s rozsahem čtyř tiskových stran včetně obrázků. Publikační proces se zkrátil na šest týdnů od zaslání příspěvku k eventuální publikaci, peer review muselo být hotové do 14 dnů, autoři se zavázali k opravám do jednoho týdne, jinak vypadli z pořadí. Tak se v r. 1990 zrodilo Rapid Communicaton of Oxford, později Rapid Science s vlajkovou publikací měsíčníku Neuroreport redigovaného prof. Davidem Ottosonem z Karolinska Institutet ve Stockholmu, šéfem International Brain Research Organization (IBRO) v Paříži. Jako jeden z prvních časopisů byl publikován on-line.

O rok později se v úvodníku speciálu Nature o publikování vědy psalo, že v Neuroreportu vznikla nová forma vědeckého periodika. Když jsem šel do důchodu, měl podnik, který jsem vytvořil, obrat 26 milionů liber ročně.

 

První „expres“ Rapid Science vyjel z rotaček pár týdnů před listopadem 1989. Jakmile se sesypal režim, došlo na slova, jimiž končila první část našeho rozhovoru: „Věříme, že někdy bude příležitost, aby ses vrátil.“ Pozvání do obrozující se Československé akademie věd na sebe nedalo dlouho čekat. Co bylo jeho cílem?

 

Po převratu mi volali, jestli se vracím do Československa, že by mi nabídli místo ředitele Kanceláře Akademie věd. Jenže naše rodina už byla usazena v Anglii, děti se narodily tam, šéfoval jsem velké nakladatelské firmě, která do mě investovala, a já jí to vracel.

Počátkem roku 1990 jsem přesto přijel. Tehdy byla operativně zorganizovaná beseda pro tajemníky různých oborových sekcí, ovšem když ve dveřích zahalekal šéf knihovny: „Ivane, jsi tady! Mám dokumenty, které by tě mohly zajímat,“ prozradily reakce ostatních lidí, že situace ještě zdaleka není jasná…

 

Vzpomínal jste, že první kontakt ale přišel už počátkem listopadu ´89, dění v Praze jste sledoval prostřednictvím BBC…

Jednou dopoledne na začátku listopadu 1989 mi sekretářka přepojila hovor z Prahy. Po česku – napřed příjmení, pak jméno – se představil mladý muž, že dostal číslo od mého kamaráda profesora Otáhala z katedry biomechaniky v Tyršově domě. Prý hledá pomoc pro studentský výbor: „Potřebujeme zákonnou ochranu proti vstupu policie na vysoké školy, jako má Oxford.“

Hlavou mi běželo, že univerzita jako církev historicky nespadala pod světské zákony, což se zvykově, ale nikoli legálně přeneslo až do moderní doby. V Oxfordu a kdekoli jinde ovšem žádné omezení vstupu pro policii do univerzitních prostor neexistuje. Zprostředkoval jsem jim pomoc právníků pro ochranu lidských práv při Evropské radě.

 

V lednu 1990 jsem se v Anglii setkal i s čerstvě jmenovaným ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem při jeho přednášce. Řka „Co tu děláš, potřebujeme tě v Praze,“ hned uložil velvyslanci, aby mi vystavili nový československý pas. „Ano, soudruhu ministře,“ pravil celý zkoprnělý velvyslanec.

 

S někdejším předsedou AV ČR Rudolfem Zahradníkem jste jednali o mezinárodní vizi Nakladatelství Academia. V čem tato nikdy nenaplněná vize spočívala?

 

Profesor Zahradník měl se ztrátovým nakladatelstvím značné starosti. Ředitelé se střídali, Academia znamenala pro AV ČR finanční problém; tím spíš, že tou dobou začaly útoky na financování vědy a vysokých škol.

Nabídl jsem rozvahu z hlediska šéfa světového nakladatelství vědeckých časopisů s tím, že bych svou případnou pomoc považoval za komerční příležitost pro Thomson Corporation. S anglickým kolegou jsme přemýšleli o vytvoření mezinárodního střediska v Praze pro odborné časopisy v oborech, které byly v Československu na světové úrovni. Ty by pod určitým vedením vydávala Academia. Na takový byznys model na celosvětové úrovni tu ale tehdy ještě nenazrál čas.

 

Otázek se rojila ještě celá kupa, ale ono páteční odpoledne už se přehouplo do večera. Naplnil se čas, kdy mě v mé tehdejší redakci poprvé navštívil dr. Ivan Klimeš. Odcházeli jsme společně potemnělými chodbami budovy Akademie na Národní třídu, kde oba muži zamířili jedním směrem, já druhým.

V Temži i ve Vltavě uplynula spousta vody, než se náš rozhovor objevil v tehdejším Akademickém bulletinu (Co ještě čas nezavál aneb Vzpomínky na Akademii) a nyní po dalších letech i v Českém dialogu.

 

Dnes už nás naštěstí nerozděluje železná opona, ale vůbec neuškodí čas od času tu absurdní dobu sobě i mladším generacím připomenout.

MARINA HOFMANOVÁ