VÁŠEŇ KONTRA ZÁLIBA

Snad každý z nás si čas od času našel nějakou vhodnou zálibu, které se potom, po delší nebo kratší dobu věnoval. Ať tomu již říkáme záliba, či správně česky hobby, nebo také „koníček“, mají jedno společné. Zpravidla si takového koníčka sami vybereme, pěkně na něm cváláme, dokud nás to baví a sami se potom rozhodneme, kdy z koníčka seskočit, případně přesedlat na koníčka jiného.

Něco docela jiného je vášeň. Vášeň je něco, co nás někdy zvolna a nenápadně, ale někdy i velice rychle zachvátí a mává s námi dle své vůle. Někdy se může vyvinout i z toho již zmíněného koníčka. Pěkně si na něm rajtujeme a náhle zjistíme, že přestal pokyny dávané pomocí uzdy poslouchat, a pádí si, kam se mu zachce.

I já jsem během dosavadního života vystřídal řadu koníčků a i mě posedly (a i většinou odešly) mnohé vášně. Jedna z nich mne však provází téměř od útlého dětství a trvá dodnes - vášeň čtenářská.

První semínka této vášně patrně zasadil můj tatínek, když téměř každého večera po večeři vzal nějakou knížku, úměrnou mému věku a chápání a z ní mi četl. Stále si vzpomínám, a je tomu bezmála osmdesát let, jak jsem se vždy dožadoval „ještě alespoň jednu stránku“. Opravdu nevím, kolik mi bylo let, když jsem si začal číst sám, ale najisto vím, že když jsem jako jedenáctiletý chlapec strávil šest měsíců ve Švédsku a moji rodičové mi poslali knížku o Abrahamu Lincolnovi, tuším, že se jmenovala Poctivý Abe, přečetl jsem ji dvanáctkrát, od první stránky do poslední.

A potom vzplála moje čtenářská vášeň mocným plamenem, když mi jeden strýček věnoval pěknou dávku „Románů do kapsy“, zkrátka Rodokapsů. A tak jsem se začal v mé fantazii prohánět na rychlých koních po pláních Nevady, Texasu, případně Arizony a jinde, a tasil bleskurychle kolty. No co, bylo mi tehdy tak jedenáct let. Pilně jsem přelouskal ty dva tucty sešitů, některé i pod lavicí ve škole, a náhle zjistil, že se nějak nápadně podobají jeden druhému. Hlavními aktéry dramatu byli vždy: a/ Hlavní hrdina b/ Ústřední padouch c/ Krásná rančerova dcera.

O Hlavním hrdinovi se toho zpravidla moc nedozvíme. Obvykle nevíme, odkud pochází a kam směřuje, jak si vydělává na chléb vezdejší a i jméno je v podstatě nedůležité, Jim nebo Rod zcela dostačí. Důležité ovšem je, aby byl široký v ramenou a vysoký nejméně šest stop (6 feet =1828.8 m, pozn. autora), zkrátka, musí být fešák. Pochopitelně musí vlastnit nejrychlejšího koně, nadaného navíc nevídanou inteligencí. Jeho kolty, zavěšené proklatě nízko, se nikdy neminou cíle a v rychlém tažení se mu hned tak někdo nevyrovná. Mimochodem, není mi zcela jasné, proč autoři Rodokapsů dávali vždy přednost revolverům značky Colt, když revolvery Smith a Wesson, byly neméně spolehlivé. Jo to ten Ústřední padouch, to je „jiný kafe“, tam si mohl autor pěkně zařádit. I když jméno je opět zcela nedůležité, jeho zdroj obživy je zpravidla znám. Jsou to krádeže dobytka a šlechtěných koní, falešná hra v karty, vylupování bank, případně přepadávání dostavníků. Nezřídka se také obírá nekalou myšlenkou unést krásnou rančerovu dceru za účelem získání výkupného, a pokud se jedná o padoucha zvláště vilného, opájí se navíc neřestnými představami, kde již zmíněná rančerova dcera hraje hlavní úlohu. Co se zjevu týče, i zde je rozsáhlá škála možností. Od ulízaného krasavce až po skrčka s tváří poznamenanou neštovicemi, případně neřestí anebo případně obojím. Obvykle si, na rozdíl od Hlavního hrdiny, nepotrpí na hygienu a je z něho pravidelně cítit levná whisky. Aby byly síly osudu vyrovnány, i on má koně, nad jiné rychlého a i on dokáže proklatě nízko zavěšené Colty (nebo Smith a Wassony) zručně užívat. No a ještě nám zbývá rančerova dcera. O ní se dozvídáme, že je nejen krásná a milá, ale navíce s duší čistou jako potůček. Dívenky i jen trochu obézní, jakož i dívky rachitické se o tuto roli nemusí ucházet. Její půvabnou hlavinku potom zpravidla krášlí vlasy barvy havraních křídel nebo naopak blond, do zlatova. K těm se potom hodí oči barvy pomněnek. Zrzavá barva nebyla v módě, pokud by však šlo o ohnivé rusovlásky, lze o nich uvažovat. Jak již víme, je rančerova dcera postavy ztepilé, popisovat však tvar, nebo dokonce velikost jejích ňader, nepřicházelo v té pokrytecké době v úvahu. Z nějakého důvodu se dosti často jmenovala Mabel (vyslovuje se mejbl, podobně jako Špejbl, pozn. autora).

Když jsme se tedy seznámili s hlavními osobami, můžeme se pustit ruče do děje. Padouch, jak je již jeho zvykem, začne kout podlé plány a uchystá na Mabel (nyní ji již známe) léčku a během její nedělní cesty na ranní mši ji unese. Začne na tatíkovi rančerovi vymáhat tučné výkupné. Hlavní hrdina se o tomto podlém plánu zcela náhodou dozví a po poradě se svým inteligentním koněm zjistí, kde ústřední padouch vězní ubohou dívenku. Dojde k vrcholnému bodu zápletky a je nyní na Hlavním hrdinovi, aby ústředního padoucha dopadl a zneškodnil. Pokud byl autor Rodokapsu člověkem povahy více méně jemné, Hlavní hrdina dožene Ústředního padoucha a v plném trysku obou koní padoucha sváže do kozelce a předá místnímu šerifovi k potrestání. Pokud je autor trochu prudší povahy, nechá Hlavního hrdinu zatížit Ústředního padoucha několika uncemi olova (jedna unce = 28.3495 g). Následuje šťastný konec příběhu, krásná rančerova dcera je zachráněna, zcela bez mravní úhony a na poslední stránce Rodokapsu potom vidíme obrázek dvou postav na koních, jedné velké, s širokými rameny a druhé, menší, jak odjíždějí směrem k zapadajícímu slunci. Přečtené Rodokapsy jsem směnil se spolužákem za kopací míč, který se po krátké době rozpadl ve švech.

To se však již neodbytná čtenářská vášeň dožadovala vehementně další potravy a díky šťastné náhodě jsem našel v nočním stolku mojí maminky asi tucet pěkně vázaných knížek červené barvy z edice Červená knihovna. Ruče jsem se pustil do četby nového zdroje, plného romantických příběhů. Záhy jsem k svému překvapení zjistil, že tři stěžejní postavy, figurující v příbězích z Dalekého západu, jakoby se přesunuly na stránky Červené knihovny, i když ve formě značně pozměněné.

Na tomto místě bych rád zdůraznil nezbytnou podmínku pro zdařilý příběh, hodný Červené knihovny. Oba hlavní protagonisté příběhu se musí nacházet na opačných koncích ekonomické škály, skromné finanční možnosti na straně jedné, musí být patřičně vyváženy bohatým majetkem na straně druhé. A čím je ekonomický rozdíl propastnější, tím je láska silnější.

Opět se setkáváme s Hlavním hrdinou patřičné výšky a širokých ramen a v tomto případě vybaveného hustými, vlnitými vlasy. Osoby s pleší, i když pouze částečnou, nejsou pro tuto osobu vhodné, i když se v některých případech tolerují lehce prokvetlé skráně. Na rozdíl od jeho kolegy z texaských plání, známe i jeho jméno i způsob obživy. Nejlépe se hodí jména jako René Skalský, Robert Záleský či Richard Lohnický, se jménem jako Venca Škopek nebo Pepík Vomáčka by těžko pronikl na stránky Červené knihovny. Co se Hlavního hrdiny týče a pokud si musí z ekonomických důvodů vydělávat na chléb vezdejší prací, musíme mu najít vhodné povolání, začínající chirurg či inženýr, případně žurnalista či hudebník jsou OK. Zaměstnání jako příštipkář, nebo prodavač u Bati, nejsou to pravé ořechové. Pokud se narodil do rodiny majetné a nemusí mít starost o střechu nad hlavou a skývu chleba, nechme ho třeba hrát tenis a prohánět se ve sportovním voze značky Alfa Romeo, neboť nesnadno si přestavit, že by mladý pán jezdil vozem Škoda Popular nebo Tatrou Hadimrškou.

A nyní dívenku, která uchvátila srdce Hlavního hrdiny. Na rozdíl od dcerušek bohatých rančerů, které byly zpravidla osůbkami v podstatě pasivními, do děje zpravidla nezasahujícími, jedná se nyní o dívku mnohdy odvážnou a energickou a nebojme se toho a nazývejme ji Hlavní hrdinkou. Co se vzhledu týče, nepříliš se neliší od typické rančerovy dcery. A i zde je možno najít Jarmilu (říkejme jí tak, pro zjednodušení) za pultem v Bílé Labuti, oddělení pánských vázanek a rukavic, ba i co by zručnou švadlenku. Pokud si vybrala tu správnou kolébku a narodila se do rodiny zámožné, je možno uvažovat o pěstování baletu a hry klavírní, případně zpříjemněné pobytem v soukromé škole ve Švýcarech.

Když už máme Hlavní hrdinku a Hlavního hrdinu, zbývá ještě najít Úhlavního padoucha, případně Úhlavní padoušku. To je zkrátka jakákoli osoba, stojící v cestě lásky milující se dvojice. Úhlavním padouchem může být například otec Hlavního hrdiny, který synovi hrozí vyhnáním z rodinného hnízda a ztrátou dědictví, pokud neopustí svoji lásku a nevezme si pihatou a protivnou dcerku velkostatkáře Václava Nováčka. Stejné místo v ději může zastávat i matinka Hlavní hrdinky, vyhrožující dcerušce klášterem, pokud neupustí od nerozvážného sňatku s René Skalským.

Jak jsem již upozornil, důležitým aspektem je nerovnováha ve finanční situaci hlavních protagonistů. Že výjimka potvrzuje pravidlo, bych ještě ukázal na jednom příkladu, na který si po těch letech matně vzpomínám. Mladý muž ze zámožné rodiny se přes mocný nesouhlas otce rozhodl vstoupit do stavu manželského s chudičkou švadlenkou, říkejme jí třeba Maruška. Když se potom dostaví v určenou dobu ozbrojen kyticí růží a jedním svědkem k chrámu, kde se má svatební obřad odehrávat, nevychází z údivu, když nevěstu v plné parádě přiveze luxusní vozidlo značky Rolls Royce a zjistí, že jeho vyvolená není chudou dívenkou, ale dědičkou podstatného jmění a chudobu pouze předstírala, aby si byla jista, že její vyvolený touží po jejím srdéčku a ne po dědictví.

Vyšla také ještě jedna kniha o jakési Anně proletářce a jejím stejně nemajetném Toníkovi, tato kniha však pocházela ze zcela jiné knihovny, sice také červené, ale zcela jiného odstínu.

Zavřel jsem poslední stránky knížek z edice Červené knihovny a musím ubezpečit milého čtenáře, že všechny příběhy dopadly šťastně a věrná láska zvítězila tak jako ve Smetanově opeře. Ale to již na mě mával Jules Verne, abych se s ním vydal na Cestu kolem světa za osmdesát dní, případně strávil Pět neděl v baloně. Ale o tom snad až někdy příště.

Zdeněk Rich