Renata v Irsku

Renata je moje kamarádka ze střední školy. Hned jak padla železná opona, to nám bylo asi dvacet let, chtěla odjet pracovat do zahraničí. Naučit se jazyk, nabrat zkušenosti a poznat jinou kulturu. Místo cestování přišlo kojení, přebalování a cesty k dětské doktorce. Pak přibylo další miminko a sen se odkládal a odkládal. Dnes už je jejím klukům hodně přes dvacet, jsou samostatní a nastal čas si začít plnit dávná přání.

V pětačtyřiceti se na to vrhla – jejím vytouženým místem se stalo Irsko a tak následovalo studium angličtiny, získávání informací o možnostech uplatnění v Irsku a práce na fyzické kondici. Co si budeme povídat – hledat práci ve dvaceti anebo po pětačtyřiceti je fakt velký rozdíl. Renata systematicky pracovala na tom, aby mohla do Irska odjet - shodila přes 25 kilogramů (!), zlepšila si fyzickou kondici, psala si s pracovními agenturami a opravdu si našla „job“ v Irsku.

Budu pracovat v kavárně! Když měla odjet – zlomila si ruku. Léčba se komplikovala a ruka byla nehybná. Renata každý den cvičila až přišel den, kdy se ruka začala trochu hýbat. Rehabilitace trvala rok. Konečně může jet!

Neodjela – musela na další operaci a trvalo další rok než byla úplně v pořádku. Jiný by to vzdal, ale ne ona - po třech letech systematické, usilovné přípravy odjíždí Renata do Irska. Bude pečovat o staré lidi, kteří se neobejdou bez každodenní pomoci.

Jestli chcete sledovat její příběh, zkušenost Češky v zahraničí, pohled na jinou kulturu, přidejte se. Budeme vám pravidelně přinášet příspěvky z jejího blogu.

- mc-

Hektický začátek

07.01.2018

Jo, když se jednou rozhodnu odjet do Irska, tak to trvá jen něco málo dýl než tři roky a ... jsem tu.

Zase jsem měla celý tři roky na to stalkovat FB skupiny lidí, co žijí v Irsku a sledovat komunikaci ohledně všech důležitých věcí, jako získání čísla sociálního pojištění, nalezení bydlení a práce a kde nakoupit levný cigarety z Česka. Mezi tím vším prolítnul inzerát agentury, která zajišťuje pečovatelky pro stařečky, který nechtějí do domova důchodců a jsou schopný si zaplatit někoho, kdo bude žít s nimi, popřípadě s celou rodinou, a bude se starat. Přišlo mi to jako vhodná alternativa k baristovi ve Starbucks a paní z agentury se jevila dost profesionálně empatická, takže volba byla jasná.

Po několikaměsíční anabázi vybírání té správné rodiny společně s agenturou, se rodina našla a že mě potřebují čím dřív tím líp. Babička, o kterou se mám starat žije ve vnitrozemí Irska, má tři dcery a jedna po druhé by se mnou ráda mluvila po Skypu. Musela jsem si aktualizovat Skype, protože ten jsem nepoužila už roky a stejně to bylo na nic, protože se to sekalo při rozhovoru hned s první z dcer, tak prý, že si promluvíme po telefonu. Ok - já byla totálně hotová z videohovoru a teď jen po telefonu - dala jsem to, sice zpocená jak myš, ale rozuměla jsem co bylo potřeba (doufám) a řekla jsem, co bylo potřeba (myslím). Po dalších dvou telefonních hovorech, kdy každý další dělal moje angličtinářský ramena širší a širší, jsme se dohodly, že přijedu defacto obratem, takže koupě letenky a balení se smrsklo do dvou dnů. Jelikož odlet byl naplánován na polovinu prosince, tak mi rodina nabídla, že mi zaplatí zpáteční letenku na vánoce domů, protože se v tu dobu o babičku postará sama. Perfektní - být o vánocích doma, zjistit co mi chybí a dotáhnout pár věci mezi svátky - proč ne. Ve chvíli, kdy jsem potřetí přebalila kufr, aby konečně vážil tolik, kolik je uvedeno na letence, jsem si šla dát na oslavu cigaretku. V tu chvíli telefon, že se vše mění, babička v nemocnici a že mám přiletět až po vánocích - což znamená tím předpokládaným zpátečním letem z vánočního Česka. Jasně, může se stát, s pochopením jsem uklidňovala postupně dcery, že je to ok, že prostě přiletím 5. ledna.

Den před odletem, tentokrát už finálně nejen zabaleno, ale taky vystěhováno, uskladněno, popřípadě i vyhozeno, mi napsala Marta (to je ta paní z agentury, vytvořily jsme si mírně osobní vztah za tu dobu, teda já k ní určitě), že je jí líto, že to s rodinou nevyšlo. Jako jak nevyšlo? Mluvila jsem s rodinou asi dva dny zpátky a ještě jsme probíraly detaily. Mírně jsem znervózněla. Poprosila jsem Martu, ať na to mrkne, že to bude určitě chyba v komunikaci. Nebyla. Babička onemocněla tak, že si ji nechali v nemocnici a nikdo nevěděl co bude.

Ještě jsem ani nezačala propadat nervozitě, když mě dostala nabídka agentury, že než mi najdou novou rodinu, tak můžu zůstat v domě šéfa. No neber to! Takže páteční odlet do Irska, víkend v Dublinu a v neděli odjedu k šéfovi. Hlavní je mít plán.

Ještě cestou na letiště v Praze mi přilítla SMS s nabídkou další rodiny. Jak jsem dosedla v Dublinu, tak jsme si volali a ... jsem tu.