Neobyčejná setkávání s Janem Benešem

V roce 2007 mi přišla do San Franciska v Kalifornii šokující zpráva, které jsem nemohl uvěřit - v Praze zemřel sebevraždou spisovatel Jan Beneš. Autor mnoha pěkných a čtivých knížek, odpůrce komunistické totality a kritik veškeré hlouposti a tuposti - tedy věčný ,,potížista", jak sám s hrdostí vždy přiznával veřejně i ve svých knihách.

Jana Beneše jsem znal už z domova, kde jsem kdysi, ještě dávno před emigrací do USA, četl jeho knížku ,,Do vrabců jako když střelí", vydanou poprvé v roce 1963. Vydalo ji nakladatelství Naše vojsko a byly to moc pěkné povídky, ve kterých autor zpracoval zážitky své a svých přátel ze služby v tehdejší čs. armádě. Po příchodu do Ameriky v polovině 80. let jsme kromě hledání bytu a zaměstnání začali navštěvovat také české bohoslužby a akce místního Sokola. A při jedné takové příležitosti se nám poštěstilo setkat se s velmi zajímavou starší dámou, která přišla do Spojených států za velmi dramatických okolností. Byla to paní Hodačová, která se svého času pokusila se svým manželem uprchnout z komunistického Československa přes ,,železnou oponu ", což podrobně popisuje ve své knize někdejší rozvědčík Frolík nebo také známý novinář Jožka Pejskar. Podle jejich líčení se manželovi podařilo prchnout , ovšem ženu zadrželi a pan Hodač, který se stal po pár letech učitelem češtiny na americké armádní škole v Monterey, to řešil nakonec po svém. S vědomím americké rozvědky se dal ,,zverbovat" českými rozvědčíky s podmínkou, že za ním do USA bude moci odjet jeho žena. V době našeho setkání pan Hodač už nežil. Když paní Hodačová zjistila, že v exilu píši a publikuji české knihy, prozradila mi, že je poblíž spisovatel, se kterým bych se možná rád seznámil - Jan Beneš, kterému dala mou adresu i telefon. A tak jsme si zavolali, a protože Jan Beneš neměl rád nějaká otálení, byli jsme velmi rychle s manželkou pozváni na návštěvu do jeho domu v městě Pacific Grove nedaleko Monterey. Nebylo to zase tak daleko od San Franciska a tak jsme se tam brzy vypravili. Benešův dům se nacházel v pěkném lesnatém kaňonu a jeho majitele jsme našli nedaleko v lese na procházce se dvěma velkými psy. Halasně nás přivítal a vyprávěl nám o tom, jak stavěl z velké části podle vlastních plánů a svýma rukama dům, kam nás poté zavedl a usadil k velkému krbu. A pak už jsme si povídali o zážitcích a potyčkách s potentáty a tajnou policií doma i o našem dramatickém odchodu z ,,komunistického ráje". Nad krbem visela jakási starodávná menší šavle. Jan Beneš si všiml mého zájmu. ,,Tohle je kozácký kinžál, válečná kořist mého otce." Řekl s hrdostí v hlase. A pak začal vyprávět o tom, jak jeho otec, který bojoval v československých legiích v Rusku , dobýval s kamarády jakési město,obsazené vojáky ,,rudých". A když už bylo skoro po boji, procházel jeho tatínek přes náměstí - a náhle po něm z kostelní věže kdosi střelil. Otec zpozoroval na věži kozáka, který se chystal k dalšímu výstřelu. Vytrhl tedy rychle od pasu nagan, zamířil a vypálil. ,,Z věže nejdříve spadl kinžál a pak bolševik", smál se Beneš. „Takže ten kinžál vidíte tady nad krbem". K Benešovům jsme pak jezdili častěji, kdykoli to bylo možné. Jan Beneš nám vyprávěl o svých zážitcích z československých vězení, neskrýval svůj obdiv k svobodě v období první československé republiky, prezidentu Masarykovi a českým legionářům. A když jsem projevil zájem o jeho knihy, které napsal a vydal v exilu, požádal mne o výměnu za ty mé -že je také chce mít a rád si je přečte. Poznal jsem, že pan Beneš si tvrdě a nekompromisně stojí vždy za svým názorem i tady v Americe, že zůstal stejným trnem v oku hlupákům a hrabivcům tam, jako doma. Vyprávěl mi o tom, jak dal dohromady občany a soudil se s městským starostou, který se dal nějak uplatit a chtěl povolit v historickém centru města postavení nevkusného mrakodrapu. A jak jsem poznal z jeho knížek, byl velmi kritický i ke všelikým podobným a lidskému rozumu se vymykajícím jevům i tady v Americe. Dělal si z nich pořádnou legraci - například v knize ,,Zelenou nahoru", kde líčí zážitky Čecha, který pracuje jako zahradník na golfovém hřišti a jemuž americký správce nezapomíná několikrát připomenout, že bloky hotového trávníku má zasadit zelenou nahoru. Beneš ale byl velmi spravedlivý a tvrdě hájil to, co na Americe obdivuje. Svobodu,spravedlnost, možnost nošení zbraní a nakonec i policii a justici, jak je poznal sám při mnoha cestách po USA. Čili nic není jen černé a bílé, musí se to na vlastní kůži poznat a zvážit. A pak soudit nebo nechat tak. Což je asi nejlepší. Za Janem Benešem jsem pak jezdil častěji a moc rád. Poznal jsem, že je to citlivý člověk,který má přes všecko, čím mu kdy kdo ublížil, rád lidi. A přírodu.S nadšením mi vyprávěl o tom , jak se do Pacific Grove slétají na podzim nádherní motýli Monarchové a kdy tak mám přijet,abych je spatřil. Po roce 1989, kdy se Beneš odstěhoval do ČR, jsme si už jen psali. A on se neskrýval se svým rozčarováním nad tím, v jakém stavu našel naši zemi. Snažil se pomáhat. Zorganizoval prý v Americe sbírku zdravotnických potřeb pro postižené a sám ty pomůcky odvezl do Prahy. Byl ovšem velmi rozčarován tím, že se nedočkal žádného zájmu o převzetí těch věcí zdarma - nemluvě vůbec o nějakém vděku, který vůbec nechtěl a nečekal. Znovu tak jako za totality narážel doma na hloupost, odmítavost a nepochopení. Občas se mi o tom v mailech zmínil a já si nakonec umínil, že ho navštívím a zase si s ním popovídáme jako tenkrát v Monterey. Už jsem to nestačil uskutečnit. Nemohl jsem ovšem uvěřit a dodnes tomu nemohu zcela věřit, že odešel dobrovolně ze světa. Jan Beneš byl z rodu těch věčných bojovníků, kteří se dobrovolně nevzdávají. A tak alespoň listu ji jeho knihami ,,Americký pitaval" nebo ,,Americká causerie", které vydal v devadesátých letech v Praze a snažím se v nich najít to, co nemohu pochopit. Vím jen, že nám tady možná právě teď a v této době jejich autor asi nejvíc chybí.

Vladimír Kříž, spisovatel a publicista

(Na obr. autor s Janem Benešem.)