Neobyčejná setkávání s Janem Benešem

V roce 2007 mi přišla do San Franciska v Kalifornii šokující zpráva, které jsem nemohl uvěřit - v Praze zemřel sebevraždou spisovatel Jan Beneš. Autor mnoha pěkných a čtivých knížek, odpůrce komunistické totality a kritik veškeré hlouposti a tuposti - tedy věčný ,,potížista", jak sám s hrdostí vždy přiznával veřejně i ve svých knihách.
Jana Beneše jsem znal už z domova, kde jsem kdysi, ještě dávno před emigrací do USA, četl jeho knížku ,,Do vrabců jako když střelí", vydanou poprvé v roce 1963. Vydalo ji nakladatelství Naše vojsko a byly to moc pěkné povídky, ve kterých autor zpracoval zážitky své a svých přátel ze služby v tehdejší čs. armádě. Po příchodu do Ameriky v polovině 80. let jsme kromě hledání bytu a zaměstnání začali navštěvovat také české bohoslužby a akce místního Sokola. A při jedné takové příležitosti se nám poštěstilo setkat se s velmi zajímavou starší dámou, která přišla do Spojených států za velmi dramatických okolností. Byla to paní Hodačová, která se svého času pokusila se svým manželem uprchnout z komunistického Československa přes ,,železnou oponu ", což podrobně popisuje ve své knize někdejší rozvědčík Frolík nebo také známý novinář Jožka Pejskar. Podle jejich líčení se manželovi podařilo prchnout , ovšem ženu zadrželi a pan Hodač, který se stal po pár letech učitelem češtiny na americké armádní škole v Monterey, to řešil nakonec po svém. S vědomím americké rozvědky se dal ,,zverbovat" českými rozvědčíky s podmínkou, že za ním do USA bude moci odjet jeho žena. V době našeho setkání pan Hodač už nežil. Když paní Hodačová zjistila, že v exilu píši a publikuji české knihy, prozradila mi, že je poblíž spisovatel, se kterým bych se možná rád seznámil - Jan Beneš, kterému dala mou adresu i telefon. A tak jsme si zavolali, a protože Jan Beneš neměl rád nějaká otálení, byli jsme velmi rychle s manželkou pozváni na návštěvu do jeho domu v městě Pacific Grove nedaleko Monterey. Nebylo to zase tak daleko od San Franciska a tak jsme se tam brzy vypravili. Benešův dům se nacházel v pěkném lesnatém kaňonu a jeho majitele jsme našli nedaleko v lese na procházce se dvěma velkými psy. Halasně nás přivítal a vyprávěl nám o tom, jak stavěl z velké části podle vlastních plánů a svýma rukama dům, kam nás poté zavedl a usadil k velkému krbu. A pak už jsme si povídali o zážitcích a potyčkách s potentáty a tajnou policií doma i o našem dramatickém odchodu z ,,komunistického ráje". Nad krbem visela jakási starodávná menší šavle. Jan Beneš si všiml mého zájmu. ,,Tohle je kozácký kinžál, válečná kořist mého otce." Řekl s hrdostí v hlase. A pak začal vyprávět o tom, jak jeho otec, který bojoval v československých legiích v Rusku , dobýval s kamarády jakési město,obsazené vojáky ,,rudých". A když už bylo skoro po boji, procházel jeho tatínek přes náměstí - a náhle po něm z kostelní věže kdosi střelil. Otec zpozoroval na věži kozáka, který se chystal k dalšímu výstřelu. Vytrhl tedy rychle od pasu nagan, zamířil a vypálil. ,,Z věže nejdříve spadl kinžál a pak bolševik", smál se Beneš. „Takže ten kinžál vidíte tady nad krbem". K Benešovům jsme pak jezdili častěji, kdykoli to bylo možné. Jan Beneš nám vyprávěl o svých zážitcích z československých vězení, neskrýval svůj obdiv k svobodě v období první československé republiky, prezidentu Masarykovi a českým legionářům. A když jsem projevil zájem o jeho knihy, které napsal a vydal v exilu, požádal mne o výměnu za ty mé -že je také chce mít a rád si je přečte. Poznal jsem, že pan Beneš si tvrdě a nekompromisně stojí vždy za svým názorem i tady v Americe, že zůstal stejným trnem v oku hlupákům a hrabivcům tam, jako doma. Vyprávěl mi o tom, jak dal dohromady občany a soudil se s městským starostou, který se dal nějak uplatit a chtěl povolit v historickém centru města postavení nevkusného mrakodrapu. A jak jsem poznal z jeho knížek, byl velmi kritický i ke všelikým podobným a lidskému rozumu se vymykajícím jevům i tady v Americe. Dělal si z nich pořádnou legraci - například v knize ,,Zelenou nahoru", kde líčí zážitky Čecha, který pracuje jako zahradník na golfovém hřišti a jemuž americký správce nezapomíná několikrát připomenout, že bloky hotového trávníku má zasadit zelenou nahoru. Beneš ale byl velmi spravedlivý a tvrdě hájil to, co na Americe obdivuje. Svobodu,spravedlnost, možnost nošení zbraní a nakonec i policii a justici, jak je poznal sám při mnoha cestách po USA. Čili nic není jen černé a bílé, musí se to na vlastní kůži poznat a zvážit. A pak soudit nebo nechat tak. Což je asi nejlepší. Za Janem Benešem jsem pak jezdil častěji a moc rád. Poznal jsem, že je to citlivý člověk,který má přes všecko, čím mu kdy kdo ublížil, rád lidi. A přírodu.S nadšením mi vyprávěl o tom , jak se do Pacific Grove slétají na podzim nádherní motýli Monarchové a kdy tak mám přijet,abych je spatřil. Po roce 1989, kdy se Beneš odstěhoval do ČR, jsme si už jen psali. A on se neskrýval se svým rozčarováním nad tím, v jakém stavu našel naši zemi. Snažil se pomáhat. Zorganizoval prý v Americe sbírku zdravotnických potřeb pro postižené a sám ty pomůcky odvezl do Prahy. Byl ovšem velmi rozčarován tím, že se nedočkal žádného zájmu o převzetí těch věcí zdarma - nemluvě vůbec o nějakém vděku, který vůbec nechtěl a nečekal. Znovu tak jako za totality narážel doma na hloupost, odmítavost a nepochopení. Občas se mi o tom v mailech zmínil a já si nakonec umínil, že ho navštívím a zase si s ním popovídáme jako tenkrát v Monterey. Už jsem to nestačil uskutečnit. Nemohl jsem ovšem uvěřit a dodnes tomu nemohu zcela věřit, že odešel dobrovolně ze světa. Jan Beneš byl z rodu těch věčných bojovníků, kteří se dobrovolně nevzdávají. A tak alespoň listu ji jeho knihami ,,Americký pitaval" nebo ,,Americká causerie", které vydal v devadesátých letech v Praze a snažím se v nich najít to, co nemohu pochopit. Vím jen, že nám tady možná právě teď a v této době jejich autor asi nejvíc chybí.
Vladimír Kříž, spisovatel a publicista
(Na obr. autor s Janem Benešem.)
How to contribute
The Czech Dialogue exists thanks to voluntary financial donations from people from all over the world.
Even you have the opportunity to contribute to its administration with any amount.
inzerce
Vracíme se k českým výrobkům

Oblíbená česká značka - firma změnila a obohatila k letošnímu roku svoji webovou stránku. Určitě se koukněte.
Jak potvrzují poslední výzkumy, Češi se rádi a čím dál častěji vracejí od nejrůznějšího zahraničního zboží k domácí produkci. Zjišťují, že je totiž mnohdy kvalitnější než ta z dovozu, na kterou se v 90. letech ze zvědavosti všichni vrhli. Mezitím u nás skončilo mnoho tradičních podniků, převálcováno čínskou a jinou levnou, ale většinou také nekvalitní konkurencí. V poslední dekádě ale nastává obrat k lepšímu - a nedávná mírná devalvace české měny tomu ještě přispěla. Zahraniční zboží se stává dražším a Češi opět nalézají kouzlo domácí produkce. Nejlepším důkazem toho jsou potravinářské „farmářské" trhy, které už několik let oživují náměstí a můžete na nich koupit krásnou a zdravou zeleninu a ovoce, mléčné i masné výrobky, ale i mnoho dalšího z tuzemských hospodářství. Vzniklo a vzniká i mnoho menších i větších firem, které navazují na tradici výroby těch, které v bouřlivé době transformace skončily. Ožily i české sklárny, některé textilky, nábytkářský průmysl, rozvíjejí se i úplně nové, moderní obory... Vše ale záleží na nás - koupíme? Pro snadnější orientaci, co je a co není domácí produkce, už existuje několik označení. Mezi nimi je nejnápadnější značka českého lvíčka - značka, kterou výrobcům uděluje po splnění určených kritérií Nadační fond ČESKÝ VÝROBEK, s nímž ČESKÝ DIALOG již řadu let spolupracuje.
Spřátelené instituce
- Anlet
- Beseda - Belgie
- Czechevents.net
- Czechfolks.com Plus
- Czechoslovakstalks.com
- Časopis Čechoaustralan
- Česká centra
- Česká škola bez hranic
- Český výrobek
- Demokratický klub
- Jana Garnsworthy DipTrans IoLET
- krajane.net
- Libri prohibiti
- Nový domov, Toronto
- Průvodce Rychnovem
- Rádio Perth
- Rádio Praha
- Velehrad