Sokolská hlídka - Češi ve Vídni

Je obecně známo, že od poloviny 19. století a přelomu 20. století hledaly obživu v hlavním městě rakousko-uherské monarchie tisíce občanů, zejména z jižních Čech a Moravy. V 80. letech 19. století se odhadoval počet české menšiny ve Vídni na 130 tisíc duší, z nichž většina zaujímala zpočátku na společenském žebříčku nižší sociální postavení. České zájmové spolky, které na tomto podhoubí vznikaly, sledovaly jeden cíl, uchovat v cizím prostředí národní identitu, ubránit se či oddálit odnárodnění. Tyto snahy se českým spolkům dařily zejména na poli kulturně-společenském a školském.

Historicky nejstaršími spolky byly Hlahol (1861), Zpěvecký spolek československý (1862), Pokrok (1863), Slovanská beseda a Jednota svatého Metoděje (1865), Sokol následoval v roce 1876, Akademický spolek v roce 1868. Velkou oporou menšinové činnosti bylo založení školského spolku Komenský v roce 1872, jehož členstvo si dalo za úkol vydržování českého školství, tak důležitého pro budoucnost české menšiny.

Silnou hráz proti odnárodnění tvořily rovněž spolky tělovýchovné, mimo Sokol Orel a DTJ, užší zaměření sledovaly sportovní kluby a kroužky, např. Dělnický klub cyklistů, SK Slovan, AC Frištenský, SK Čechie, SK Slavoj, SK Moravia aj. Patřily sem také JunákSkaut, Kluby českých turistů a další. Činnost vyvíjely spolky hudební, divadelní, vzdělávací aj., vycházely české noviny a časopisy.

Léta první světové války znamenala podstatné omezení činnosti, zejména když mužská část členstva musela ač s nechutí rukovat do války,z níž pro mnohé nebylo návratu. V období meziválečném 1918 až 1938, po vzniku samostatné ČSR, žilo ve Vídni stále ještě 70 tisíc občanů hlásících se k české národnosti, činnost vyvíjelo přes 100 českých spolků, klubů a sdružení, s pobočkami v různých okresech města, vycházelo 12 česky psaných periodik. Díky neúnavné péči školského spolku Komenský existovalo ve Vídni v roce 1933 17 školek, 6 základních škol, jedno gymnázium, jedna reálka, jedna obchodní škola a dvě jazykové školy s českým vyučovacím jazykem. Vídeň v této době byla jediným městem na světě s tak vysokou koncentrací krajanů.

K značnému zlomu došlo po druhé světové válce. Velký počet krajanů dal přednost repatriaci a životu v osvobozené vlasti před rozbombardovaným městem s okupační armádou. Ti však, kteří zůstali, obnovovali pozvolna spolkový život. Zbylá menšina byla znovu posílena dvěma exulantskými vlnami v letech 1948/50 a 1968/70, při novém nástupu totality, resp. normalizace ve vlasti.

Dnes žije ve Vídni 15 až 20 000 krajanů, při posledním sčítání se však k české mateřské (obcovací) řeči hlásilo jen asi 5 000 lidí. Zatímco starousedlíci zůstali členy tradičních spolků, např. Českého srdce, Slovanské besedy či Akademického spolku, nově příchozí se rozhodovali spíše pro některou jednotu Vídeňského Sokola, či pro nově ustavený Klub Čechů a Slováků v Rakousku, pokud nezůstali neutrální.

Dodnes tu vykazuje činnost na 30 spolků, český tisk je zastoupen třemi periodiky, o poslední českou školku a základní školu se stará Komenský s hmotnou podporou z vlasti. Nejnovějším pokusem je škola bilingní (oboujazyčná) s cílem středoškolské maturity. Většina nových exulantů dala přednost asimilaci a posílá děti za vzděláním do rakouského školství. Nicméně české spolky plní i nadále svou vytyčenou úlohu a je jejich zásluhou, že kulturně-společenský a tělovýchovný život české menšiny je podnes poměrně bohatý.

Sokol Vídeňský

O založení Sokola ve Vídni se nejvíce zasloužila skupina vlasteneckých studentů v čele s posluchačem vídeňské výtvarné akademie Bohuslavem Schnirchem. Pozdější slavný český sochař se již z Prahy dobře znal s Miroslavem Tyršem. Ustavující valná hromada se konala 3. 3. 1867 pod názvem "Slovanský tělocvičný spolek Sokol Vídeňský", určený pro všechny Slovany žijící v hlavním městě Rakouska-Uherska. Mezi zakladateli byli také hudební skladatel Förchgott-Tovačovský a slovenský patriot Matúš Dulla-Hološ. Prvním starostou byl zvolen Jakub Nedopil, náčelníkem J. Myslivec. Cvičební činnost byla posílena příchodem tří členů cvičitelského sboru Sokola Pražského Svetozara Nevole, Tyršova pobočníka a Emila Heythuma, kterého vystřídal v roce 1873 Jindřich Reeger. Členy cvičitelského sboru se postupně stala řada později významných osobností, např. malíři Ženíšek, Liebscher, Kupka, vědci prof. Maydl, Václav a Antonín Roštapilové, arch. Šmoranc aj. V řadách cvičitelů působili A. Prágr, V. Velkoborský, průkopníci sokolské myšlenky na Rusi J. Grumlík a B. Potůček. Jednota měla při založení 89 členů, cvičilo se v tělocvičném ústavu Rich. Kümmela v Riemergasse 6. Přestěhováním do tělocvičny ve Stubenbastei 3 se počet členů snížil a jen díky neúnavnému snažení druhého starosty br. Karla Dostála, který vedl jednotu dalších 22 let, se udržela při životě. Majitel výchovného ústavu Petr Bílka věnoval jednotě kompletní cvičební nářadí.

V roce 1873 se konala ve Vídni světová výstava, na niž přijel M. Tyrš s manželkou Renatou, ač jejich cílem byla dvouměsíční studijní cesta do Itálie. Ve Vídni se zdržel od 22. 8. do 6. 9. a navštívil také cvičení Sokola v tělocvičně ve Stubenbastei 3 v I. okresu.

Desáté výročí jednoty bylo oslaveno v roce 1877 veřejným cvičením u Zelené Brány, které svým úspěchem dokazovalo, že sokolská myšlenka se stala nedílnou součástí národního uvědomění i v prostředí císařské Vídně. Nová tělocvičně v Resselgasse 2 byla vybavena dalším nářadím, byly obstarány slavnostní kroje a cvičební úbory. Na první sokolský slet v roce 1882 jeli do Prahy nejen cvičenci, ale i početná delegace. Do jednoty přistupovali Srbové, Chorvati, Slovinci, později i Bulhaři. V roce 1883 byla založena odbočka v X. okrese, která sice později zanikla, byla však v roce 1891 základem nově založeného Sokola Favoritského. V roce 1884 byla vyslána početná delegace do Prahy na pohřeb zakladatele Sokola Miroslava Tyrše.

V roce 1887, ve 20. roce svého trvání, schválila valná hromada změnu názvu spolku na TJ Sokol Vídeňský. Při oslavě výročí byl jednotě předán první prapor a připevněny k němu stuhy. Ač dosud ve Vídni jediná, stále nenalézala pro svou činnost vhodné prostory a často je musela měnit. V roce 1989 se například vrátila do původní tělocvičny ve IV. okrese do Resselgasse. Na návrh br. Slavíka byl v té době založen ženský odbor.

Teprve v roce 1888 byla založena druhá vídeňská jednota Sokol Tyrš v XV. okrese, v roce 1889 následoval Sokol Fügner (Vídeň-Hernals), v roce 1890 Sokol Favoritský v X. okrese, kde žil největší počet Čechů, v roce 1893 jako pátý Sokol Leopoldovský ve II. okrese.

V roce 1892 slavila první vídeňská jednota 25. výročí svého trvání. Do čela jednoty byl zvolen nový starosta bratr Dr. Emanuel Březina, velmi šťastná volba pro vídeňské sokolstvo. Tehdy se zrodila myšlenka sjednotit stávající jednoty pod společné vedení. Vznikla tak "Župa Dolnorakouská", na jejíž ustavující schůzi byl starostou vybrán 18. 3. 1894 rovněž br. Březina, náčelníkem br. Antonín Zíka. V témže roce se župa zúčastnila III. sokolského sletu v Praze. Pod její patronací vznikaly další jednoty: Sokol Florisdorfský (1896 v XXI. okrese), Sokol Podlipný (1899 v V. okrese), Sokol Havlíček ve III. okrese, Sokol Alserovský (1901 v IX. okrese), Sokol Vídeň XI (1905). V roce 1908 byly usnesením župy změněny názvy všech jednot na Sokol Vídeň s číslem okresu. Není zaznamenán vznik jednoty ve Vídni XX. Mimo hlavní město zrodila se v roce 1907 jednota v Dolních Velenicích, v roce 1910 v Poštorné-Atsgersdorfu, na krátkou i ve Štýrském Hradci. Postupem času upraven název župy na Rakouskou, později na Vídeňskou.

Ač v těchto dobách probíhalo cvičení v hostincích, ve sklepních prostorách apod., Sokol dále rostl a sílil. Vzdělávací činnost, besídky, přednášky i zábavy stavěly Sokol do čela života české menšiny. Činnosti jednot napomáhal i čilý styk s vlastí. Vídeňští jezdili do Prahy a do Brna na slety, závody, do cvičitelských kurzů, opačným směrem jezdili cvičitelé a rádci z ČOS. V8lka 19141918 ovšem tento nadějný vývoj přerušila a ochromila.

28. říjen 1918 zasáhl hluboce i do života vídeňského Sokola. Značný počet českých občanů přesídlil do samostatné ČSR, řídly návštěvy z vlasti. Přesto v roce 1927, po přechodné stagnaci, bylo v župě Rakouské sdruženo stále 14 jednot. V roce 1933 podpořila ČOS stavbu sokolovny v X. okrese, vlastní tělocvičny měly již Vídeň XVI a XXI.

Znovuoživení činnosti bylo však v třicátých letech silně narušeno politickým vývojem v sousedním Německu. Anšlus země k Reichu v březnu 1938 a vláda nacionálního socialismu měly na spolkový život neblahý vliv. Nacistická okupace Rakouska zasadila menšinovému životu a zejména Sokolu těžkou ránu. Všechny sokolské jednoty byly po vypuknutí 2. světové války v roce 1941 zrušeny, jmění spolu se sokolovnami zabráno. Válečné události a bombardování města zanechaly své stopy i na sokolském majetku, zničeny archivy a cenné památky. Odhaduje se, že v této době odešlo do vlasti asi 25 000 českých občanů, mezi nimi nejlepší pracovníci v menšinovém hnutí.

Po válce se Sokol jen těžce sbíral k životu. Město v sutinách a hladovějící, obsazené okupačními jednotkami. První kroky k obnově byly sice učiněny již na podzim 1945, první setkání se uskutečnilo v VI. okrese v Stumpergasse, protože se nalézal ve francouzské zóně. Schůzka delegátů se konala v poledne, večer po západu slunce platil zákaz vycházení. Teprve v roce 1947 došlo k obnově aktivní činnosti jednot a k urychlenému nácviku skladeb pro XI. slet v Praze v roce 1948. Ten však měl zůstat na dlouhá léta opět posledním. Sokolská organizace ve vlasti byla v padesátých letech znovu umlčena a přežívala pouze v zahraničí.

Zahraniční sokolstvo muselo však v době totality čelit destruktivnímu tlaku, vedenému z vlasti čsl. zastupitelskými úřady. Ve Vídni se tato činnost opírala o dvě jednoty ochotné spolupracovat. Stejné pokusy o narušení existence Sokola byly prováděny v Paříži, Švýcarsku, Austrálii, Kanadě aj. V roce 1957 byl pro tyto účely v Praze zřízen zvláštní "Výbor pro zahraniční Sokol". Zvýšené úsilí zmíněných orgánů bylo zaznamenáno před konáním exilových sletů Ústředí zahraničního Sokola ve Vídni (1962, 1972, 1982) a v Curychu (1976, 1986). Podobná aktivita byla však prakticky neúčinná, neboť kromě oněch dvou jednot nezískal tzv. Výbor již nikde žádnou jednotu.

Až v roce 1955, po definitivním odchodu sovětských vojsk, mohla sokolská župa Rakouská vstoupit se sedmi jednotami do Ústředí čs. sokolstva v zahraničí. K župě se hlásily Sokol Vídeň II, Vídeň III/XI, Vídeň X, Vídeň XII/XV, Vídeň XVI/XVIII, Vídeň XX a Vídeň XXI. Mimovídeňské jednoty mezitím zanikly. Členská základna činila téměř 800 příslušníků. Desítky let patřilo župě letní hřiště v Kierlingu nedaleko Klosterneuburgu s klubovou chatou, z něhož se stalo letní středisko pro celou vídeňskou sokolskou rodinu.

Jak již zmíněno, byla župa pověřena Ústředím uspořádáním tří sletů: Prvního v roce 1962, ke stému výročí založení Sokola, za osobního řízení náčelníka Ústředí br. Oty Karáska, třetího v roce 1972 a jubilejního pátého v roce 1982, ke stému výročí prvního sokolského sletu (1882) a k stopadesátým narozeninám Miroslava Tyrše (1832). K významným slavnostem se sjeli zástupci téměř všech zahraničních jednot, nejen evropských, ale i zámořských. Společně manifestovali oddanost Tyršovu učení ve stínu železné opony.

Závěrečný sedmý slet Ústředí se konal v roce 1990 v Paříži, již za účasti početné výpravy ČOS z vlasti. Prapor svobody vlající nad obnovenou ČOS znamenal pro vídeňský Sokol opětovné navázání normálních styků s Prahou. Během času došlo i k vyřešení vlastnických otázek k části sokolského majetku ve Vídni a vrácení dispozičních práv. Sametová revoluce umožnila zvýšenou aktivitu vídeňských jednot a župy v čele se starostou br. Jiřím Nováčkem. Jedním z důkazů je i postavení nové moderní sokolovny TJ Sokol Vídeň X v letech 1998/2000 (viz ČD 8/2001). V současné době, po sloučení některých jednot z ekonomických a jiných důvodů, vyvíjí aktivní činnost tělovýchovnou i kulturně-společenskou těchto osm jednot: Sokol Vídeň I/V, Vídeň II, Vídeň III/XI, Vídeň X, Vídeň XII/XV, Vídeň XVI/XVIII a Vídeň XXI.