Konference SVU v Cedar Rapids

Toto téma je námět spíše pro historiky, literáty, filosofy, psychology, ne-li pro psychiatry. To já sice nejsem, ale přináším vám toto téma jako jakýsi kamínek do mozaiky, která se skládá výrazně od té doby, kdy se otevřely hranice a kdy jsme se spolu začali více stýkat MY a VY z protilehlých břehů oceánu. To je samozřejmě řečeno jen obrazně, myšleno je to obecně na kontakty lidí, kteří odešli s těmi, kteří zůstali.

Já jsem si dovolila toto téma nakousnout proto, že s ním mám za třináct let své práce docela bohaté zkušenosti.

Jak mnozí z vás víte, jsem šéfredaktorkou Českého dialogu, vlastně jediného časopisu na světě, který se kontakty s krajany a to zase z celého světa systematicky zabývá. Dala jsem mu vzniknout proto, že jsem se právem domnívala, že Češi a Slováci, kteří si museli často velmi tvrdě vybojovat svou novou existenci v cizí zemi, poznali na vlastní kůži co je to žít v demokracii a jak to funguje, nám v ČR, kde se demokracie teprve tvoří, mohou býti těmi nejlepšími rádci.

Prostřednictvím osobních setkávání s mnoha a mnoha čtenáři Českého dialogu a dalšími Čechy a Slováky v USA, Kanadě aj. To mohu jen potvrdit. A skutečně se to děje, i když ne zrovna v optimální míře. Řada těchto zkušených lidí do ČR často jezdí, má dobré kontakty s politiky, obchodníky a skutečně svým vlivem jistým způsobem pomáhá. Je i dosti těch, kteří se vrátili, nastálo se zařadili do obchodních, kulturních i politických aktivit. Mohu jmenovat např.: Eduarda Outratu, experta na statistiku, který byl několik let ředitelem Statistického úřadu v ČR a nyní je senátorem. Jeho žena Jana pracuje velmi obětavě ve společensko-humanitních aktivitách a oba mají dobrý styk s Kanadským velvyslanectvím, které díky jim už podpořilo řadu užitečných projektů. Ekonom Karel Kühnl, který se vrátil do ČR, je dnes předsedou pravicové politické strany US-DEU. Profesor Kohák přišel z USA přednášet na Karlovu univerzitu, a také se stal členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

A tak by se dalo dlouho pokračovat výčtem známých i méně známých jmen lidí, kteří se nedali odradit všelijakými problémy a nevzdali to, jak se říká.

Myslím, že tito lidé jsou obyvateli v ČR vnímáni zcela normálně, prostě se zařadili do svých profesí. Horší je to s politiky a s pracovníky vysoko postavenými. Těm se tito slušní a úspěšní lidé jeví jako bílé vrány, které je třeba uklovat nebo alespoň vyhnat z hejna. Tady pracuje lidská závist, malost a obava o své korýtko.

Ale pozor, nejsou jen slušní příchozí. Jsou i tací, kteří se dovedli vloudit do přízně vysoce postavených osob v ČR a pak svých možností zneužili. Např. Viktor Kožený, který podvodem v kupónové privatizaci okradl tisíce občanů a teď se jim vysmívá z Baham, Jiří "Včelař" Kotas, kterého si dokonce Václav Klaus, ještě jako ministr financí, vzal za ekonomického poradce. Kotas měl dokonce tu drzost, že chtěl kandidovat na prezidenta. Ale musel prchnout, protože jím založená banka náhle podivným způsobem zkrachovala a peníze zmizely. Možná to byl vůbec první tzv. tunel v ČR, kdy vložené peníze občanů tiše ve tmě projely do kapes zlodějů. Moc slávy si neužil ani Egon Lánský (ten sice, myslím, nepřišel z Ameriky, žil ve Švédsku a v Německu /v RFE na něho také moc rádi nevzpomínají/). Jako čerstvý senátor dostal najednou od vídeňské banky milióny, které nezdanil, a neuměl vysvětlit, odkud se vzali.

Jan Kavan je dnes předsedou Valného shromáždění OSN. Nehodí se tedy rozebírat jeho mnohé aféry, které zavánějí velikou korupcí v tak důležitém ministerstvu jako je zahraničí. Ale sluší se připomenout, že tento člověk jistě nepřispěl k dobrému mínění o navrátilcích.

Takových příkladů, které proběhly v médiích, by opět mohla být celá dlouhá řada. Nemusí být všechno, co je psáno, stoprocentní pravda, ačkoli ja osobně si myslím, že je to ještě horší než je napsáno... Ale lidé to sledují, hodnotí a reagují. "Přišli nám z venku ukrást ještě to málo, co máme," slyšela jsem například mínění...

Závist

Říká se, že je to typická česká vlastnost. Nevím, jestli se to takhle dá říci. Ale určitě závist hraje roli právě ve vztahu ke krajanům.

Mnozí čeští profesoři či pracovníci různých profesí, kteří přišli nabídnout nezištně vysokým školám a podnikům své bohaté zkušenosti, byli v mnoha případech vykázáni. Mnozí podnikatelé z USA a Kanady, kteří hledali zázemí a spolupráci v ČR, kde chtěli podnikat, investovat, se po zklamáních z jednání s našinci v ČR vrátili, odkud přišli. (V těchto případech asi spíše než o závist šlo o neschopnost neodpovídat na faxy a e-maily je zvyk, který dodnes přetrvává...)

Nicméně roli tady hraje skutečnost, že se tito našinci obávali, aby je zkušenější budoucí společníci, kolegové, nadřízení, tzv. nepřeválcovali. "Co když jsou schopnější, více umí? TO by byl malér."

Ale pozor, kromě závisti a nepřejícnosti zde zase naopak může hrát roli i vlastnost z druhé strany oceánu POUČOVÁNÍ. Ale o tom za chviličku. Teď ještě k té závisti.

Komunisté 40 roků celému národu tloukli do hlavy, že kdo odešel, je zločinec, který zradil a který je hoden opovržení. Člověk, který o odchodech (mnohdy dramatických) nic nevěděl, to přijímal a moc o tom nepřemýšlel. Ten, kdo o tom něco věděl, což byli příbuzní zanechaní v SSR a často pro to perzekuovaní, o tom moc mluvit nechtěli. Když tak jen v kroužku přátel, kterým ukazovali fotky Jendy opřeného nonšalantně o velký americký bourák. A to v době, kdy škodovka byla na poukaz, čekání snad bylo na roky, už jsem to a ráda zapomněla šetřilo se na ni mnoho a mnoho let a stály se s tím poukazem celé noci fronty.

Aby si tehdy rodiče odreagovali smutek nad odchodem syna, hloupě se vychloubali jeho spěchem v Americe, kde lítají ti pečení holubi do pusy a kde se všichni mají dobře, aniž by pro to museli hnout prstem.

Krátce, při nemožnosti cestovat a dostat informace, se Amerika stala vysněným rájem a všichni, kdo se tam dostali, byli v očích široké veřejnosti prostě jednak těmi zrádci (kterým se ale přece jenom trochu fandilo, že prchli a také bohatci, kterým je třeba závidět). Není potom divu, že prosťáček, potkaje v ČR po sametu exulanta, emigranta, v něm vidí toho Jendu s velkým autem a myslí si, jak se má, což mu sráží sebevědomí a reaguje neadekvátně, zvláště, když ten "Jenda" ví všecko líp než on. A tak se dostáváme k POUČOVÁNÍ

"Oni si tam žili jako v bavlnce, zatímco my jsme tady trpěli pod bolševikem a teď by nás chtěli poučovat? to je velmi rozšířený názor, který napovídá o vzájemných vztazích.

Musím přiznat, že i já, která mám k lidem, kteří odešli, snad největší empatii, co je možná, jsem tím občas zaskočena.

Je jistě přirozené, že člověk, který v ČR dlouho nebyl, sleduje co a jak vypadá, ať už jsou to věci, jevy, události. Že na ně reaguje, hodnotí, srovnává. Uvedu jednoduché příklady. Šla jsem například ulicí, která byla donedávna hnusně šedivá a oprýskaná se svým společníkem z Kanady.

Ulice dnes svítí novotou, fasády bílé a pastelové. Zatímco já se raduji, můj společník kritizuje barvy, že jsou nevkusné, a že to snad by se u nich nemohlo stát (psycholog by možná řekl, že si tím dokazuje, že udělal dobře, že odešel, že žije v hezčí zemi, nicméně že v podvědomí se mu ozývá smutek, že je to tu teď hezké, ale on z nějakých důvodů se nemůže nebo nechce vrátit). Já jsem v takové chvíli zaskočena nevím, co mám odpovědět.

Nedávno jsem také strávila víkend s jednou moc milou a chytrou dámou, která se vrátila z USA do jednoho většího města na Moravě. Paní je mluvná, a tak jsem pořád poslouchala: "Je, ta vaše pračka pere nějak dlouho, to americká, ta vypere raz dva. Je, vy si ráno nedáváte žádné vitaminy a minerály, to já jich sním celou hrst, to tady ještě asi nemáte, že? Je, jak můžete existovat bez klimatizace, to bych se upekla."

A tak to šlo od rána do večera, celý víkend. Přitom však paní jen tak mimochodem dodala, že sem přišla proto, že v USA by s penzí moc nepořídila, zatímco tady se má docela dobře.

Víte, já osobně tyto projevy přeberu, roztřídím a nic neudělají s mým postojem k vám. Ale obyčejným lidem to leze na nervy. Zdá se jim, že se jim vysmíváte a navíc za něco, za co nemohou.

Rozpaky může vzbudit při setkání s přáteli i způsob, jakým například Čechoameričanka pozve svou přítelkyni na skleničku či na oběd. Dává někdy najevo, že na to má a že ta druhá je chudák, což se jí samozřejmě nelíbí, i když to v podstatě může být pravda. A je také pravda, že jeden vídeňský Čech si mi trochu postěžoval, že když přijede do Prahy a s někým jde na oběd či na kafe, každý automaticky nechá placení na něm. On to rád udělá, ale nelíbí se mu, že je to považováno za samozřejmost. Tak to je zase píchnutí do obou stran.

Je tu ale i mnoho pozitivních setkávání těch i oněch, existují vzájemné návštěvy, poznávání a prohlubování poznatků realit na té či oné straně. A těchto dobrých a perspektivních kontaktů přibývá. Sleduji to, když s nimi mluvím, přicházejí dopisy, které často využívám pro stránky názorů a dopisů v Českém dialogu. (Musím se zde pochlubit, že snad žádný časopis nedává tak velký prostor právě názorům svých čtenářů a že to má dobrý čtenářský ohlas.)

Lidé se také setkávají a poznávají díky Mezinárodnímu českému klubu, který připravuje řadu kulturních a společenských akcí. Vyměňují si poté někdy i vzájemné návštěvy po světě. Jedna naše členka z Moravy už takhle navštívila Chile, Izrael a Austrálii. To jen na okraj, o Českém dialogu a Mezinárodním českém klubu si ráda můžu se zájemci povídat mimo tuto přednášku.

Připravila jsem pro dnešek i malou anketu na otázky pohledu lidí z ČR na vás. Zúčastnily se jí osoby převážně středního věku od korektorky přes režisérku až k senátorovi a jejich reakce je s velkou převahou velmi pozitivní.

Neoslovila jsem mladé lidi, u nichž se domnívám, že o tomto problému mnoho nevědí a pokud nejsou nějakým způsobem k tématu přivedeni, opakovali by stejně názory svých rodičů či učitelů. Nicméně s mladými lidmi Český dialog stále více spolupracuje, dokonce od léta máme pravidelnou spolupráci s Literární akademií Josefa Škvoreckého. A také jsem cestou letadlem sem požádala mladého učitele češtiny Radana Kapuciana, aby se vyjádřil.

Otázky, na které jsem dostala odpovědi:

1) Co si myslíte o Češích a Slovácích, žijících v Americe?

2) Stýkáte se z někým z nich?

3) Je (není) dobré udržovat s nimi kontakty a proč?

4) Stojí naše republika o tyto kontakty?

(Anketu naleznete v příštím čísle. Uvítáme též vaše názory.)

Já bych zakončila ještě krátkou poznámkou. Znám za těch 13 let všechny skupiny lidí, kteří odešli. Tak zvané starousedlíky, krajany, kteří jsou vlastně rodilými Američany, narodili se rodičům a prarodičům, kteří dávno do Ameriky přišli, ale hlásí se k zemi svých předků a pomáhají šířit kulturu a povědomí o českém a slovenském národě.

Znám a vážím si mnoha uprchlíků-exulantů po roce 1948.

Znám emigranty z 68. roku a mnohé další.

Potkala jsem mezi nimi lidi velmi čestné, obětavé a přitom skromné.

Potkala jsem lidi, kteří ať už zaslouženě či ne, velice touží po uznání doma, kterého se jim nedostává, někdy se ho dožadují až to hraničí s chorobností.

Jsou tací, kteří se aktivně zapojují do dění ve spolkovém životě a zase tací, kteří se jim za to pošklebují.

Myslím, že emigrace, exil, není stav, který by se dal označit jako normální. Vždycky to s člověkem něco udělá, zraní ho to, oslabí, ale někdy naopak obohatí a posílí. V každém případě každý, koho jsem "z druhé strany oceánu" poznala, je rád, když je doma vlídně a přátelsky přijímán, když mu je ruka podána s opravdovou upřímností.

Na léta letoucí jsme MY a VY ztratili vzájemný přirozený kontakt. Hledejme jej trpělivě a s nadhledem a snažme se jedni druhým a naopak dobře porozumět.