Petr Bísek: BYL JSEM U TOHO

11 2017 Aktuality česky

Nedávno jsem psala o mezinárodní konferenci v Senátu, která se týkala české diaspory. Asi po týdnu na ni navazovala další konference, z které bych ráda uveřejnila některé příspěvky. Začínám příspěvkem  Petra Bíska, který dávám bez krácení.

Petra znám z New Yorku, kde byl velmi činný v Astorii, tzv. Bohemce a vydavatelem Amerických listů. Před několika lety se vrátil do ČR, kde trénuje mladé kajakářky v Braníku. Přidávám dvě fotografie, které jsem pořídila na jednom z mnoha krásných setkání Společnosti pro vědy a umění, tentokrát  v Cedar Rapids v Iowě.

ES

„Spolupráce mezi politiky, akademickými pracovníky a zástupci krajanů“

UBĚHLO ČTVRT STOLETÍ – JE SVĚTLO NA KONCI TUNELU?

Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové.

vážím si toho, že jsem byl pozván zde promluvit. Moje první reakce však byla pozvání odmítnout. Proč? Protože již déle než 25 let sleduji snahu o získání rovnoprávného statusu občanů České republiky žijících v zahraničí. Výsledek? Ne zcela nulový, ale téměř nulový. Ale po přečtení zprávy o nedávném ustavení Meziresortní komise pro Čechy žijící v zahraničí mám pocit, že je naděje, že se vztah České republiky vůči Čechům žijícím v zahraničí zlepší. Dovolte tedy, abych se k tomuto problému velice krátce vyjádřil.

 

Než se rozpovídám, chci vás požádat, abyste se pokusili ignorovat můj navenek zřejmý pokročilý věk, který by mně mohl diskvalifikovat z praktického vlivu na současné dění. Někteří z vás si asi říkají, co je to za blábol. Ale vždyť to tak je a ve většině případů to tak má být. Když dosáhneme určitého věku a naše mentální a fyzické síly zřetelně ubyly na takovou úroveň, že jsme respektováni jen díky našim šedinám a minulým úspěchům, je čas ustoupit stranou a věnovat se jiným bohulibým aktivitám jako je pozorování růstu našich vnoučat, navštěvování univerzity třetího věku nebo objímání stromů. Pro mnohé to není snadné, i když, jak já nepochybuji, veskrze správné a zdravé.

 

Ale k věci. Krátce o mně a o boji za zrovnoprávnění krajanů, exulantů, emigrantů, navrátilců.

 

V USA jsem žil s manželkou Věrou od roku 1965. Děkuji, Ameriko, ale po 50 letech jsem se před třemi lety vrátil domů, do Čech.

 

Můj život v Americe je možné rozdělit na dvě etapy. Ta první byla čistě americká – zaměstnání, založení rodiny, koupě domku, výchova dětí. Mimo hrstky přátel českého původu jsme žili v americkém prostředí. Doma jsme mluvili česky, ale naše děti chodily do amerických škol, jiné děti českého původu potkávaly jen náhodně, několikrát Českou republiku navštívily, ale dle možností jen zřídka. Tak tomu bylo až do Sametové revoluce.

 

Na schůzce newyorských krajanů a exulantů koncem listopadu 1989 jsem ve velkém sále Sokola New York oznámil, že budu vydávat krajanské noviny. Právě v listopadu 1989 totiž postihla Františka (Franka) Švehlu, zakladatele a vydavatele původního týdeníku Americké listy, mozková mrtvice. To vytvořilo mezi americkými krajany náhlé vakuum v získávání informací o dění v Československu. Rozhodl jsem se  ho vyplnit vydáváním Československého týdeníku, později přejmenovaném na Americké listy. Ty jsme, s oddaným zapojením manželky Věry a skupiny spolupracovníků-dopisovatelů, vydávali do června 2010.

 

Z mé pozice vydavatele respektovaného krajanského tisku, aktivního člena ve Společnosti pro vědy a umění, po roce 2000 prezidenta newyorského Českého občanského benevolentního spolku v Astorii a člena sboru ředitelů organizace Američtí přátelé České republiky jsem se zúčastnil mnohých kongresů a konferencí. V USA jsem se setkával s krajany tří až čtyř generací, ale také se zástupci amerických vládních orgánů a institucí. Při těchto setkáních jsem například zjistil,  že krajanské a exilové organizace mají silný zájem přispět k demokratickému vývoji ve své rodné zemi; že ve státě Iowa žije až pátá generace krajanů, kteří mluví americkou moravštinou 19. století; že já mám v USA víc příbuzných než v Čechách, katolické ve Wisconsinu, protestanty v Texasu.

 

Byla to hektická doba, plná setkání se zajímavými lidmi na všech společenských úrovních.

 

Například při našem lobování za urychlené přijetí České republiky do NATO jsem si s radostí ověřil, že když jde historicky o něco opravdu důležitého, krajané se dokáží sjednotit a aktivně zapůsobit pro dobro své vlasti. Jsem hrdý na Medaili za zásluhy prvního stupně, kterou mne za úspěšné lobování Václav Havel vyznamenal.

 

Ne ve všem jsme byli úspěšní. Ministerstvo zahraničních věcí ČR má od 90. let minulého století ustavený úřad pro krajanskou problematiku. V jeho vedení se periodicky střídali vesměs schopní lidé, byl však ve své podstatě neefektivní. Schůzí, setkání a rokování bylo víc než dost, ale ten příslovečný most mezi exilem a domovem se nepodařilo postavit. Byla to jen provizorní lávka, po které jsme se prošli, přátelsky si popovídali, a vrátili se do našich domovů, abychom sepsali v lepší budoucnost doufající referáty. A věřte, snažili jsme se. Já osobně jsem se setkal s mnohými poslanci, senátory, soudci, s předsedy vlády ČR – mnozí se na naše pozvání rádi zastavili v krajanské zahradní restauraci Bohemian Hall and Beer Garden, známé jako Bohémka. I manželé Havlovi nás v roce 2001 navštívili a pan prezident zasadil Havlovu lípu, dnes je to nádherný, desetimetrový strom.

 

Ale to, oč jsme usilovali – ustavení úřadu, který by se soustavně, prakticky a nepoliticky věnoval problémům krajanů –, se nepodařilo. Již na začátku 90. let jsme spolu s prof. Mojmírem Povolným uvažovali o tom, že by český exil měl mít zastoupení v českém parlamentu, třeba jen s poradenskou pravomocí, bez volebního práva. Bohužel, nebyla k tomu vůle, politická ani nepolitická. Snad to bylo jak pupeční šňůrou spojené s postojem Václava Klause, který mně již v dubnu 1990 doslova řekl, „krajané mě zlobí!“.

 

Kdoví, jak by se Česká republika vyvíjela, kdyby tento postoj shora nepřevažoval. Možná, že by vstřícnější postoj uspíšil přechod k právnímu státu, že by restituce komunisty zabaveného majetku byly dřív a férověji vyřešeny, že by otázka českého občanství, volebního práva a další záležitosti nemusely dlouhá léta podrývat dobrou vůli, kterou exil vůči domovině měl. A třeba by to i omezilo lavírování některých současných reprezentantů českého národa mezi Západem a Východem.

 

Dnes je situace jiná, nejde jen o exulanty a emigranty. Dnes jde o tisíce českých občanů žijících, pracujících, studujících v zahraničí. Je to obrovský lidský, ekonomický kapitál, kterému je nutné zajistit pozitivní podmínky. Jak ten kapitál využijeme, v tom dobrém slova smyslu?

 

Často se setkávám s lidmi, kteří se chystají odcestovat do zahraničí, nebo se ze zahraničí vrací.  Odchod si člověk nějak zařídí s vědomím, že život v jiné společnosti nebude snadný. Ale návrat, zdá se mi, je ještě náročnější, protože se občan vrací domů, kde se ledacos změnilo. A změnil se i on.

 

Jak náročný je návrat? Dnes se tomu směju, ale trvalo to přes rok, než jsem měl vše základní vyřízeno, status českého občana zajištěný. Česká byrokracie je totiž nesmírná, občas i šokující, já ji kvalifikuji jako císařsko-královsko-posttotalitní, kde razítko je to hlavní. Těžko se v tom může vyznat člověk vracející se po delší době ze zahraničí. V mém případě to bylo zajištění vhodného bydlení, přihlášení na trvalé bydliště, vyřízení zdravotního pojištění a zdravotní péče, důchodu, založení bankovního konta, vyřízení Lítačky, řidičského průkazu a další…  Musel jsem se vyrovnat i s neoprávněnou exekucí způsobenou tím, že si české státní orgány vzájemně nesdílejí informace. Dík profesionální pomoci to trvalo jen 14 dní, ale nevím, co bych si jinak sám počal, s 1500 Kč v kapse a zastaveným bankovním účtem. Skončilo to písemnou omluvou, ale jak by to asi dopadlo, kdybych zcela náhodou neměl velice schopnou, profesionální a – v mém případě – zdarma pomoc?

 

A tím se dostávám k tomu, proč jsem se nakonec rozhodnul zde vystoupit. Je dobré, že byla ustavena Meziresortní komise pro Čechy žijící v zahraničí. Chci věřit, že její založení neznamená jen odložení praktického řešení problému na neurčito, protože napřed se bude schůzovat, vyjednávat, licitovat komu a jaké kompetence budou patřit.

 

Přátelé! Co by mělo být co nejdříve provedeno je otevření centrálního místa, na které by se vracející se čeští občané mohli obrátit. Vše na jednom místě, všechna potřebná data, jména, adresy včetně e-mailových, telefonní čísla, webové stránky.  Radit, informovat a nasměrovávat. Nebude to to, co mají například Francouzi již celé dvě generace, a to zástupce francouzské diaspory ve svých zákonodárných orgánech. Ale bude to alespoň jasný signál státu, že si svých občanů se zahraniční zkušeností váží.

 

Dále bych se mohl věnovat neexistenci korespondenčních voleb, což je další černá skrvna na české legislativě. Jen se zmíním o tomto. Když byl v Jižní Africe začátkem 90. let minulého století zrušen apartheid, v newyorském deníku The New York Times vyšla fotografie černé Jihoafričank,  jak volí korespondenčně v New Yorku. S chutí jsem si tu fotografii půjčil a otisknul v našich Amerických listech. Jak jsme se tenkrát těšili, že za pár let tu možnost budeme mít i my, Češi žijící v zahraničí! Téměř po třiceti letech tomu tak dosud není.

 

Zdravím vás, vše dobré přeju všem lidem dobré vůle.

 

Petr Bísek

Ládví, 14. listopadu 2017