Sbohem (a nashledanou?) pane prezidente

Toto patří k článku Po 17. listopadu...

Na čtvrtou odpoledne pozval prezident Československa Václav Havel  do zámku v Lánech. Jak už je všeobecně známo, stalo se tak u příležitosti odstoupení z funkce.

Je horký letní den a já jsem se před pár hodinami vrátila ze Švýcarska, kde jsem odpovídala na řadu zděšených dotazů na abdikaci „Aklavaavla“.  Po návratu jsem hupsla do naší škodovky, naložila redaktorku z rádia Stáňu Dufkovou a vyrazily jsme směr Dejvice a dál. Zapomněla jsem doma řidičák, ale naštěstí jsme projely…

A za chvíli jsme už byly mezi dalšími novináři na zahradě u rybníka (báječný nápad v tom horku, cestou shazuju boty a běžím bosa po trávě), seděly kolem PP a  přidávaly jsme se svými dotazy. Byly jsme jím se Stáňou hezky přivítány, vždyť s ním dělala celou dobu slavné Hovory z Lán.

Jak vidíte svoji politickou budoucnost po rozdělení Československa?

Mé založení mi zřejmě nedovolí vymizet z veřejného života. Tisíckrát jsem se v životě pro takové „vymizení“ rozhodl – a n ikdy jsem to nedodržel.

Je zajímavé, pokračuje pak v odpovědi na další otázku, že mne osud vždycky někam vtáhne, i když tam třeba ani nepatřím, není to v mé povaze. Já jsem totiž spíše typ přemýšlivý, a pokud jde o ctižádost, tak úplně v jiných směrech než je vystupovat na veřejnosti. Osud mne do takové role postavil. Snažil jsem se jí zhostit. Ted' jsem rád, že mohu být zase občanem. Víte, já se musím přiznat, že než ta hluboká vážnost, mi je přirozenější postoj ještě trošku pubertálního rebelanta, malého provokatéra... přiznává se beze studu.

A taky už nemusím 'mlžit', říká. - Vadilo vám to? - ptám se. Chvíli přemítá, bezděčně utkví pohledem na mých bosých nohou, které se usídlily v blízkosti jeho malých (39-40?) botiček. - Hlavně jsem to moc neuměl a vždycky jsem řekl něco, co jsem prý neměl, vytáčí se. - Ale váš mluvčí to uměl znamenitě, stěžuji si_ - Pravda, od něho jsem se to snažil učit, ale moc mi to nešlo, směje se. Pak se ptá pomilionté kdosi na rozpad Československa. Václav Havel pomilionté odpoví a pak najednou řekne:

A teď se budu ptát já vás! A obrací se na Johna Neglyho, zpravodaje Hlasu Ameriky. Co si myslíte o případném nezvolení George Bushe prezidentem USA? Mne osobně taková možnost mrzí, byli jsme přáteli. Já jsem byl vždycky demokrat, odpovídá John, a pokračuje: a hlavně žiji tady, v Československu, a chci tu být i nadále... Ale nezdá se vám, že prezidentský kandidát Mr. Clinton si vybírá špatné ženy? pokračuje v interview bývalý prezident. Vždyť ta poslední o něm uveřejnila milostnou story, to mně by se nemohlo stát...směje se. - A co pan Mečiar, co ten říká vašemu odstoupení? ptá se někdo. - Pozval mne na návštěvu do Bratislavy. -Jakou knížku si nejprve přečtete, až budete mít na ni konečně čas, měním téma, které mne zajímá, protože vím, že Václav Havel, stejně jako já, neměl více než dva roky čas na knížky. - Asi se vrátím k Šafaříkovi, ke Slovanskému národopisu a znovu si jej v klidu pročtu. - A budete psát? Co to bude? Hra?, otázky prší ze všech stran. A další, a další. Prezidentovi poradci se míchají s novináři a mezi sousty malého občerstvení s nimi hovoří. Stáňa pro mne zachránila kus koláče, kterým svůj apetit přecenila Věra Čáslavská. Byl to poslední kousek a pak ještě káva. Loučíme se s prezidentovým mluvčím a já také ještě s Pavlem Tigridem, věrným morálním podporovatelem Českého dialogu. U kulatého stolku se bývalý prezident s omluvou loučí také: Nezlobte se, musím běžet podívat se na zprávy, řekne občan Havel a potřese nám rukou tím svým trochu ostýchavým způsobem, kdy zároveň pokývá i horní částí trupu. NASHLEDANOU, říká přitom.

Do rybníka padá stín, já startuji bez řidičáku starou škodovku a cestou ku Praze si se Stáňou vyměňujeme své dojmy. Jsou silné a trochu smutné až rozmrzelé. Tak, jako když pohádka nemá ten správný konec. Asi je to proto, že nežijeme v pohádce, ale v životě.

Eva Střížovská

(Toto číslo vyšlo 3. 8. 1992)