Katmandu, Bagmati Zone, Nepál •

Vážení přátelé, dnes se vám naposledy hlásím z Káthmandú. Večer odlétáme a v neděli večer/pondělí nad ránem bych měla být doma. Tři týdny v Nepálu byly pro mne neskutečným zážitkem a dobou sebereflexe. Nejvíce se mne dotkla zdejší všudypřítomná a neuvěřitelná bída. A to zejména v protipólu s bohatstvím. Minulou sobotu odpoledne, kdy je zde největší trh a prodává se všechno všude, jsem nemohla minout jeden do očí bijící obrázek. Tržištěm se zeleninou se procházela jedna místní hinduistická mladá žena. Byla oblečená do hedvábného ostře rudého sárí se zlatým vyšíváním, které stojí desítky tisíc rupií. Za ní šly dvě mladší dívky, evidentně služky. Jedna nesla obdobně v rudém, perlami pošitém oblečku dítě. Druhá nesla košík na zeleninu. Prostě princezna si vyšla nakoupit květák a zelí - asi se doma nudila. Přezíravě pohlížela na lidi okolo sebe, a ti jí ustupovali z cesty.... Svýma nohama, které vězely v nádherných vyšívaných sandálech, kráčela po nedlážděné ulici a stejně jako my, obyčejní smrtelníci, se proplétala mezi odpadky, mrtvými holuby, psími exkrementy a použitými sáčky nejrůznějšího původu, které se někdo marně pokusil spláchnout proudem vody do neexistujícího kanálu, čímž vznikla odpudivá blátivá břečka... Nádherné šaty, složitý účes a zlaté náramky jí byly na nic... Uvědomila jsem si tak s naléhavou jistotou, že kvalitu našeho života neurčuje to, co vlastníme/užíváme jen my sami, ale to, co máme společné. Jí i nám byla společná ta cesta z udupané hlíny, plná špíny a hnusu. Nebylo možno se jí vyhnout, bez ohledu na číkoli bohatství. Jistěže se - alespoň někteří - mohou zavřít do milionářských ghett a vycházet z nich jen pro transport do elitních škol nebo na letiště na cestu někam jinam. Ale i takoví lidé budou ovlivněni svým okolím, a to i takovým, které nikdy bezprostředně nespatří. Kvalitu našeho života totiž určují VEŘEJNÉ STATKY. To, jak je naše země bezpečná. To, jak bohatí jsou ti nejchudší z nás. To, jak je dostupná lékařská péče a jaké jsou obecné hygienické standardy. Jak je dostupná energie, teplo, světlo. V jakém stavu jsou naše silnice, železnice a že naše letadla nepadají. To, že všichni umí číst a psát, všichni mají přístup k vyššímu vzdělání a všichni mohou rozvinout svůj potenciál. To, s jakou samozřejmostí přijímáme, že máme x filharmonických a y symfonických orchestrů, že jsou výstavy, festivaly a že se staráme o své památky. To, že u nás vychází asi 17.000 knih ročně. Svoboda slova, svoboda přístupu k informacím, uctívání elementární lidské důstojnosti každého, a to bez ohledu na jakékoliv jeho postavení. Lidská důstojnost je totiž bezzásluhová... TOTO jsou hodnoty, které určují kvalitu našeho života. I ta, která měla sárí protkávané zlatem, je ubožačka, protože její země jí většinu těchto hodnot nemůže poskytnout. Možná, že je potřeba někdy vidět věci v takto hlubokém kontrastu, aby bylo možno si je opravdu uvědomit. Znovu jsem k těmto závěrům dospěla, či spíše se v nich utvrdila, právě tady, v Nepálu. Když se však na chvilku zastavíte - a to ať jste kde jste - zvednete hlavu a zamyslíte se nad tím, jakých veřejných statků právě užíváte, uvidíte sami svou vlastní křehkost, ba bezmocnost. Svou vlastní závislost na druhých, na společnosti, ve které žijete. Chápu, že se vám to vůbec nelíbí. Ale tak to je. Pokud o tom pochybujete, pokud si myslíte, že to tak není, zajeďte si ... třeba do Nepálu

Klára Samková