Zastavení na cestě ke světlu

Pochopil jsem, že já nejsem světlo ani jeho zdroj . Ale světlo pravda, porozumění, poznání tu je a na mnoha tmavých místech zasvítí, jedině když je tam odrazím. Já jsem úlomek zrcadla, jehož tvar a celé provedení neznám. Nicméně s tím co mám, mohu odrážet světlo na tmavá místa tohoto světla na tmavá místa v lidských srdcích a něco v některých lidech změnit To je můj smysl života.

Nemohl snad nikdo lépe vyjádřit smysl počínání tvůrce galerie Cesty ke světlu PhDr. Ing. Zdeňka Hajného, než americký spisovatel, výtvarník, psycholog a kněz Robert Fulghum.

Jednoho krásného letního odpoledne jsem navštívil tuto galerii abych si mohl s tímto sympatickým a milým malířem o všem blíže popovídat a tak se dovědět věci, které jsem doposud neznal.

Většině čtenářů vás, pane Hajný, nemusím představovat. Jste znám nejenom tady u nás doma ale i po celém světě. Nejlepším dokladem toho je velký počet vašich výstav u nás i v cizině. Přesto všechno bych vás rád poprosil, jestli byste mohl svými slovy vyjádřit smysl vaší tvorby. Co pro vás (a nejenom pro vás) znamená a jak dalece ovlivnila i váš samotný život?

Já si myslím, že smyslem tvorby je odpověď na potřebu nebo přání či tužby návštěvníků mých výstav i výstav společných. Oni reagují na naše práce, mé obrazy s určitým vztahem přízně, s pocitem nebo prosbou, žádostí, jestli by mohli obrázky vidět znovu, i když výstava už skončila. Když jsem začal s pravidelnými výstavami v roce 1971 v pražské Redutě, zauvažoval jsem, že bych měl vytvořit stálé výstavní prostory, kam by se mohli diváci vracet, kde by mohli, jak sami říkali, s prostředím a atmosférou toho co malujeme znovu komunikovat. Smyslem té tvorby je opravdu ne adorovat nebo ukazovat na to, čím jsou naše díla anebo mé dílo něčím mimořádně zvláštní nebo výjimečná, ale spíš ukázat na několik takových rozměrů v našem výtvarném směřování. Teď nemluvím jenom za sebe, ale i za kolegy vystavující také v galerii Cesty ke světlu, poněvadž mají názor velmi podobný, ne-li stejný. Naše tvorba je jistý způsob předání výtvarné nebo vnitřní umělecké, tvůrčí vlastnosti, která pozitivně vnímající diváky naladí a vytváří u nich jisté podněty i přeladění, které mají pro ně význam a smysl. Samozřejmě tohle můžeme říct o každém umění, ale naše směřování je cílené k tomu, čemu se říká POTŘEBA člověka v současné době a v současném světě. Lze to výstižně popsat slovy: STRES, UCHVÁTANOST, určitá relativizace etických hodnot i jistý nihilismus, určitá ztráta pozitivní etiky ve vztahu člověka k člověku. Je potřeba mít směřování, které vede k vnitřní integritě a uvědomění, že tu nejsme sami a nejsme středem Vesmíru, který má řád, jenž nás přesahuje a jehož smyslem je nás orientovat k těmto lidským projevům, nikoli k adoraci sebe, ale k něčemu, čemu se říká souznění a soucítění vzájemně k lidem ke zvířatům ale i k tomu přesahujícímu, což by mělo být smyslem člověka vůbec. Netvrdím, že by se tyto určité podněty nebo prvky v našem vyjádření podařilo v naší tvorbě zachytit, ale je to každopádně záležitost, o kterou stojí za to usilovat.

Kdysi, již před několika lety, jsem někde četl, že na jednu z vašich výstav přišli dva nevidomí a dokázali stát okouzleni dlouhý čas před vašimi obrazy a vnímali je vnitřním zrakem.

Bylo to v roce 1992 na Esoterickém festivalu v Bratislavě, kde mne ředitelka slovenského Akvamarínu, paní doktorka Bruenová oslovila, abych učinil vystoupení o zdrojích tvořivosti, ale nejenom to, abych tam i vystavil své obrazy. Podobných esoterických festivalů setkání bylo realizováno více a právě to první mělo svou výjimečnost, na kterou se ptáte. Bylo to pro mne, poprvé z mé zkušenosti, velice překvapující zjištění, kdy jsem se setkal se dvěma lidmi manželi ve věku asi třiceti let, kteří chodili kolem panelů s mými vystavenými obrázky, drželi se za ruce a k velkému překvapení našemu a všech přítomných lidí, byli schopni identifikovat, jak ty obrazy ve smyslu výtvarného vyjádření vypadají. Oni se rukama zastavovali u jednotlivých obrazů. Ne že by je přikládali na obrazy, pak by tam mohli nahmatat reliéf, ze kterého by ho odečítali. Ze vzdálenosti deseti až patnácti centimetrů se orientovali tak, že mi popisovali: Tady je něco jako kopec, tady je něco jako brána, torzo nějakých poutníků nebo postav. Z levé strany je letící symbol, vypadá na motýla a nebo anděla, ta barevnost je do modra. Byl to naprosto přesný popis obrazu. Já jsem samozřejmě neprojevil nedůvěru vůči nim a jejich interpretaci, ale pak jsem se pro jistotu zeptal těch, co je doprovázeli, zda-li je to skutečně u nich absolutní slepota. Byl jsem ujištěn, že ano. Měli nasazené černé brýle takže nemohli vidět světlo, stín, to bylo absolutní. Ne, že bych chtěl experimentovat s těmito mimořádnými dary vidění, ale utvrdilo mne to v poznání, že existuje jiná rovina komunikace než jenom ta smyslová, že ta nadosobní, mimosmyslová percepce tu může fungovat. To byl fenomén, ke kterému se později přidružily další podobné neobvyklé zážitky i podobných druhů reflexe u dětí nevidomých, které chodí k nám do galerie. Některé jsou dokonce i neslyšící a přesto vnímají atmosféru těmito způsoby komunikace, která se projevuje změnou výrazu tváře, eliminací epileptických záchvatů, kdy na tvářičce dítěte se objeví naprostá uvolněnost, klid, úsměv a to i u tak těžce postižených dětí, kde jsou kombinované fyzické i mentální vady. A to je zase důkaz jevů, které přesahují naše racionálně smyslové způsoby uchopování skutečností.

Tím jste mi vlastně nechtěně přihrál na mou další otázku. Mají vaše obrazy léčitelskou moc?

To je velice choulostivé téma. Dalo by se to říci tak: Hudba tě vyléčí, přečti si knihu a ono dojde ke změně tvého náhledu na život, podívej se na obraz a zbavíš se rakoviny, přilož si obrázek na inkriminované místo a budeš mít po potížích. Já bych se chtěl jednoznačně bránit těmto zjednodušeným náhledům, které říkají, kup si, je to jako odpustek, zaplatíš za to, přiložíš si to, poslechneš si hudbu a uleví se ti. Já si myslím, že v omto pojetí jde o šarlatánství. Je to naprosto nesvědomité, slibovat, na co nemám právo. To ovšem neznamená, že by tato díla neměla sílu a schopnost takto působit. Ale to je jiná stránka věci. Já si dovolím uvést příklad; z dětství si vzpomínám na knihy nebo druhy četby, které na mne působily nesmírně silně. Jako příklad bych uvedl Remarquovy "Tři kamarády". Byl jsem tak hluboce dojat, že jsem podlehl pláči a cítil jsem, že se se mnou něco stalo. Najednou jsem věděl, jak se mám chovat k těm, co potřebují pomoc krátka probudil se cit v určitém reagování na okolí. Totéž je, myslím, i u poslechu hudby. Jsou skladby, které mne stále dojímají, ne jenom zklidňují ale i vnitřně cítím své zkvalitnění. Něco podobného je i u obrazů, tak jako na druhé straně existují dopady negativní, když si vezmeme díla, kde jde o destrukci. Do některého díla jsou vloženy kódy, jejichž smyslem je, řekl bych, až satanické působení na člověka ve smyslu zmaru života, jeho patologizace. Setkal jsem se s případy, kdy přátelé, lékaři psychologové potvrdili, že došlo ke vzniku onkologických problémů na základě působení velice negativních destruktivních obrazů. Ale abych řekl, zdali obrazy léčí nebo ne, tak myslím, že jistě ano. Léčí v tom smyslu, že je v nich jistý kód jako u knih, hudby, u soch, ale musí to být zřejmě artefakty, které jsou již předem, nejen esteticky ale i lidsky, utvářeny s pocitem vnitřně autorsky pozitivním ohledně základních lidských kvalit člověka. Samozřejmě můžete namítnout, že jsou básně prokletých básníků, že jsou obrazy těžce postižených malířů, schizofreniků, ale ty nevznikly protože by tito lidé chtěli vysílat zmar oni se chtěli toho zmaru v sobě zbavit pomocí záznamu. Pak to není například v dílech Goghových, ale u těch autorů, kteří vkládají zlo záměrně. Ne že by se autor chtěl vypořádat s tou formou světa, který vytvoří ve svém díle, ale že zlo záměrně prezentuje jako jednoznačně vítěznou moc. A to má potom hluboce destruktivní náboj i patologicky, ve smyslu negativního vyzařování.

Samozřejmě jsou v historii případy, kdy dotýkáním se sakrálních předmětů nebo nádherných děl s náboženskou tematikou se dotyčný skutečně uzdraví a nemusí to být člověk, který je eticky pozitivní, ale i zločinec, zloděj, vrah. Tyto příklady v historii nacházíme, ale to je jiný rozměr, to je rozměr boží milosti. My si nemůžeme dovolit tvrdit, i když díky boží milosti vy píšete, sochaříte a já se snažím malovat a mnoho dalších kolegů taky, že bychom si mohli přivlastnit právo říct, že tento obraz v důsledku boží milosti někoho vyléčí. Na tohle nemám právo, poněvadž slova setníka římského, který řekl Ježíši Kristovi, když přišel k němu: "Pane nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou!", svým způsobem platí i pro naše dílo. A tohle je pořád nutné si uvědomovat, poněvadž já jako autor jsem stále nedokonalý a musím usilovat o to, abych se lidsky i tvořivě zlepšil, abych mohl učinit určitý krok dál. Když to vše shrnu, myslím si, že aby člověk mohl využít obrazu, který prokazatelně má energetické účinky, tak na něj nesmí hledět jako na jednoznačný prostředek k uzdravení, ale jako na doplňující přístup k naladění změny svých postojů k sobě samému, k okolí, k lidem, ke zvířatům a k tomu co nás obklopuje. Jsem přesvědčen, že je to základní podmínka a kořen, který směřuje k možnému uzdravení. Jinak pokud se spoléhám pouze na artefakt hudby, kterou si poslechnu, nebo jdu do kostela, kde se modlím, navštěvuji sakrálně poutní místa a vrátím se domů, znovu žiji, jak jsem žil. Vyzpovídám se a pak zase hřeším. Tak je to špatně, protože Ježíš řekl, vstaň a nehřeš více a ono to skutečně platí. Já musím souběžně se svou tvorbou, kterou rád předávám lidem, hlavně usilovat o změnu sebe samého. U vnímajícího, který chce pomocí těchto děl zlepšit svůj zdravotní stav, musí souběžně směřovat snaha o nápravu sebe samého ve vztahu k těm, které nemá rád, ke světu ve kterém žije a častokrát i v hodnotách, které pokládáme za objektivně nezbytné. Ale nejsme-li sto se zbavit úpornosti, jistého sebeobviňování, obviňování druhých, že za to mohou, a to si myslím, je strašně důležitá věc, pak vše přesahuje rámec terapie, autoterapie, která směřuje k jeho vlastním problémům. Tato složka je sice nádherná, ale ty kořeny, jak říkal pan Dr. Bezděk nebo primář Rusnák, leží v rovině těch našich problémů, které jsou v duševní a duchovní oblasti. My nejsme sto adekvátně i eticky se vyrovnat s okolním světem a v tom jak se chováme k sobě, k ostatním, vznikají problémy. Nejdůležitější je, myslím, zlepšit svoji pohodu a zároveň své chování a postoje vůči světu. Tohle je klíč ke Gordickému uzlu pedagogiky, psychologie, autoterapie, kdy člověk musí, má-li změnit své chování a své negace včetně zdravotních, změnit své postoje i vědomě. To není jenom intuice, tak jako ve výtvarném umění a jakékoli literární činnosti, je proces intuice základní. Kalkul, myšlení, logika, racio vstupuje rušivě do toho když píši báseň nebo text, maluji, tvořím keramiku. Tam nemůže psychologie a poučení z filozofie nic dělat. Při tvůrčím záznamu to jinak znamená topornost a škrobenost. Zároveň při tom působení nebo analýze sebe sama po tvorbě to vědomé uchopení je základ SLOVO je nesmírně mocné. Logické zhodnocení svého postoje k životu a uvědomění si emotivního zmítání, v trýzni, v oprávněném vzteku, často ve smyslu, proč takhle reaguji úporně, je základní. To vědomé intelektově rozumové pochopení. Není-li toto, potom si myslím, že moje tvůrčí i lidská osobnost ve smyslu mých zdravotních problémů může být hendikepována. Může dojít k celé řadě rozporuplných situací, které mne potom stresují a vytvářejí problémy (např. žaludeční vředy, špatný spánek, neurotické projevy, sebeobviňování, poruchy štítné žlázy, krevního tlaku, stihomam). Je asi největší umění nalézt tuto orientaci, větší než to, o něž usilujeme vůbec. Žít život je největší umění, naučíme-li se to, je to základ toho, čemu se říká terapie vlastní a terapie ve vztahu k okolí. Mám-li uvést příklad, tak jsem byl kolikrát úporně stresován z nespravedlností, které se dějí objektivně vzato. Otevřu noviny, pustím si rádio nebo televizi a působí to na mne jako lavina jen samých negativních informací, které emotivně prožívám. A já se nemohu pořád zbavit toho emotivního doprovodu naštvání se na to, co je prokazatelně gaunerské, podvodné, nečisté a ubíjející. Jsem ale přesvědčen, že tohle není ta správná cesta, že já na to budu tímto způsobem ne hledět, ale musím analyzovat. Mohu si dovolit orientaci a nesouhlasit s tím co se děje.

A největší chybou je, když si vše emotivně připustím a začnu to niterně prožívat. To je to něco, co odporuje způsobu uchopení problému. Konkrétní případ: doprovázím přátele, vezu je autem na Jižní město, je večer a najednou uvidím na cestě rozjeté zvířátko. Nějaký gaunerský neohleduplný řidič záměrně přejel zvíře. Mne to prostě v tu chvíli naštve, vzruší a já jsem potom schopen ho i insultovat, i když na druhou stranu vím, že bych to dělat neměl a mohu se i dopustit trestného činu, protože mi to emotivně vadí, když někdo někomu ublíží, už nehovoře o lidech, o těch slabých, týraných a podobně pořád mne to dostává do nějakého afektu. A to si myslím není adekvátní postoj etiky.

A dokážete se tomuhle bránit? Podařilo se vám najít nějakou cestu, jak vaše emociální jednání částečně zmírnit?

Musím přiznat, že se mi to už daří ne díky sobě, ale díky moudrým lidem, se kterými se setkávám, kteří mne opravdu ve smyslu náhledu, rozboru té situace orientovali, jak se s tímto problémem vypořádat. K tomuto poznávání jsem přišel při mých pravidelných setkáváních s profesorem Rudolfem Skarnitzlem, vynikajícím filosofem, jogínem, který má desítky, stovky přednášek a besed nejenom v galerii, ale v různých místech republiky, a to s mimořádným ohlasem všech posluchačů. A právě on je svým chováním vzácným příkladem člověka, který nekáže pít "vodu" a nepije víno. On opravdu jedná svými skutky, ale hlavně tím svým přístupem k vysvětlení problému tak, aby člověk nalezl určitou orientaci správného postoje viděného. Co vám pomůže, když jste mimořádně citlivý, a když se budete pořád rozčilovat, vzrušovat a trpět zároveň za ty ubližované. Ublížíte sobě a vůbec nepomůžete věci, protože dostanete infarkt nebo mozkovou cévní příhodu a potom je to váš neadekvátní způsob zachycení toho problému. Další osobnost, která mne v tomhle smyslu mimořádně naladila, je slovenský pan primář Ivan Rusnák. Je to úžasný člověk, hlavně svým osobním projevem a moudrým přístupem k těmto eticko-terapeutickým problémům. Je to velmi náročná záležitost orientovat se v sobě, v okolním světě a ve způsobu prožívání. Není podstatné to, co prožívám z hlediska psychologického účinku, ale jak to prožívám, protože jsou různé typy osobností, s různou úrovní temperamentu, citovostí, které vzruší maličkost, která se jiného ani netkne. Někdo kvůli problému, který vidí a nebo způsobí, nespí a úporně nad ním laje, vzteká se. Jiný člověk s bohorovným klidem, s naprostým odstupem nad věcí, správně zpracovává mnohem těžší problém, konflikt, který ho může třeba ohrozit existenčně a bere to všecko naprosto sportovně a neublíží mu to. To je problém, který se musíme naučit zvládat, jinak pořád děláme stejné chyby. Skutečně platí to, co říkávali naši moudří předkové, že medicínský přístup má smysl, ale to principiální je ještě nad tím. Jinými slovy lidově řečeno: Lékař léčí a Bůh uzdravuje. Tento kód tu platí.

Ještě bych uvedl jeden konkrétní případ myslím si, že je to důležité. Je to konkrétní záležitost, kdy si člověk uvědomí role těch, kteří dělají zlo. Objektivně vzato, co působí mně i vám nevyrovnanost, nespokojenost a bolest. Jste svědky, kterak lupič oloupí bezbrannou stařenku, nebo téměř znásilní ženu v nočním autobuse, kde pak zakročujeme a pomáháme, aby nedošlo k nejhoršímu i s rizikem, že to sami odneseme na zdraví, nebo že nás někdo zabije ale nemůžeme jinak. Jindy vidím, jakým surovým způsobem se chováme ke zvířatům. Jako student v zemědělském podniku na jatkách jsem mohl vidět, jakým způsobem reagují zvířata už dva dny předem než se odvezou na porážku, jak to intuitivně vytuší. Viděl jsem lidi z kanceláří, spořádané otce rodin, slušné, hodné. Když přišel den odvozu, obuli se do holinek, vzali si klacky do rukou a začali dobytek mlátit. Nebohá zvířata tímto způsobem odháněli, krávy od svých telátek. Ta zvířata šla na porážku. To bylo pro mne něco nepředstavitelného a říkal jsem si, jak je něco takového možné, že tento člověk, který by za jiných okolností neublížil ani mouše, který by druhému nezkřivil vlas na hlavě, se najednou změní v zabijáka. Říkal jsem si, jak je možná ta změna ve vnitřním způsobu projevu vůči bezbrannému tvoru, kde se to v člověku bere?

A mně samozřejmě hned začne stoupat adrenalin, vždyť něco takového nelze připustit, já se nemohu s tímhle smířit a rozruší mne to! A to jsem se už naučil opravdu ovládat. Vždycky jsem to brával emotivně a dnes vím, že tento způsob reakce z naší strany není adekvátní my s tím musíme hluboce nesouhlasit, ale nesmíme to takto prožívat. Já bych takového člověka, který jedná vůči mně brutálně, měl prvořadě pochopit, proč tak jedná.

Uvedu vlastní příklad, kdy někdo vyhrožuje atentátem, což se mi stalo už vícekrát. Byly to výhružky bombou, museli jsme opustit s přáteli divadlo Ateliér. Za deset minut osm začínala prezentace monografie a křest dr. Bohumíra Mráze a přišel anonym na vrátnici divadla: "Vyřiďte Hajnému a jeho cirkusu, že když do patnácti minut neopustí divadlo, tak vyletí vše do povětří." Já musím nalézt způsob, jak se vyrovnat s tímto atakem. Musím si uvědomit, že ten člověk jedná na základě nějakého motivu a nějaké potřeby, byť mně se jeví jako patologická, ale je to pro mne určitý posel. Je to určitá entita, která mne má naučit reagovat na tento, pro mne úkorný způsob chování. Nesmím se naježit do polohy člověka, který nenávidí. Tím, že bych ho začal nenávidět, přijal bych jeho roli, jeho způsob boje. Kdybych na něj začal spílat a říkat, to je lotr, to je gauner, představte si co se mi stalo! Já mu můžu dát najevo, že s tím nesouhlasím, ale že mu přeji, aby ho to netrápilo a aby změnil svůj postoj. Pomůže mu vyslat mu skutečnou, upřímnou lásku, byť z hloubi duše s tím nesouhlasím ale z hloubi srdce to mohu pochopit. Je to jediný způsob jak se zbavit vnitřního stresu z prožitků hrůzy, smutku, bolesti a lítosti, protože jde o to, ne čelit jenom z mého hlediska tomuto problému, tomuto útoku, ale pomoci tomu člověku, protože trpí. Třeba mu vadí moje dílo, protože snad není tak oblíben u diváků musím se to snažit pochopit. On tím trpí nesmírně, poněvadž vystudoval akademii a teď nemají o jeho díla takový zájem a tímto způsobem neúspěch kompenzuje. Já mu musím přát, aby příčina jeho nesnází zanikla, aby tvořil dál, aby usiloval ve tvůrčí schopnosti zachytit vše pozitivně. Mám pro něho totiž podobnou roli jako on pro mne. Tohle je ten velice obtížný moment, když si uvědomíte, kolik bylo napsáno moudrých knih, které jsme všichni četli, od bible, talmudu, vedské filozofie až ke koránu, kolik existuje nádherných úvah. Kdyby tohle všechno, co lidé čtou, mohlo okamžitě pomoci tím vědomým pochopením, nebylo by už na světě zločinu. Přestože jsme to četli, v podstatě jsme se nezměnili. Vnitřně reagujeme pořád vzorci, které nejsou adekvátní moudrosti a duchovnosti těchto textů. Problém spočívá ve změně mých postojů, nejenže vím, že takhle to má být, ale naučím se to prožívat s uznáním té pozitivně etické role, abych odboural negativní náboj, který je ve mně potlačen do podvědomí a působí chorobně a destruktivně na moje zdraví a ubližuje mé tvořivosti.

Za ta léta co vás, pane Hajný, znám, pozoruji, že máte moc hezký vztah ke všemu krásnému, co nás obklopuje a co Bůh stvořil. A to nejenom ke všemu živému, ale i ke zdánlivě mrtvé hmotě. Ve vašich obrazech se objevily překrásné minerály a jsou již nedílnou součástí vašich děl. Jak a kdy k tomu došlo?

Bylo to z důvodů sakrálních. Proto mozaiku dělám s pomocí polodrahokamu, nebo drahokamu.

Jako výtvarník cítím, že to nemůže být samoúčelné, říct si: použiji teď ametyst nebo achát a dám do obrazu a ejhle, to bude obraz Achát. Tímhle způsobem bych nikdy nemohl tvořit. Byla by to zase záležitost úvahy a kalkulace, ten pocit musí vyplynout vnitřně cítím, že struktura toho kamene, který mi je sám osobně velmi blízký, má vztah ke struktuře výtvarného symbolu. Pak to tam přijde jako přirozená věc. Divák nesmí říct ejhle, tam je asi kámen , on dílo musí brát jako celek. Polodrahokam nesmí narušovat celou kompozici, a to si myslím, že je podmínka našeho celého uměleckého snažení. Musí to být přirozené, odpovídat naturelu, který vychází nejenom ze mne ale z určité zákonitosti i nadosobních programů. Proto ty kameny, ne proto, že bych chtěl své obrazy ozvláštnit něčím výjimečným. Jako dítě jsem miloval oblázky na Bečvě, ty jsem si schovával pod polštář. Také vyplaveniny z nedaleké sklárny, barevná sklíčka, která byla pro mne drahokamy, ale i kamínek, který byl prokvetlý různými příměsemi minerálů byl pro mne úžasným dílem a viděl jsem v něm struktury tváří, podstatě jako v mracích, když jsem ležel na břehu Bečvy a díval jsem se do oblohy.

Vaše galerie byla založena v roce 1994. Kdo všechno stál u "kolébky" jejího zrodu?

Hlavním zahajujícím byl pan Robert Fulghum, americký výtvarník, spisovatel, psycholog a pastor, který pronesl památná slova o smyslu umělecké tvořivosti, se stala krédem naší činnosti. Že člověk není světlem ani jeho zdrojem, ale pouze úlomkem zrcadla jehož provedení neznám. Úkolem je nasvětlovat tmavá místa v lidských srdcích. A tohle je i náš smysl života a poslání naší galerie. Dalšími účastníky byli Milča Eremiášová, paní Miluše Kubíčková, Štěpán Rak a mnoho dalších osobností z okruhu našich uměleckých přátel. Byl natočen dokument Čt, který Fulghumův projev zachytil. Řekl v něm také, že naše galerie je důležité místo, které by měl člověk při návštěvě Prahy vidět, seznámit se a prožít tu energii, která zde působí.

Nás oba nejvíce sblížila naše oboustranná láska k zvířátkům a zvířatům i naše připravovaná publikace o psech významných osobností. Mohl byste několika větami čtenářům přiblížit váš zvířecí svět v galerii "Cesty ke světlu"?

Je krásné, že můžeme reagovat na potřeby zvířat a tak trochu je i rozmazlovat, aby se měli dobře. Potom reagují na oplátku tak krásně, přívětivě a radostně, že se cítíme dvojnásob dobře. Ať už je to kocour Bertík a nebo Dag II., v uvozovkách nazývaný jinými chovateli "Asijský démon", u nás jsou to prostě miláčci galerie, byť Dag je nekompromisní strážce nepustí nezvané. Nedávno tu byl ještě knírač Amanda. Se všemi jsme provázáni rodinnými vztahy, v nichž jsou ta zvířátka je určitým způsobem upřednostňována. Musím to tak říci, možná bychom měli být tvrdší, nebo rovnoprávnější, ale jási myslím, že v jejich životě a světě je tolik ústrků a tolik problémů Ne, že by to byla kompenzace našeho lidského vědomí a svědomí zkrátka cítíme, že jim musíme činit dobře, aby se ona cítila krásně. Náš vztah je přátelský, citový a já mám pocit, že nás nesmírně vnitřně obohacuje. Je potřeba tomu zvířátku vyhovět, darovat mu, na co má právo. Vytvořit mu nádherné prostředí, aby mu nikdo neubližoval a ono tím pádem pozitivně působí na náš svět.

Některé obrazy z cyklu "Písní kosmických", například Daidalos XXI. připomínají pocity člověka, které vizuálně prožívá při klinické smrti, což někteří lidé, kteří tuto smrt přežili, podobně popisují. Vědci tento výjev přisuzují počínajícímu odkysličování mozku. Jaký je na to váš názor?

V roce 1974 bylo pro mne velké překvapení, když mne na jedné mé výstavě oslovili lékaři anesteziologové z Košic a Bratislavy, kteří mi sdělili v té době úplně věc mně neznámou. Totiž že u jejich pacientů prošlých klinickou smrtí se objevily vize velmi podobné mým obrazovým symbolům. Tehdy ještě kniha doktora Moodyho "Život po životě" nevyšla, ani v zahraničí. Respektive začala vycházet v Americe, ale zdaleka ne v České republice. Slíbili mi, že pošlou nějaké výňatky nebo rešerši zpráv, které Dr. Moody tehdy zjišťoval a mne až zamrazilo, že skutečně se to velice podobá mým záznamům. Nemohl jsem to tudíž dělat vědomě a vytvořit něco senzacechtivého, co se podobá jevům, kdy se u lidí zastaví srdce a dojde ke klinické smrti. Dílo vzniklo naprosto spontánně, bez jakýchkoliv literárních vizí nebo představ psychologických o to víc mne to potom překvapilo. Přišli za mnou lidé, kteří natáčeli televizní pořady o životě po životě. Abych byl konkrétní, byla to režisérka paní Alena Činčerová, která se objevila se štábem České televize. V té době natáčela zajímavý program "Jak se žije život po životě" a přišla ke mně s lidmi, kteří ty vidiny nebo vize blízké smrti měli. Jedna paní dovedla v galerii paní režisérku k obrazu Daidalos XXI., o kterém jste sám před chvílí mluvil.

Jak se na to dívám? Je to jedna z těch tak zvaných genetických záhad, které nás doprovází životem a které jsou mimo naše běžné racionální vysvětlení a chápání. Vysvětlovat to pouze chemizmem mozku nebo chemicky neuropsychickými procesy v důsledku změn kyslíku, anebo kysličníku uhličitého a metabolických projevů by bylo velice zjednodušující. Jistě, že to má nějaké chemické příčiny, ale ne jako primární, ale sekundární. To primární leží v oblasti duchovní, v oblasti, která není měřitelná a která je zcela objektivně pochopitelná. Mnozí lidé, kteří byli ve stádiu klinické smrti, se odpoutali od svého těla. Byla popsána řada dokumentovaných příhod, a to je pro mne nejzajímavější, kdy tito lidé po oživení šli do míst, která pozorovali, když se jejich duše vznášela. Ta místa běžně nebylo vidět, nikdy tam nebyli a viděli předměty, které nebyly z jejich pokoje a lůžka pozorovatelné. Je to fenomén, který nesporně existuje a existoval od nepaměti, pouze nebyl zaznamenán. Je určitě záležitostí něčeho, co je mimo naše vědomí a mimo náš vnitřní svět, jako dimenze, v níž žijeme a která se objevuje, souvisí se sny i s vizemi dokladujícími vědomí těchto skutečností.