Josef Klánský

Bohuslav Hynek 11 2017 Naši ve světě česky

 

Dne 14. prosince 1989 jsem do redakce Svobodného slova, deníku dnes již neexistující Socialistické strany se sídlem v budově Melantrichu na Václavském náměstí, odevzdal dopis k předání mírně antisemitskému  úspěšnému spisovateli  a novináři Alexeji Pludkovi (1923-2002). Ten nazval v poznámkách uveřejněných 7. a 15. prosince anonymem, kádrem prosazeným aparátnicko-direktivní  mašinérií do vysokých křesel, ubohým literárně-teoretickým amatérem a lhářem autora právě vydané knihy Přežil jsem Hitlera.

Napsal jsem Pludkovi, že má smůlu, Klánský není anonym.

Pocházel z Kosina (dříve Mezokaszony),  u Michalovců  kde se Slovensko potkávalo s Maďarskem a Podkarpatskou Rusí. V paláci Velký Trianon u Paříže byly 4. června 1920 domy v obci, a také kosinské polnosti a vinice rozděleny mezi československým a maďarským státem. Maďarští statkáři, kteří se blízkosti hranic a Čechů lekli, nabízeli své pozemky na prodej. Za věno Jožkovy maminky se například koupila některá pole od Šarloty Horthyové, jejíž bratranec v admirálské uniformě, regent Maďarského království, nenáviděl Židy, tvořící 30% obyvatel Kosina.

„My Židé musíme pracovat dvojnásobně než ostatní,“ říkával Jožkův strýček Míša, po němž synovec toužil zdědit právnické povolání, „neboť jen tak můžeme obstát ve světě, který nám není moc nakloněn. Tedy vyniknout vědomostmi a úsilím.“

Strýc vyprávěl příbuzným o pouťovém řečníku Adolfu Schickelgruberovi se směšnými vousky pod nosem, kterému němečtí Hakenkrajcléři provolávají slávu „Heil Hitler!“, neboť ho adaptoval nevlastní otec a dal mu své příjmení.  „Chudáci němečtí Židé!, říkali si s postupem času Josefovi poručníci, matku dávno neměl. „Ještě že nežijeme v Německu!“

Nadaného mládence poslali studovat  osmileté klasické gymnázium v Prešově s vyučováním němčiny, latiny a od páté třídy starořečtiny. Francouzštinu studoval soukromě.

Prezident Masaryk byl i po své smrti zárukou neměnnosti systému. Dokud se ČSR hlásila k jeho odkazu, nebylo třeba, aby se Židé báli diskriminace.  A přece – nebyl Masarykův odchod ze scény předznamenáním konce jedné epochy?

Lidová demokracie vyhlášená v ČSR po vítězství nad Německem, se jevila navazovat na původní původní masarykovskou  perspektivu, jejíž zárukou se jevil samotný Masarykův syn, člen vlády Národní fronty.

Ti, co ve válce nejvíc trpěli, dostali vyhlídku dohnat ztracené roky. Inženýrům čekatelům byly vydány diplomy ve zkráceném řízení, aby užuž mohli začít budovat republiku. Klánský, se svou erudicí a znalostí slovenštiny,češtiny, ruštiny, maďarštiny, němčiny a angličtiny složil při zaměstnání  doktorát na právnické fakultě Univerzity Karlovy a záhy se vypracoval na pozici předsedy Mezinárodní organizace novinářů.

Nebylo jeho chybou, že šel rovnou cestou, když z ní po osmačtyřicátém z Moskvy nadekretovaná vedoucí síla společnosti uhnula.V devětačtyřicátém jej lidé jako Pludek v rámci Gottwaldovy Lánské akce odsunuli vykonávat dělnickou profesi.

 

Já se s Klánským, teď už zase v novinářské branži, poprvé setkal, když se vládnoucí státní síla  dostala do historické vývrtky: o prázdninách roku 1969. Přijel jsem na dovolenou ze Zambie, kde jsem vykonával funkci press ataše na čs. velvyslanectví. Měli jsme profesně oba na kahánku, byť prověrky přišly až za rok. Abychom se při vzájemném oťukávání vyhnuli hlavním tématům té doby, lidé si po pošlapání pražského jara už znovu přestávali důvěřovat, během procházky na vltavské náplavce mi kolega rozmlouval rozhodnutí nepodepsat souhlas s výletem mé dcery do NDR. Bál jsem se o ni. (I tak ji osud dohonil. Zahynula později jinde a jinak.)

Klánský vydával v tiskové agentuře Orbis francouzsky a anglicky měsíčník Solidarita. Šlo o kulturní, civilizační poselství českého a slovenského národa směrem k rozvojovým, zejména africkým, zemím.  Ke každému číslu jsem dopředu v Lusace připravil vždy trochu jiný adresář, aby se postupně dostalo na všechny knihovny, filmové a divadelní kluby, ba i na rekreační zařízení typu safari. Státně-propagační časopis byl dělán s velkou noblesou, čtenáře zbytečně neobtěžoval ideologickými náměty.

S nástupem sovětské okupace v srpnu 1968 se dostavila  změna. Obsah připravovaného vydání musel schválit  na ÚV KSČ jistý Mirek Novotný Ten šéfredaktorovi začal k uveřejňování vnucovat prosovětskou propagandu, ba i své vlastní maloduché agitační články.

Redakce si poradila. Na velvyslanectví  přicházely Solidarity s vloženými (nevšitými) aktuálními vložkami popisujícími, „jak nás Sovětský svaz právězachránil“.  Ty jsem z každého výtisku vyňal a vyhodil do odpadků. Můj nadřízený nenamítal. Teprve pak jsem časopisy dal do připravených obálek a odvezl na poštu.

Dokud ještě nebylo až tak zle, Orbis opatřil peníze na cestu Klánského do Zambie. Mému šéfovi Kebluškovi – byli jsme v Zambii, která odmítla sovětskou okupaci ČSSR, dobře zapsáni – se podařilo  dojednat přijetí u prezidenta Kennethe Kaundy. Já si pro tu příležitost koupil malý magnetofon a mikrofonek umístil na koberec mezi křesla debatérů.

Kaunda nejdřív v oddělené místnosti pohovořil s Kebluškem. Domluvili se, co má prezident říkat, aby to bylo skousnutelné. Rusů se dotkl jen v obecné rovině, podporovali přece národně-osvobozenecký zápas vedoucí k nezávislosti jeho země a aktuálně v Lusace pořádali velkou kulturní výstavu.

Schylovalo se k Husákovým prověrkám. Bylo zle.

Usiloval jsem o umístění mého teď už přítele jako učitele novinářství v dovzdělávacích kursech Evelyn Hone College of Further Education. Měli jsme v Zambii experty různého druhu – lékaře, geology, zemědělské inženýry…, ale plést se Angličanům do výchovy pracovníků sdělovacích prostředků v členské zemi Britského společenství národů, to byla ode mě drzost. Byli jsme přece už zas zpátky ve východní sféře rozděleného světa, se vším všudy. Kdyby Rusové tušili, čím vším jsem u Zambijců argumentoval, nebylo by pro mne do vlasti návratu.

Přes jezuitského misionáře Otce Prokopha, do jehož školy chodili zamlada skoro všichni členové vlády, jsem zorganizoval večeři ministra informací u svého nadřízeného, akci, kterou by protokol MZV jinak schvaloval týdny . (Přijel s manželkou omylem domů ke mně a dalo práci jim vysvětlit, že je chargé d´affaires se ženou očekávají o pár domů dál.)

Emočně jsem se každý třetí den připomínal řediteli fakulty „prostřednictvím jeho sekretářky – to bonboniérou, to květinami.

Jožka se uchýlil z Prahy do Vídně. Tam napjatě čekal, jak v Lusace dopadne, zda může vzkázat do Prahy pro manželku Edgaru a objednat letenky do Afriky.

Co vám budu povídat. Na černém kontinentu strávili šest sedm let. Dokonce i jejich syn Ivan, klavírní virtuos, je v Lusace jednou navštívil a mj. vystoupil na večeru hudební společnosti.

 

V lednu 1933, když se Hitler dostal k moci, bylo Jožkovi jedenáct a půl roku. V dubnu 1945, kdy pod troskami bunkru spáchal sebevraždu, šlo mu na čtyřiadvacátý rok.

Po Mnichovu obsadili jižní Slovensko Maďaři. Gymnazista Jožka pomýšlel studovat na advokáta, jenže na univerzitu v Pešti by ho nevzali. Platil tam numerus clausus i pro Židy s maďarským státním občanstvím. Znamenalo to, že ze všech uchazečů smí být přijato jen 6 procent Židů, tedy kolik činí podíl izraelitů – jak se tam říkalo – na celkovém počtu obyvatel Maďarska.

Nicméně, v polovině roku 1939 byly v horthyovském Maďarsku poměry spořádanější než na prudce se nacizujícím Slovensku.  V očích slovenských Židů byli ti z jižních oblastí Československa  výherci, že je loterie pomnichovského uspořádání přiřkla k Maďarsku. Teprv po bleskové válce proti Německu se mladíci v branném věku museli jednou týdně zúčastňovat předvojenského výcviku v organizaci „levente“. Ze Židů vytvořili zvláštní jednotku  a místo maket pušek „židovské pakáži“ přidělili lopaty.

Ministerský předseda Kállay konstatoval, že jediným řešením otázky Židů v Maďarsku je jejich vysídlení ze země „po vítězném skončení války“. Krajní pravice se domáhala deportací hned!

Z rasových hledisek  jsou ugrofinští Maďaři patrně méně indoevropskými árijci než semitští Židé. Ale co jim uprostřed hitlerovské Evropy zbývalo než se stát árijci honoris causa?

Cesta za vysokoškolským vzděláním byla pro Jožku uzavřena. V létě 1940 nastoupil do učení v zlatnické dílně, s tím, že jako maturant složí tovaryšskou zkoušku už za rok. Té se nedočkal a musel rukovat do židovského pracovního tábora v Galantě. Tam, v očekávání věcí příštích, k potěšení vojenských pánů, povolanci tahali kamenné kvádry a velká polena z jednoho konce tábora na druhý a zpátky nebo jedna setnina zahazovala příkop, který druhá den předtím vykopala.

Jedním z muklů v lágru byl mladík menšího vzrůstu, kterému  zasvěcenější přezdívali Eizenštejn. Jmenoval se Jano Kadar. Tomu po válce Jožka poradil, aby exteriéry filmu Obchod na korze, za nějž dostal Oscara, umístil do Sabinova, kousek od Kosina, kam chodil do první třídy.

V prosinci 1942 mého budoucího kamaráda přemístili k židovské úklidové četě v budapešťských kasárnách Marie Terezie. Měl štěstí. Mezitím 2. maďarská armáda hnala před sebou do minových polí u Voroněže 50 tisíc členů židovských pracovních jednotek; počet přeživších nepřesáhl cifru  šest nebo sedm tisíc.

V dubnu 1943 pozval Hitler Miklóše Horthyho na kobereček do Klessheimu. Poučil ho, že se Židy je třeba jednat „jako s bacily tuberkulózy. „Není to krutost,“ mudroval, „uvážíme-li, že pro předcházení škodám se zabíjejí i nevinní tvorové jako zajíci bebo srnky…“ Horthy slíbil, že se polepší: povolal všechny muže židovského původu do 45 let věku do pracovních táborů. Mračna se stahovala…

Dne 19. března 1944 obsadila Maďarsko německá armáda. V Grand hotelu na Švábském vrchu v Budapešti se usídlilo esesácké komando pro „konečné řešení židovské otázky“ v čele s Adolfem Eichmannem. Za Židy považované osoby starší 6 let musely mimo dům nosit velkou šesticípou žlutou hvězdu na prsou vrchního oděvu. Nastal čas definitivního vypořádání se s arcinepřítelem. Zřizovala se ghetta.

Jožku potkalo štěstí. Do kasáren, namísto na doplňovací velitelství, poslal své doklady o dva roky jeho mladší jistý János Szerencsés. Stačilo po cestě k adresátu zmocnit se zásilky, ofotografovat dokumenty a nechat úředně ověřit pravost kopií. Júsík, jak ho překřtili v kasárnách, se na cesty po městě přeměnil ze Žida Kleina v árijce Honzu Šťastného.

Dne 15. května 1944 odjel z Maďarska první vlak s deportovanými do Osvětimi. Židé z Užhorodu, Mukačeva, Košic a ghett v Podkarpatské Rusi a jižního Slovenska byli maďarskými četníky vháněni do cihelen a podobných objektů a tam naloženi do dobytčích vagonů. A protože nestačila kapacita osvětimských krematorií, pálilo v létě 1944 Eichmannovo Sonderkomando těla Židů v jamách.

V posledním dějství války Němci odvezli Horthyho do Reichu a na jeho místo posadili vůdce strany šípových křížů Ference Szálasiho. Šípáci pořádali pogromy, ze židovských domů vyváděli lidi k Dunaji a tam je stříleli.

Ve dnech, kdy se venku rozpoutali běsi, skýtala kasárna relativní bezpečí. Jožkově kamarádce Gertině, které hrozilo prozrazení totožnosti a musela narychlo opustit dům, kde dosud pracovala pod nepravým jménem jako služebná, se podařilo dostat se do kasáren a strávila tam několik nocí. Poskytnout útočiště ženě bylo méně nebezpečné. Původ dívky s věrohodnými doklady mohl být stěží odhalen, obstála-li při výsleších. Naproti tomu židovští muži se sebelepšími papíry byli vedle, jakmile museli rozepnout poklopec: obřízka je prozradila.

Ráno 4. prosince 1944 vjely na kasárenský dvůr dva nákladní vozy sebrat členy židovské pracovní skupiny. Jožka  vyzvedl ze skrýše doklady Jánose Szerencsése a odplížil se zadní bránou. Tam se setkal se sobě rovnými, kteří předtím odešli předními vraty s kýbly a košťaty. Vzápětí do Budapešti vstoupila Rudá armáda. Rozešli se.

J. Klánský nepřestěhoval do Prahy. Přirozeně nemohl tušit, že po Hitlerovi bude záhodno se zdravou kůží přežít i Stalina a Brežněva.

 

Po úspěšném pobytu v Zambii se můj přítel živil oficiálním tlumočením mezi češtinou a maďarštinou. Ve Varšavské smlouvě a RVHP se víc tlumočilo než dnes v NATO a EU, kdy se všeobecně používá angličtina.

Jožka s Edgarou napsali a po Listopadu vydali knihu o své cestě za socialismu do Izraele, s vízem, uděleném ve Vídni mimo pas, tak říkajíc na dlaň. Publikaci jsem si v antikvariátu objednal až nyní, netušil jsem, že existuje.

 

Ministr Dienstbier pořádal v Černínském paláci společenský večer. Na pozvánkách bylo napsáno, že na něm vystoupí význačný klavírista Ivan Klánský. Zavolal jsem vedoucímu ochranky, zda by mohli pustit dovnitř také jeho maminku, že bych ji pozval. „No problem“, zněla odpověď. V den konání jsem se ujišťoval, zda je věc zařízena. Vedoucí mi odpovídal ze služební cesty v Izraeli. Prý, ať si to pohlídám. A tak jsem se postavil ke vchodu do společenského křídla paláce a na prosbu členů ochranné stráže kontroloval pozvánky všech příchozích, jen aby Edgara, vdova po Josefu Klánském, nepřišla zkrátka.

Ivan hrál božsky, jak ani jinak neumí.

Bohuslav Hynek

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012