Dušičky

Měla jsem spřátelenou duši (lepší slovo mne nenapadlo) Jiřinku. Opustila tento svět v devadesáti třech letech. Měla zajímavý a občas dost těžký život. A měla dar vnímat věci, které jiní lidé nevnímají. Napsala o tom pár knížek. A také ji potkalo NDE (Near Death Experience), jak se odborné označuje  tzv- blízkost smrti. A ona o tom také psala a povídala na různých setkáních s lidmi. Život ji časem zavál do Kalifornie a jakýsi doktor Alexander, neurochirurg se nad jejím činěním dost pohoršoval. Já jsem odborník - lékař, který přesně ví, kdy mozek končí, NDE je nesmysl… říkal. Ale přihodilo se – a milý doktor Alexander vážně onemocněl a upadl do bezvědomí.  Přes všechnu péči lékaři poté konstatovali smrt. Ale milý dr. Alexander se zatím vznášel nad nemocničním lůžkem, tak jak to obvykle vyprávějí ti, které potkalo NDE a rozhodl se vrátit k životu. A stejně, jak to bývá u ostatních pacientů, kteří toto prožili, byli lékaři udiveni, ale i rádi, že se jim kolega vrátil na zem. A dr. Alexander se vrátil do své práce a o tomto zážitku napsal knihu. A moje Jiřinka mu za to napsala děkovný dopis.

Nedávno jsem seděla v kavárně s jedním přítelem z mládí a povídali jsme si o dětech a o vnoučatech. On má (naštěstí) několik už velkých dětí a jedno z nich je moc nemocné.  Až tak, že si s ním povídají o smrti a o tom, že to nebude konec…

Já mám své dušičky, tedy babičky, dědečky, rodiče, sestru, tety a další příbuzné, ale i dobré přátelé, kteří odešli ze světa na jakési velké zasklené nástěnce ve fotografiích. Zapaluji jim pod nástěnkou svíčky, dneska hezkou velkou parádní, mluvím na ně a omlouvám se, že nechodím často na hřbitovy k jejich hrobům, protože jsem se přestěhovala z Prahy. Oni se nezlobí, protože samozřejmě nejsou jen na hřbitově… A také, prosím další dušičky, které odcházejí ze světa, a měla jsem a mám je ráda, aby se nezlobili, že už se mi na tu nástěnku nevejdou, ale že na ně stejně myslím.

Eva Střížovská