Moje návraty

Naše první cesta na Západ! Mám horečku, nemůžu se dočkat, až uvidím moře! A taky se nestačím divit. Projíždíme Francií, všude visí československý vlaječky, proč? Daří se nám rozpoznat jediný slovo: l'occupation!Je to rána kladivem.

Neboj, voni odejdou. Co by u nás dělali? těší nás táta... A co máme dělat my? Nikdo neví. Všichni chceme jen rychle domů. Čechy sou náhle tím nejdůležitějším místem na zeměkouli. Dyť co bysme byli bez domova? Nic, zrnko písku. Co by byl svět bez domova? Prázdná díra!

Naši přijímaj nabídku ze Švýcar: Čekat, než se to vyřeší, můžeme u nich, v rodinách, které se nabídly o nás postarat. Nechápu, sme přece cizí lidé! V Bernu dostáváme nabídku trvalýho azylu. Nepřijímáme! Nepřijeli sme emigrovat, chtěli sme jen vidět moře!

Čekáme... a Rusáci se nehejbou! Co teď? Žádáme znovu azyl, ale jednou sme už pohrdli, nabídka se neopakuje. Zamítnutí je konečný.

Na některý věci je lepší ženská. Máma vysvětluje, že pocit urážky není na místě. Na toho, kdo zůstane ze dne na den bez domova, dolíhá cizota tady jako tam. Ocenit klady země, která by se mu mohla stát domovem, není prostě v jeho silách. Byl to hořký dopis. Máma vyčetla Švýcarům chlad a nedostatek pochopení. Odpověď v podobě azylu přišla vzápětí.

A tak sme tady! Z okna sou vidět hory, hory kolem dokola, je to hezký na podívání, ale de z nich zima, a to je sotva podzim. Lidi sou tu taky mražený, usmívaj se, ale nehřejou. Je to nějaká nemoc asi z těch hor okolo. Úřednice je baba sladká jako med, eště chvíli a slítnou se na mě včely. Přidělila nám byt v činžáku s výhledem na hřbitov. Proč právě tam? Musím zjistit, co to znamená.

Tady prej není třeba lámat si hlavu, co kdo jak myslel, všechno má význam vždycky jen jeden, tvrdí táta. Prostě máme byt s výhledem na hřbitov. Tečka. No, já nevím.

Ich komme dich besuchen, slibuje sladce ta ženská. Hlavně si přijde zkontrolovat, jak se přizpůsobujeme. Táta nadšeně kývá. To starý se v nás musí spojit s tím zdejším, pak tu prej budeme doma. Já si myslím, že ta ženská nechce, aby se v nás něco spojilo a přizpůsobilo, ale vymřelo, a proto taky bydlíme s výhledem na hřbitov.

Padá a tlačí se to za mnou, k oknu a skrz, nemá to konce, a když si pomyslím, že tu zůstanem tak dlouho, dokud od nás neodejdou, cejtím, jak se kolem mě ten půlkruh uzavírá jako věnec. Kdo? Prostě voni! Nemenovat, nikdy nemenovat!

Kapky deště, kterej se leje za oknem, dopadaj dutě, jako by někoho zahrabávali. Ten někdo, to sem já, moje vzpomínky a moje město. Popadá mě hrozná chuť nechat svět světem a zmizet někam mezi ty hory, ale poslali by za mnou bernardýny.

Všichni se smějou, jenom frojlajn Amanda, moje nová učitelka, ta nikdy. Myslim, že dává pozor, kdy se začnu zelenat. Tomu se říká asimilace. Sem prej málo veselá a asi mě pošle ke školnímu psychologovi. Vlastně je to stejný jako doma, kdo se neraduje, stává se podezřelej. Říká, že mi chce pomoct, ale to se musím trochu snažit. Čeká na odpověď a poklepává tužkou do notýsku. Jeden výstřel a druhej, to děda na Podřipsku zahání brokovnicí špačky… Hlas mi vypověděl službu. Všichni se smějou, debílci myslej, že hledám slova!

Přece musíš něco vydržet, co si to za poseru, napsal děda a pak si šel ubalit fajfku. Musíme něco vydržet, nejsme přece žádný poserové! opakuje táta. Za deset patnáct let si vyvěsíme do vokna vlajku s bílým křížem, slibuje. Možná že pak nám zachutná i to hrozný pastetli, což je slanej koláč politej vomáčkou, takový švýcarský svinstvo, ale o tom nesmím mluvit. Možná pozděj, až budeme patřit pod tu vlajku s bílým křížem. Pak už si na nás totiž nikdo nedovolí.  Ani bolševici? …Ani bolševici! Patřit pod vlajku s bílým křížem je tatínkovo nejtajnější přání. Má to teď těžký. Musí těšit mě i mámu a v úřadě dělat, že všemu rozumí. Taky si musí nechat od každýho všechno líbit, protože se neumí správně ozvat, a i kdyby to doved, nesluší se, aby to auslendr věděl líp. Jenže deset patnáct let, to už ze mě bude babka.

Kde to zase bloumáš? Holka, ty celá hoříš… Amanda klepe do notýsku, špačci s pokřikem vzlítli. Vracím se z veliký dálky. Sem bolavá a podrápaná, svoboda halt něco stojí, cesta je plná kopřiv a trní. Nikdy na ní nepotkám ani živáčka. Není to divný? Všichni jsou prej zalezlí doma, nikdo nikomu nevěří, už ani do hospod se nechodí. Děda naslinil inkoustovku... Buďte rádi, že ste, kde ste, napsal a šel dát králíkům.

Tak tohle sou moje návraty. Vždycky mi bylo k smíchu mámino vlastenectví. Už se nesměju. Říp nad krajem se zdvihá jako poklop na syrečky a pole a louky pod ním sou krásný až k breku. Za oknem prší. Padaj a tlačej se na mě ty hory a déšt dopadá dutě, jako by někoho zahrabávali.

Blanka Kubešová, Švýcarsko

Pozn.

Památník národního písemnictví

udělil B. K. v literární soutěži (na téma téma Inspirace odlišností: moje setkání s jinou kulturou u příležitosti konání výstavy Zkušenost exilu) 1. cenu.