Rhonda Hinther

Bohuslav Hynek 10 2017 Aktuality česky

Štefan Füle, absolvent, stejně jako já, univerzity MGIMO, nesepsal v roli evropského komisaře pro rozšíření EU před třemi lety předlohu asociační dohody s Ukrajinou dobře. Je to patnáctisetstránkový dokument obsahem nejblíže k bezpodmínečné kapitulaci - práva žádná, jen povinnosti, hlavně poslouchat rozhodnutí, na která Ukrajina nebude mít žádný vliv. Mimo jiné je tam bod, že Ukrajina musí na své náklady předělat celou železniční síť na evropský rozchod 1435mm. Výdaje na přizpůsobení ukrajinského průmyslu normám EU a předělání železnic se odhadují na desítky miliard US D. Podpis navržené dohody ve znění, jak ji zpracovalo Füleho oddělení, by pro Ukrajinu v "objetí Západu" znamenal katastrofu. EU podle navržené dohody jakoby neměla zájem na prosperující Ukrajině, potřebuje jen nová odbytiště zbytečné a nadbytečné produkce.

Turecko podepsalo obdobnou asociační dohodu s EU před čtyřiceti lety.

Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč se rozhodl, že dohodu za stávajících podmínek nepodepíše. Tento krok vyvolal šok v bruselské exekutivě i ukrajinské opozici a přivedl do ulic Kyjeva davy pro- i protievropanů, společně se zastánci Velké Ukrajiny. Na ulicích se střílelo. Byli mrtví. Německá, polská a česká letadla svážela do svých nemocnic desítky těžce raněných vytipovaných lékaři k akutnímu léčení. Mnohé vyzvedly neziskové organizace jako „Člověk v tísni“ v soukromých bytech, pokud se nešťastníci báli, že v kyjevské nemocnici mohou být zatčeni za protiprávní jednání.

Prvním ze zmordovaných, kterého si Česká televize vybrala pro rozhovor, byl chlapec z banderovské skupiny „Trojzub“. S hrdostí  se divákům našeho veřejnoprávního média pochlubil, že až se v Praze vyléčí, bude pokračovat v boji za vítězství Pravého sektoru Dmitra Jaroše. Historickým dědictvím Stepana Bandery (1909 – 1959) je jeho výzva Ukrajincům: „Vaši nepřátelé jsou Rusové, Poláci, Maďaři a Židé – zničte je!“

„Evropská zahraniční politika selhala,“ řekl někdejší představitel Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v Bosně a Hercegovině a v Kosovu Miroslav Polreich. „Stejně jako selhala v situaci v Jugoslávii a při arabském jaru, kde EU podporovala radikály. Dokud měl ukrajinský prezident Janukovyč otevírat kapitálové trhy pro Evropskou unii, považovali jsme ho za přítele a partnera, bez ohledu na to, že vládl ne příliš demokraticky. Důsledkem toho je, že ukrajinská politika hnědne, hrozí jí rozpad a stane se bezpečnostním rizikem pro Evropu.“

Učiňme filmový střih deset let zpět.

Roku 2004 na Ukrajině vypukla oranžová revoluce. Mnozí z nás ji pojmenovali pomerančovou, to slovo chutná sladce.

Napoprvé se nepovedly volby, padlo rozhodnutí si je zopakovat. Kolem Vánoc  jsem byl jmenován členem týmu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) majícího za úkol monitorovat jejich regulérnost. Šlo o největší kontrolní misi všech dob. Sjelo se nás, zahraničních pozorovatelů, celkem dvanáct tisíc. Zpoza oceánu do naší sestavy patřilo pět set Kanaďanů a stovka expertů z USA. Kolik milionů dolarů ta akce stála a jak se vyplatila, nikdo nespočítá. Můj nadřízený v práci mi dovolil se jí zúčastnit, teprve když zjistil, že má služební cesta nezatíží jeho rozpočet, že bude hrazena z nadnárodní dotace.

Od 1. prosince 1991, kdy se Ukrajina v referendu rozhodla pro samostatnou existenci, prošla pěti volebními kampaněmi a vystřídala jedenáct vlád. Svět o ní soudil zejména podle Černobylské katastrofy r. 1986 a politicko-finančních korupčních skandálů. Naším úkolem bylo osvědčit, zda se v úsilí za pozitivní rozvoj může v podmínkách dvou převažujících národů, ukrajinského a ruského, utkat vláda s opozicí, aniž by to vyvolalo občanskou válku. V Kyjevě byl hrdinou dne proevropský Viktor Juščenko, který údajně stál oponentům i za to, aby nechali zohyzdit jeho tvář, a tak ho voličům učinili méně přitažlivým než byl favorit východních oblastí státu Janukovyč, také Viktor, upínající své zraky spíše k Rusku.

Vypakovali nás na kyjevském letišti z linkových i zvláštních letadel do flotily autobusů, abychom v hlavním městě přespali, a pak se rozjeli do oblastí odpovědnosti (Areas of Responsibility) určených individuálně pro každého z nás. Všechno se odehrávalo v angličtině. Můj výrazný dojem při uvítání a potom mnohokrát znovu byl, kolik mladých lidí na Ukrajině hovoří plynně anglicky!

Při vystupování z autokaru mi padla do oka štíhlá černovlasá půvabná dáma zvíci asi poloviny mého věku, zaujatá konverzací s vedoucím naší skupiny. Vzápětí jsem mu ji přebral a Kanaďance Rhondě Hinther se představil. Od té chvíle jsme se od sebe nehnuli.

Kyjev, založený v 9. století na pahorcích obtékaných mohutným Dněprem, je překrásné město osobité architektury, širokých bulvárů, z nichž největší - Kreščatik - by spolkl Václavské náměstí jako malinu. Kostely a kláštery mají specifickou barokní formu, návštěvníka zaujmou opulentní zlaté věže s zlaté oltáře s pozlacenými ikonami. Gotický sloh se metropoli zcela vyhnul, protože ji v roce 1240 téměř zničili Mongolové a její obnova zabrala čas do nástupu další architektury. Kyjev je městem přední módy - sám jsem si tam koupil v ukrajinské továrně vyrobené střevíce s dlouhou špičkou, které zrovna „letěly“ v Paříži, městem doposud uměřené přítomnosti McDonaldů a dalších znaků amerického způsobu života. Procházel jsem se s Rhondou po náměstí, jemuž vévodil vysoký vánoční strom, darovaný Evropskou unií a vztyčený za účasti představitelů Evropského parlamentu  a Rady Evropy. Bylo k němu uvázáno 25 balónků symbolizujících tehdejší členské země EU a dvacátý šestý, předvídající, že se i Ukrajina k unii brzo připojí. Mimochodem, zvyk zdobení vánočních stromků se v Kyjevě ujal v roce 1842. K jeho vzniku přispěl český obchodník Januš Havel, který na rohu nynější Saksahonského ulice prodával hračky, dárky a vánoční ozdoby.

Toulali jsme se mezi provizorními stany, v nichž během volební kampaně spali přívrženci různých stran, naslouchali vystoupením Julije Tymošenkové, která z tribuny agitovala ve prospěch Viktora Juščenka, obdivovali copatý příčesek na jejích blonďatých vlasech. A potom jsme se procházeli mezi narychlo sbitými příbytky z prken a plechu uprostřed barikád ze starých pneumatik, přístřešky, pod nimiž chlapi sekali dříví na oheň a ženské vařily čaj nebo dokonce šči, ukrajinskou polévku.  Rhondu jsem dychtivě vlekl za sebou ke každému transparentu, kterým příslušníci Podkarpatské Rusi - kvůli níž, někdejší součásti mé vlasti, jsem o statut pozorovatele  projevil zájem - vyznávali sympatie lídrovi Juščenkovi - právě tomu člověku, který, jak věřili, pomůže Rusínům a s nimi žijícím českým krajanům znovu se stát součástí politické Evropy, k níž už jednou patřili.  Náměstí nezávislosti (Majdan Nezaležnosti), lidově prostě Majdan, srdce ukrajinské metropole Kyjeva, se stalo centrem ukrajinské pomerančové revoluce koncem roku 2004. Stalo se zároveň Euromajdanem, pro množství západoevropanů, kteří přijeli podpořit nastávající, jak upřímně věřili, demokratické změny.

V příjemné restauraci v centru města jsme si s Rhondou objednali pravý ukrajinský boršč a pivo. Vyznal jsem se, že mi hodně záleželo na tom, abych byl přidělen do Zakarpatska. Namísto toho k mé lítosti pojedu do oblasti Ivano-Frankovska.

Já na západ Ukrajiny, moje nová přítelkyně na východ, do Luhanska.  To město bylo založeno v roce 1795 výnosem ruské carevny Kateřiny II. kolem slévárny, kterou postavili přistěhovalci z centrálních a severozápadních gubernií Ruska. Nejvýchodnější město Ukrajiny zároveň označuje poslední část jedné země a začátek ploché ruské stepi.

Do pozorovatelského týmu byla Rhonda zařazena, protože se na univerzitě ve Winnipegu specializuje na východní Evropu. Než začala přednášet studentům, napsala disertaci o levicových ukrajinských Kanaďanech. Ti pravicoví by prý současnou Ukrajinu chtěli navést na kanadskou cestu, ale demokracie přece, říkala, může přece mít víc podob, než je ta kanadská. Já přitakal, že i mnozí z ciziny se navrátivší Češi „věděli nejlíp“, jak to má v Česku po sametové revoluci chodit, ale jen někteří se skutečně vyznali a jako rádci vyznamenali.

 

Krátké rozloučení a vypravili jsme se plnit povinnosti.

Ivano-Frankovsk, oblastní město s čtvrt milionem obyvatel, bylo založeno jako tvrz polským jménem Stanislawów  v polovině 17. století.  Během napoleonských válek o rozrůstající se sídlo Habsburkové přišli. Stalo se součástí Varšavského vévodství, jehož hlavou byl král Saska. Patřilo  pod protektorát Francie. Při ústupu Napoleona roku 1813 se území dostalo pod ruský vliv. Na vídeňském kongresu roku 1815 bylo dojednáno kompromisem rozdělení vévodství, tzv. „čtvrté dělení Polska“. Za spoluúčast v bojích s Napoleonem pevnost a s ní celou tzv. rakouskou Halič vrátil ruský car rakouskému imperátorovi. Stanislawów se stal prominentním  sídlem monarchie na úpatí Karpat. Po vypuknutí druhé světové války a porážce Polska v roce 1939 si území Haliče mezi sebe rozdělilo Německo a Sovětský svaz. Dva roky na to se ho zmocnilo nacistické Německo. Po válce museli obyvatelé na celých 45 let přijmout sovětský režim, ale už před jeho pádem vztyčili modro-žlutou vlajku, symbol nezávislé Ukrajiny. Dnešní název Ivano-Frankovsk (ukrajinsky Івано-Франківськ; rusky Ивано-Франковск) dostal Stanislawów roku 1962 podle ukrajinského básníka, spisovatele a aktivisty Ivana Franka. Návštěvník tu shledá propletenec kultur: radnici v polském slohu, rakouské obchodní centrum, na periferii paneláky, v nichž, pokud jde o Karpatský euroregion, žije jen o něco míň lidí než ve Lvově či slovenských Košicích.

Pracovali jsme v týmech - vždy dva pozorovatelé, každý z jiné země, tlumočník a řidič. Nabízený policejní doprovod jsme všichni odmítli. Mojí týmovou kolegyní byla Alvilda Jablonko, mladá Židovka z Bostonu, jejíž předkové pocházeli z Polska. Tlumočila nám Iryna, jedenadvacetiletá studentka místní pedagogické univerzity. Za volantem seděl a logistiku v terénu zajišťoval Taras, čtyřiadvacetiletý majitel leasingové firmy. Koho ti dva volili, nevím, asi Viktora Juščenka jako skoro všichni v naší oblasti odpovědnosti. Já a Alvilda jsme museli zachovávat přísnou neutralitu: ani naše oděvní součásti nesměly obsahovat oranžovou (Juščenkovu) nebo modro-bílou (Janukovyčovu) barvu. Natož abychom jakkoli zasahovali do volebního procesu. Proslýchalo se, že jeden z pozorovatelů byl vrácen domů už z Kyjeva, protože si pustil pusu na špacír, kterému kandidátovi by dal přednost, kdyby sám volil. V každém okrsku jsme pečlivě vyplnili předepsaný dotazník a výsledky svého pozorování, v našem případě vesměs kladné, přestože nám “neunikla ani myš”; technologie monitorování je vymyšlena perfektně. Několikrát za den jsme své vesměs pozitivní poznatky faxovali do ústředí Mezinárodní volební pozorovací mise, závěrečný protokol odešel z hotelu po noci věnované kontrole sčítání hlasů. Nespali jsme ani hodinu.

Den před volbami jsme se v obcích přiléhajících k Ivano-Frankovsku ptali, kdy čekají ve volebních místnostech největší nápor. Prý po bohoslužbách. Bábušky nám v kostele říkaly: „Děkujeme, že jste pro nás obětovali své Vánoce.“ „Věnovali“, ujišťovali jsme je, „ne obětovali“. Nebudu zapírat, že mi přívětivost občana k občanu, všech svátečně oblečených, při vzývání příští demokracie a sociální spravedlnosti, které už přece musí být za rohem, připomínala Pražské jaro 1968 i Listopad 1989.

Všude volby začaly tak, že se pod svatým obrázkem ozdobeným „rušnykem“ – tradiční štólou s ukrajinskou výšivkou - a pod ním visícím portrétem básníka Tarase Ševčenka volební komise pomodlila a zazpívala ukrajinskou hymnu. Ševčenko byl nejvýznamnějším představitelem ukrajinského národního obrození. Za ostrou proticarskou satiru vyjádřenou i např. v jeho poémě Jan Hus, a za činnost v Cyrilometodějském bratrstvu byl v r. 1847 poslán na deset let do vyhnanství.

Regulérnost voleb spolu s námi sledovali i laičtí pozorovatelé z východní části Ukrajiny, která převážně stála na straně Janukovyče  proti Juščenkovi. Tito aktivisté nebydleli v luxusním hotelu, jako my, spali ve vagonech, v nichž z Charkova, Doněcka, Luhanska atd. přijeli. Dávali se s námi plaše do řeči, pod ostřížími zraky místních, kteří se chtěli kamarádit s Evropou, méně s proruskou částí své země. Cestu do Evropy Ukrajině vydláždí Juščenko, jen on, věřili. Jeden kolega z jiné naší pozorovatelské skupiny mi řekl o námitce, kterou zaslechl, že Juščenko, protože má manželku Američanku, Ukrajinu zamerikanizuje, resp. odkloní ji od evropskou historií potvrzených postulátů. Vyprávěl jsem mu o našem prezidentu zakladateli, který jméno své americké paní – Garrigue – dokonce vetknul do svého jména a na prezidenta země jejího původu Wilsona nedal dopustit. Přesto je Masaryk v Česku připomínán jako Tatíček československého národa.

Ó, boží prostoto! Jak jsem mohl vědět, že co nevidět vítězný Juščenko vyznamená in memoriam členy Organizace ukrajinských nacionalistů spojené s masakry civilního obyvatelstva, včetně Stepana Bandery, řády a titulem „Hrdina Ukrajiny“. Snad mj. proto, že jeho americká žena  Katerina byla v rodném Chicagu aktivní členkou neonacistické organizace OUN-B.

Vrátili jsme se do Kyjeva. Od mnohohlavého mumraje v hale kongresového hotelu jsem se snažil oddělit, pokud se mi to vůbec podaří, mně milou osobu. Po nějaké chvíli se mi podařilo spatřit ji. Zamával jsem a ona se ke mně rozběhla. Objali jsme se, jako bychom se znali léta. „Měl jsem o tebe strach, Rhondo,“ povídám. „Neubližovali ti na východě, když jsou tam tolik proti tomu, za co velkou měrou manifestuje Kyjev?“ Prý se lidé k jejímu týmu chovali zdvořile, i když někteří brblali, nač mezinárodní kontrola hlasování, když je teď Ukrajina svobodná a pomůže si sama.

 

Z Prahy jsem poslal do Kanady fotky z krátkých setkání s Ukrajinci. V kalupu dní a týdnů jsem kvůli své nepořádnosti potom přišel o adresu Rhondy. Jak rád bych si s ní nyní po skypu vyměnil  náhled na chudou, ale svatbychtivou nevěstu Ukrajinu, o níž se ucházejí dva ženiši, Rusko a Evropa, jenže ona ani jednomu z nich není s to do manželství přinést žádné věno a nezištnými úmysly ani jednoho z nich si jista být nemůže.

Po vzepětí nadšení po Pomerančové revoluci očekávali její účastníci trpělivě a celkem pasívně, kdy přinese plody. Marně. Ti nahoře se činili. Pro sebe. Sotva se Juščenko s Tymošenkovou dostali do sedla, začali mezi sebou soutěžit, kdo z nich zpronevěří víc státních prostředků. Naše Klausova kupónová privatizace je vedle toho chudičký odvar. Prezidenttův syn, devatenáctiletý student Andrij Juščenko, se zmocnil autorských práv na veškeré symboly Pomerančové revoluce, celkem v hodnotě 100 milionů dolarů. Manžel Tymošenkové Oleksandr ve funkci předsedy Spojených energetických systémů Ukrajiny zpronevěřil několik set miliónů dolarů. Soudu se vyhnul - Česko mu v roce 2012 poskytlo azyl. Na úkor státu se obohacovala i sama Julija. Když se prezidentského úřadu roku 2010 konečně zmocnil Janukovyč, nechal ji  pro korupci zatknout a uvěznit. Sám byl svržen z piedestalu  v neústavním převratu v noci na 22. února 2014. Život si zachránil dramatickým útěkem do Ruska.

Majdanovský puč v Česku podpořil předseda strany TOP 09 Karel Schwarzenberg a – samozřejmě – europoslanec Štefan Füle. Kníže se dokonce vypravil do Kyjeva, aby pučistům zatleskal. Asociační dohoda byla podepsána. Od Ukrajiny se silou lidového referenda a ruské armády odpojil Krym a o nezávislejší na Kyjevu status usiluje Donbas. S puškou v ruce, s ohněm v srdci, jak by řekl básník. Za cenu deseti tisíc lidských obětí.

 

Exprezident Václav Klaus se vyslovil, že  ukrajinská krize se stala problémem, který je zásadně ovlivňován, ne-li přímo řízen zvnějšku. Ukrajinci se dostali do pasti, v níž jsou pouze nástrojem a v mnoha ohledech jen pasivním objektem. „Dát Ukrajině volbu rozhodnout se mezi Východem a Západem znamená ji zničit. Povede to zemi do neřešitelného konfliktu, který nemůže nemít tragické zakončení,“ napsal hned v únoru 2014.

„Ukrajina od Majdanu, v důsledku politiky EU, státem už ani není,“ napsal v červnu 2015 v Právu seniorní novinář Petr Uhl

Ještě musím povědět, že za deset let po svém „pozorovatelském“ dobrodružství jsem na facebooku našel jak Rhondu, tak Alvildu. Spojit se mi podařilo jen s druhou z nich a připomenout si rok 2004. Jak se dívá na novou ukrajinskou krizi, která vyústila v občanskou válku, jsem se jí ale neptal.

Kyjev nyní prosí o rozhovory s Budapeští o středoevropském urovnání, v době, kdy v nacionalistickém Polsku sílí „žízeň“ po opětovném získání Lvova a celé Haliče.

„A Budapešť slíbila,“ napsala v Literátních novinách 27. září 2017 Tereza Spencerová, že zablokuje veškeré cestičky, které by Ukrajinu mohly dovést ‚do Evropy´.“ „Což se vcelku snadno řekne,“ dodala věhlasná komentátorka, „protože je už pár let očividné, že Evropa Ukrajinu beztak nechce. Západ potřeboval oslabit Rusy, na to byla Ukrajina dobrá. Ale dál nic, proboha!“ Nejsme v roce 1918, kdy bylo zamýšleno rozdělit území Ruska mezi Británii (jih), Francii (středozápad) a USA (Sibiř a Dálný Východ). Tentokrát musí postačit vystavit na pranýř  krymské a donbaské referendum, ne nepodobné katalánskému. Z ukrajinské kauzy vytěžil Západ jediné: Hanba Putinovi!

Tak skončilo hujerské dobrodružství mého spolužáka z moskevské univerzity, který se chtěl blýsknout za každou cenu. Kreml zvažuje, že usnadní dvěma milionům obyvatel obou samozvaných republik přijetí ruského občanství. Down with Putin?

Bohuslav   H y n e k

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012