„Taky od Kolína…“

Olga Szymanská 10 2017 Kultura česky

 

Český národ miloval kreslené vtipy Vladimíra Renčína. Mnohým připadalo, že právě proto znali jejich autora jaksi důvěrně. Pokusím se formou netruchlivou – tu by schválil – napsat, co o tomto mistrovi kresleného humoru bez hranic je známo málo či známo ani být nemusí.

 

V den svého nástupu do propagace podniku v Hradci Králové mě uvítal štíhlý muž, který zde coby vedoucí končil. Představil se Jan a dodal, že tak se tu oslovují všichni a že vstup do nové práce bych mohla - měla tentýž den i zapít. Doporučil denní hospůdku Hubertus: sám tam bude. Nad mým váháním, má-li se tohle hned první den, zvítězilo ono pozvání a zvědavost. Skosená stříška a pod ní obloukový vchod dodávaly tomuto „vlezu pro psa do boudy“ Hubertusu věrohodnosti pro trefný název „Psí bouda". Za dveřmi pod schody vpravo pult s malou pípou. Proti vstupu u dlouhého stolu mi Jan představil muže s malýma zkoumavýma očima a vousem, který řekl: „Jsem stejně jako ti dva medvědi – taky od Kolína.“ Tak se sám představil Vladimír Renčín (rodák z Peček u Kolína). Jan řekl, že on je příjmením Dlabáček. Mou poznámku, že nejde tedy o jméno vymyšlené, ale že D. je inspirací pro jednu postavu mistrových vtipů, oba přijali kladně. V. Renčín dodal, že za znalost si zasloužím pivo. Postavu Rambouska vymyslel jako protějšek k D. a aby to prý bylo pestřejší - napínavější, přidal ženskou Marii. „Chtěl jsem, aby jejich jména vyzněla co nejčeštěji." Později jsem se dozvěděla, že dodává-li vtipy do určitého domácího prestižního časopisu, soudruzi mu po určité době spolupráci zatrhnou. Tak začne spolupracovat s jiným periodikem, no a po chvíli oni zas! Ten způsob se stal jakýmsi koloritem, kterým soudruzi omezovali jeho tvorbu, někdy i pro zahraniční. „Ona je totiž krásná doba sedmdesátých let, že jo,“ dodával. Proto V. jako bravurní umělec, uznávaný doma a v cizině, dostával (pěkně potichu!) z naší propagace výtvarné zakázky, pod něž jsme se podepisovali, aby jemu to „hodilo nějakou korunu“. Měla jsem pádný důvod mu nosit tiše zakázky do hospůdky a na oplátku jsem měla možnost dozvídat se mnohé informace a moudra.

 

Od první návštěvy jsem mohla sedávat u stolu štamgastů ve Psí boudě. S výtvarníky, někdy s R. (chodil méně, měl víc práce) se debatovalo o umění i literatuře, závažnostech i nedůležitostech, což se neobešlo bez tykání: mnohem líp se totiž v rozčilení oslovuje „ty vole". „Kde se vzaly, tu se vzaly“ na stole časopisy zahraniční o umění, sdělované zprávy ze Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky. Vladimír informace jakoby nasával a ukládal v sobě, víc mlčel a spíš poslouchal. Když ale s typickým trochu šibalským výrazem obličeje i světýlky v očích něco podotkl či odpověděl, sedlo to. Legraci nikdy nezkazil, ale neměl rád humor zlomyslný a ubližující. Jedním z vrcholů vlivu jeho osobnosti bylo, když jsem – jako svědkyně na svatbě spolupracovnice – na svatební hostině přímo ve Psí boudě užívala si také jeho „vtipné“ přítomnosti. Později docházel především do dnes již neexistující hospody U Cechu. Že prý „nemusí hrozným kopcem a daleko!“ Pravda, od Psí boudy k „Cechům" ul. V kopečku to do kopce bylo (a je), obě hospody však od sebe byly cca padesát metrů. Ovšem do té U Cechu mohl mistr klidně i v bačkorách, neboť v patře domu měl byt s ateliérem. Byl zde vážen již pro darovaný kreslený vtip nad barem, v němž Rambousek praví své ženě: „Vánoce jsou svátky klidu a míru, Marie, musíš na tři dny do sklepa!“ Ten jsme citovali na mezi svátky při setkáních s Vladimírem U Cechu, a nejen tam. V ateliéru měl kromě desítek kreslených vtipů i kresby „udělané jen tak - na volno.“ Podle mě skvělé, zahloubané stejně jako jejich autor, který žil uvnitř sebe především vážné příběhy. Když ve smluvený čas byt neotvíral, byl na sklence či kávě dole, ale jen aby se osvěžil. Ve skutečnosti byl přemýšlivým samotářem a velkých společností se stranil.

 

Zakoupil chalupu v Orlických horách. Konkrétně ve Slatině nad Zdobnicí: nejen kvůli obrazům Jana Trampoty, který Slatinu poznal díky zdejším rodákům - umělcům Josefu a Leoši Kubíčkovým a který se později přestěhoval do blízkého Pěčína. Chalupa, kde Vladimír odpočíval a v klidu tichu se soustředil na tvorbu, stála v této obci a ta v krajině, které mu učarovaly: „Zíral jsem, v jakém na umění bohatém kraji jsem se ocitnul" (citace z webu). Zaujala ho i zdejší galerie, založená malířem Miloslavem Holým, který po rozepřích s místními odešel, ale místní obrazárna zůstala. Rovněž sousední Javornice, kam se přiženil malíř Vojtěch Sedláček, který s koníky a kočárem vyrážel za půvaby krajiny. Taktéž informace o tvořících zde umělcích, především Antonínu Slavíčkovi z blízké Rybné nad Zdobnicí, kde i zásluhou faráře a osvíceného milovníka umění Selichara vznikla další obrazárna. K inspiraci sloužily i Říčky v Orlických horách s mnoha stopami výtvarných umělců i v jejich dílech. Vladimír Renčín se tady proto cítil „jako ryba ve vodě"! Jako pravého rybáře ho stejnou měrou ho lákali pstruzi v říčce Zdobnici. Často prošel s prutem celé její kouzelné údolí od Vamberka k Plačtivé skále, kde se vlévá místní Říčka do Zdobnice, která – dle jeho slov: „Bezesporu je jedna z nejhezčích českých říček a pstruzi v ní byli a jsou menší, ale bojovní. Jenom přikalená a stoupající voda dokáže z úkrytů vylákat i velké pstruhy." (web). Za velkými rybami dokázal dojít i na blízkou Tichou či Divokou Orlici. A když rybařil nad rybenským mlýnem, vzpomněl si i na mou kolegyni z práce – náruživou rybářku, sedící na břehu s doutníkem v ústech. I na malíře Antonína Slavíčka, kudy asi kolem řeky šel a v kterém místě se ponořil, chtěl-li se v horkém dnu osvěžit a ta poslední koupel pro něj skončila ochrnutím, po němž následoval rok trápení, zakončený sebevraždou.

 

Když jsem pracovala v Orlické galerii v Rychnově nad Kněžnou, součástí mé práce byla starost o Památník Vojtěcha a Marie Sedláčkových v Javornici a obrazárny ve Slatině a Rybné. Formou přípravy jejich kolekcí pro sezónní otevření, na podzim jejich „uložení k zimnímu spánku". Po náročném dnu v Javornici mi manželé Koutští umožnili nocleh přímo v objektu, kde bydleli: pí K., bývalá hospodyně Sedláčkových, byla v té době průvodkyní a její muž správce. Mohla jsem vyslechnout nejednu příhodu obou o Vojtěchu S. a jeho paní Marii. Další den po přípravě kolekce v sousední slatinské obrazárně zbýval čas i na návštěvu u V. Renčína

V rámci spolupráce na výstavách a akcích s místní pobočkou KPVU a Asociací karikaturistů vč. kraje jsme se při jedné návštěvě u něj s Vladimírem dohodli, že vystavíme kolekci jeho nových kreslených vtipů i krásných volných kreseb a zároveň uděláme besedu. Zvláštní bylo, že vedení „Poláčkova města" o výstavě nechtělo slyšet vůbec, nějaké posezení? - proč ne. Beseda tedy proběhla: měla jsem čest ji moderovat. On třeba vysvětloval, že ani neví, jak ho napadají idiomy, jež pronášejí jeho postavy, a dodal: „Proboha, neplést si s ´idioty´, nebo mě už dočista zavřou!“

Při přípravě výstavy Josefa Korejze-Blatinského, malíře, kreslíře, řezbáře, spisovatele, básníka, kronikáře, hlavně však rodáka z Blatin - části Javornice, jsme po naložení děl J. Korejze dovezli do Slatiny na oběd. U jediného volného stolu seděl pán, přisedli jsme tedy. Měla jsem tak možnost představit V. Renčína a J. Korejze navzájem. Druhý vyslovil obdiv k tvorbě prvního: podle něj oslovuje celý český národ, a tak první kontroval, že se konečně seznamuje s autorem, který je svým dílem – i bez titulu opravdovým „národním umělcem“. Po roce 1989 jsem se s Vladimírem R. setkala jen dvakrát. Poprvé při příležitosti jeho velké výstavy v Praze. Podruhé v hradeckém bytě na nábřeží s výhledem na řeku a na jako přímku rovnou Gočárovu třídu. Řekl, že plánuje z města odejít: splnil to přesídlením do Štěnkova u Třebechovic pod Orebem.

 

Skrze první zaměstnání jsem měla možnost poznat osobnost, jejímž prostřednictvím mi do života vstoupily další osoby, které byly a jsou spojnicí k Vladimíru Renčínovi.

Kromě manželky Jana D Evy: Václav Souček, v době uvádění večerů hradecké skupiny Lokálka. Na ty večery chodili členové skupiny Kantoři, jejichž vedoucím byl Miloš Dvořáček st., jeden z nejlepších hráčů na kytaru u nás: ten na nemocničním pokoji, když bylo nejvíc ouvej mému bratrovi, budil ho jemným brnkáním a hrou mu zpříjemňoval nekonečné hodiny a dny a kterého jsem při návštěvě bratra poznala, a ten Miloš jezdil za Vladimírem R., aby ho doslova „nachytal na rybách“…

Život mi dopřál poznat Vladimíra Renčína a dát nahlédnout do jeho citlivé a jemné duše. Do duše člověka, o němž Václav Souček prohlásil, že „jeho ztráta není nesmírná – jeho ztráta je vesmírná“. S velkou vděčností

 

Olga Szymanská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012