Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky (18. příběh z 19.)

-top- 10 2017 Naši ve světě česky

 

 

José Dolinski

narozen 1922, Polsko

 

 

příběh zaznamenala Lenka Rašková, učitelka u krajanů v Paraguayi a v Argentině

 

 

Pan José Dolinski (Josef Dolinký) se narodil v Polsku, kam se jeho dědeček přestěhoval z Čech. Konkrétní místo, odkud Dolinští pocházeli, si nepamatuje. Mluví doposud krásným českým dialektem, do něhož se mu občas připlete nějaký polský výraz. Charakter jeho řeči jsem se snažila v přepisu zachovat. Pan José nedávno oslavil 90. narozeniny a až na zhoršující se sluch se těší výbornému zdraví a je veselé, bystré mysli. Jak sám říká, hlavně, když je veselo!

 

My pocházíme z Čech. Babička pocházela z Německa. Babička tudleta vod maminky byla Scheck. A maminka tatínkova byla Schietz. Dědeček byl Dolinskej a druhej dědeček Brabec.

Roku 1918, když se končila válka, tak tam, co vostával dědeček, bylo moc málo země, měl asi dvě desátiny, a v Polsku bylo možno zabrat půdy, kolik jste chtěli. Tak sebral rodinu, měl čtyři hochy a dceru, a jel do Polska. Tam zabral asi 14 desátin, to bylo země, že byl bohatej jak prezident. Začli sejt, koupili mašiny, dědeček měl první mlátičku, tahali čtyřma koňma. Už další rok maminka poháněla koně a oni vzadu, chodili dokola. Ve stodole pak mlátili, foukačkou foukali, prach takovej to byl strašnej, ale žádný neumřel!

 

Když se tatínek voženil, dědeček mu dal 4 desátiny, až pokaď druhej bratr se nebude taky ženit. Hned potom udělali stodolu, špejchar na semínko, dům taky, pletený a poházený blátem, hned vedle udělali stáj pro dvě krávy a dva koně. Tatínkovi pomohli jeho bratři, taky maminčini dva bratři tu byli.

Přešly přesně tři roky a půl a přišel dopis od tatínkova kamaráda, mého kmotra. On byl učitel a rozjel se do světa. Projel Argentinu a přijel do Misiones. V Misiones tenkrát byly dvě famílie Jugoslávů, seznámil se s nima a potom poslal psaní tatínkovi. Psaní šlo tenkrát 6 měsíců. „Józo, přijeď, protože tady je zem, dřevo netřeba kupovat, všecko zelený, všecko veselo.“

A tatínek, že jedem do Ameriky. Maminka řekla: „Dobře, dělej, jak myslíš, jen aby všecko dobře dopadlo.“ Prodali všecko, hať, stodolu, špejchar, všecinko, takhle získali asi 600 dolarů.

 

Vyjeli jsme z Evropy 20. 11. 1927. To si pamatuju všecko, jak jsme byli na šífě, jak jsme přijeli do Buinesu (Buenos Aires), 18. 12. Skorem měsíc jsme pluli. Odtamtud jsme vyjeli na malým šífě, do Holandska, a to byla bída, zvraceli jsme všichni! Potom jsme přesedli a už se jelo dobře. Hry tam všelijaký byly… My jsme byli dva sourozenci, Pepa a Máňa. Máňa měla dva roky a půl a já čtyři a půl.

Čechů byly na lodi společně asi čtyři famílie. My a maminčina sestra Tonča s Postrachem, on se tak jmenoval. Potom byly i jiný, ale nedružili se. Hodně tam bylo Ukrajinců, asi 40 famílií, všichni měli namířeno do Paraguaye. Chtěli, abychom jeli taky do Paraguaye, ale tatínek povídá: „Ne, pojedem tam, jak máme, Steklej už nás čeká a všechno, pojedeme tam, kde je dřevo, kde je veselo.“ No já myslím, že jsme dobře udělali.

Přijeli jsme 25. 12. do Buinesu, zrovna byly Vánoce, rozdávali tam hračky. Přišli jsme do toho sálu, do jídelny, a tam měli takovou harmoniku, čtyři řádky co má, čtyři basy. Já povídám tatínkovi, jestli by se bylo možno zeptat, aby mi ji dali.

Řekli mi: „Jestli se budeš dobře chovat, dostaneš ji.“ Obědvali jsme a pak přišla taková paní s harmonikou a dala mi ji. Všichni hoši mi záviděli, protože tenkrát mít harmoniku, to bylo moc zajímavé, tak jsem měl radost.

No a potom jsme vyjeli sem z Buinesu, 2. ledna 1928. Já si teďka nejednou pomyslím, jak měli takovou kuráž, jet přes moře, nevěděli, kde tam zvostanem…

Na Cerro Azul, to bylo ještě dobře, tam jsme byli asi 3–4 dni, ale potom tatínek odjel s mým kmotrem Steklým koupit, kde budeme zvostávat. Koněm jet bylo nemožné, muselo se jít pěšky, protože tam byl jen les. Tatínek povídal: „Já si koupím čakru (venkovská usedlost), abych měl vejchod slunce naproti.“ No, koupil, ale 4,5 km v lese! Jenom tam blízko byl první obchod asi půldruhýho kilometru. Tak vzali čtyři koně, vosum košíků, naložili všechno, a že pojedem domů. Přijeli jsme, tam takovej kurník, asi 4 x 4 m, za tím křák pomerančů, a to bylo všecko. A asi čtyři hektary lesa. A všude zasaděný batáty a melouny. Při konci roku to zrovna bylo všecko zralý, pěkný. Maminka se posadila a začla brečet: „Kde tady budem, jak tu budem žít!“

A tatínek povídá: „Eště budem lepší žít, než oni tam v Evropě.“

My jsme přivezli asi 60 kg žitnýho chleba, suchary, slaniny nevím, moc-li, a uzené, všecko bylo v koši. A taky jsme měli všecko: pilu, sekyru, dvě brány, co se rozkládaly, to se tam potom složilo. Jeden ten košík měl 480 kil! V Buinese je tatínek musel moc přehovořit, aby to bylo možno dovézt. Nakonec nemusel ani nic platit.

Taky hned udělal past. Všude bylo moc zvířat, holubi, křepelky, hned jsme měli maso! Jenom jsme kukurůzu (kukuřici) museli koupit, protože tu na past potřeboval.

28. května se narodil můj bratr. Místo stěn byly jenom dvě deky. Střecha, to byly jen listy z palmy. Nepršelo, ale nizoučko, zima. Přišel 30. rok, přijel voják, ukazoval, hovořil, ale nikdo mu nerozuměl. Voják si zajel tam, co měli obchod, a přijel s tím hospodářem, který hovořil ukrajinsky. Pak už se domluvili: prý abych já šel do školy.

Škola byla blizoučko, 4,5 km, za ty dva roky už byly cesty širší, bylo možno s vozem projet.

Tatínek povídal: „Sí, sí, do školy půjde.“ Já jsem nemohl nic říct! Potom mě tatínek zavez do školy a zapsal mě. Učitelka uměla ukrajinsky i polsky, ale s dětma nehovořila nic! Tatínek mě dvakrát zavez a třetí den, že už musím jít sám. Ale to už tam byl druhej hoch, tak asi kilometr, takže ten kilometr jsem šel sám a pak už jsme šli spolu rázem. Bosi. Prvních pár dní jsem měl evropejské střevíce, ale muselo se jít vodou a kus brodit blátem, tak bylo lepší jít bosi, aby se střevíce nezničily. Prsty u nohy takhle hrubý, modrý, nebyla žádná prošívaná bunda, nic, všechno tenoučký, ale nebylo zima. Maminka mně ušila takovej klobouk, ten jsem natáh na hlavu, abych nezmrz na uši, i šel jsem.

A do tý školy jsem chodil tři roky do prvního ročníku. Bylo tady 30 dětí a potom nějakých 50, jedna učitelka. Přijela asi o devátý hodině ráno, začla škola, tak do druhý, do třetí hodiny, odhadem, protože jsme neměli hodiny! A pak jsme se postavili potichu do řady: „!Hasta manana, chicos!“ – „!Hasta manana, senorita!“ (Na shledanou zítra, děti! – Na shledanou zítra, slečno!)

Chodil jsem vod vosmi let, cesta lesem byla ouzoučká, báli jsme se tygrů, hadů. Tatínek povídal: „Jak jdeš, hleď si vždycky cesty, nekoukej se na nebe.“ Jednou jsem šel do školy, asi za rok, byla zima, krčil jsem se. „Co se budeš hrbit,“ povídá, „pěkně rovně choď!“

Potom jsem byl už větší, měl jsem asi 15 nebo 17 let a tatínek povídá u stolu: „Ty jenom hleď, abys nepoškodil svoje jméno.“ A tak jsme se naučili všecko, jak se má správně žít. A dodneška mně říkají: „Ty jsi sloužil ve vojsku, že chodíš tak rovně?“ A já vždycky říkám: „Všecko se naučíš z domu.“

Já jsem měl 14 let, když jsem odešel z domu. Začal jsem dělat truhlařinu. Rok jsem celý den od osmi hobloval na mašině a večír jsem nemohl dýchat. 18. ledna 1938 jsem sebral svoje věci a asi v 9 hodin v noci jsem šel 9 km pěšky domů. Ještě že svítil měsíc. Přišel jsem domů, maminka hned: „Co se ti stalo, Bože můj!“

„Nic, maminko, přišel jsem domů. Hoblovali jsme timbú a ten prach…“ No doma už mi bylo veselo. Tatínek povídá: „Jestli chceš dělat, hleď si najít práci nebo nauku.“ Asi měsíc jsem byl doma a potom soused (to už ten rok byly jinačí zvyky, měl auto) přijel domů k nám a povídá: „Chceš se mnou do Alemu? Tak pojeď, třeba si tam něco najdeš.“ Jeli jsme do autodílny, k mechanikovi, on tam něco opravoval a jeho žena Lisa se mě ptala, co dělám. Já povídám: „Nic nedělám, chci se něco učit.“ „A nechceš dělat s mojím manželem?“

„No kdyby to bylo možné…“ A už mi bylo veselo, bylo mi jináč, než kdybych já si musel sám o práci říkat! Přijel šéf a prý: „Jestli chceš, přijď zítra.“

Přišel jsem domů, tatínek zapřáh koně do vozu, dal mně jeden pytel kalhotů a jeli jsme. A kde budu bydlet? Tam byl takový penzión, taky to měl Čech. A tatínek se ptá: „Může tu José chodit obědvat? Moc-li to bude stát?“ 19 pesos měsíčně. No to bylo! A já jsem nevěděl, moc-li mi bude platit. Přišel jsem dělat a asi za dva dni mně hospodář povídá: „První tři měsíce ti nebudu nic platit. Teprve až se to naučíš, protože ty nic neumíš.“ A měl pravdu! A tak více méně mě lidi všecky brali na hůl, ale bylo veselo! Tak jsem si zvyk a za měsíc mně dal 15 pesos. Ještě mi chyběly čtyři pesos, to zaplatil tatínek. Pak mi i přidali, ale musel jsem dělat voheň, jak se začínal den, tak jsem musel zatopit v plotně, udělat mátu (maté – horký nápoj z rostliny yerba maté, česky cesmína paraguayská), zaťukat, pak jsem šel do dílny zametat, uklidit, a jak slunce vyšlo, tak jsme začli dělat. V 8 hodin jsem musel jít čtyři bloky až tam, kde jsem snídal. To jsem dělal asi dva dni, potom už ne, maminka mi dala 10 centů, koupil jsem si 12 sucharů, každý den ráno jsem dva sněd na snídani a to byl celý. Ale tam mi nic neodpustil, že jsem nesnídal, pořád 19 pesos! Vypadá to jako příběh chudáka, ale všecko se v dobré obrátilo.

 

Jestli někdy rodiče litovali, že se vystěhovali do Ameriky? No jak to říct, ztratili společenské kontakty. Pak už kolem roku 1931–33 hodně Čechů přijelo, všichni tam bydleli blízko, 3, 4, 5, 30 km, a potom bylo jináč veselo! Na Vánoce, na Nový rok, na Tři krále, potom na Velikonoce – všechny byli u nás! Prchlík, Steklej, Báťa, Egelt, starej Kališ, Liška, ale ten ne tolik, protože ten žil na Cerro Azul, měl benzinku a musel tam být. Přijeli k nám vždycky k obědu, asi v 11 hodin, maso ven! Potom asi v druhou hodinu: „Máňo, zazpíváme něco!“ Maminka ráda zpívala u vaření všechny možné písničky, vařila vždycky kulatý, maličký knedlíky a omáčky a potom koláče. Když maminka pekla koláče, tatínek dělal rohlíčky. Potom asi roku 1937 se složila česká kapela. Ale to jsme zase museli my dojíždět, protože to bylo u Lapáčka, tam měli i knihovnu. A tak se dobře žilo.

Tatínek se španělsky naučil. Ale maminka ne. Maminka hovořila česky i polsky dobře. Ukrajinsky nechtěla mluvit, protože jak jsme tam byli v Evropě, tam jsme měli sousedy, dvě famílie, ti hovořili. Ale my jsme se všude se sousedy sžili dobře.

Jestli byl tlustej, chudej, nebo měl vši, všecko dobře. A když nějakej se rozzlobil, tak my jsme mlčeli. Tatínek říkal: „Mlč, dál dojdeš.“ A tak jsme se naučili.

A pak jsem poznal Katku. Já jsem neměl peníze, já ji nezískal za peníze, já jsem ji ukecal! Ale od začátku:

Já jsem začal pracovat v té dílně 3. března 1938. Ten hospodář potom přešel do nějakého podniku. A tak já jsem přešel do agencie Ford, ve 42. roku, měl jsem 4 roky praxe. A u Fordu mě přijali jako zástupce šéfa. Všecky mě znali. Já jsem se nikdy nezlobil, jenom co jsem řek, tak museli udělat. A protože ten můj hospodář Isidoro Gritti, dodneška ještě žije, má 102 roky, vstoupil do té kompanie, tak já hned jsem se zapsal, abych tam mohl dělat s ním. To byla fabrika na doutníky. V té kompanii oni se vyznali v každé rodině každého zaměstnance. Protože tehdy lidi měli robotníka a věděli, co von je, vodkaď je. Dneska neví nic. Vidí ho a vlastně ho nevidí.

Tak přišel srpen 45. roku, voni přijeli autem do agencie Ford, zavolali mě a povídají:

„Chceš dělat s námi? A máš vážnou známost?“

„Sí.“

„Abys u nás mohl dělat, musíš se oženit.“

My jsme se znali už asi dva roky, ale jenom tak zdaleka. Ale pak pomaličku, pomaličku… („Musel mě mít rád, protože 19 km za mnou chodil,“ vměšuje se do hovoru Kati. Je Ukrajinka, ale česky rozumí dobře.) Ale byla bída, protože ona je ortodoxní a já katolík. Z domu, ale nikdy jsme nepraktikovali. No tak já jim povídám, já se musím zeptat doma. „Ty se ještě ptáš doma?“

„To máte tak, mám tatínka, který mi dává rozkazy.“

„Tak si to zařiď, abys moh nastoupit 1. října.“ A to byl srpen nebo září.

Hospodář z agencie Ford povídá: „To nějak smrdí, ten tvůj spěch!“

Přijel jsem domů, tam zrovna vobědvali. Povídám: „Mám pěknou práci v podniku Siva. Ale musím se voženit.“

A maminka povídá: „A máš holku?“

A tatínek povídá: „To nic není, ale máš něco druhýho? Víš, co děláš?“

Já povídám: „Tatínku, jo, já vím.“

„Ještě jednou ti říkám, abys neutratil svoje jméno, protože jak se oženíš, tak už není cesty zpět. Podívej se nejdřív na její rodiče, jak voni žijou, jaká je to rodina, protože předtím můžeš nechat, ale potom už ne.“

Přijedu na kolonii, tam, kde voni žili, hovořím s pantátem, a on už věděl všecko!

Povídá. „Já ti pomůžu načnout, o čem chceš hovořit.“ Byl maličkej, takhle měl fousy veliký, chodil nadutý jako holub. „Můžeš se oženit, dám souhlas, ale musíš se oženit ortodoxně, protože já nedopustím, aby ona se stala katoličkou.“

Já rovnou domů, pohovořit s tatínkem. „Bůh je jen jeden, všecky jsou stejní, co každej věří, to je jeho věc, a ty musíš věřit podle sebe. Neboj se toho.“

A 28. září 1945 jsme vzali slib. Oficiální, na matrice, a 29. v kostele. 3 hodiny a 40 minut byla ceremonie! Pantáta poslal pro biskupa do Buinesu.

Povídá: „Já zaplatím všechno, ty se nestarej, jenom musíš zaplatit muziku.“ Tak jsem sehnal muziku a prsten. Nakonec mi židi udělali dobrou cenu. Muzikanti vzali každý darunky a částečně peníze, 16 pesos. Teď by to vyšlo 1 600. Známí na mě vybrali, zavázali do šátečku a to mně dali. Vysbíral jsem po těch známých 21 pesos. Ve 4 hodiny ráno končili muzikanti, já jsem vzal peníze, zaplatil, pantáta to viděl a povídá: „Ty nepotřebuješ peníze na zaplacení?“ „Né!“

 

Já jsem měl jet do Evropy, v 59. roce, když tatínkův bratr se vrátil. Akorát jsme byli v San Luís, na provincii, tam jsem dělal ve stejném podniku, vyslali mě na dva roky. A tatínek mi napsal (psal dobře po česku): „Udělal jsem všecky papíry, dokumenty, vrátíme se do Evropy.“ Já jsem mu nenapsal nic, řek jsem si, počkám trošku. Stalo se, že jsme přijeli sem na dovolenou, já jsem začal hovořit s mým administrativním šéfem Skládalem a on povídá:

„Když přijedete do Evropy, do Čech, musíte se naučit hovořit, a to vám dá tolika práce, jako když jste se tady učili po argentinsku. A potom, už jste si tu zvykli a pojedete tam a bude všecko znova. Nebudete si tak užívat žití, jak tady si žijete! Všechno je tam jiné.“

A já jsem si pomyslel, že jsme dost jezdili na dovolenou, za 40 let jsme si udělali 4 prázdniny, ale všechno jsme si užili…

Ale on mi povídá: „Dělat musíte všude, nic vám nedají zadarmo.“

Tak jsem přijel domů a povídám: „Tatínku, jestli chcete jet, jeďte.“

„No,“ povídá, „Slávek a Toník, voni chtějí jet.“

„Jestli chtějí, ať jedou.“

„No jestli ty nepojedeš, my taky nepojedem.“

Potom jsem se vrátil ze San Luís a dělal zase tady, v jediný kompanii 30 roků.

A všechno šlo vždycky dobře. Nemůžu si stěžovat. Dvě děti například, my máme holku a kluka. Rosita a José. Dobře se učili a každej rád dělá, to je to nejdůležitější, jsou pracovití. Co každej chce, tak si udělá. Já taky například, tady ten dům, všecko. Sám jsem na tom dělal. I druhej jsem dostavil, po rodičích. Neměli jsme peníze, všechno jsme si sami udělali. Občas mi vynadala a měla pravdu. Já jsem se musel ohánět. A teď jsme dva, 67 roků už jsme spolu. Vidíš, že to dobře vyšlo.

Ptali se mě: „Jak jste to vydrželi, tolika let?“

Povídám: „No to třeba umět! Nejdřív se hádá, potom se udobřuje.“ Ona vařila 60 let. Jak jsem odešel do důchodu, povídám, teďka budu odpočívat, ona bude vařit, protože pro ni je to už lehko. Bum! Všecko šlo jinak. Vona nic nedělá teďka a já dělám všecko. Vařit, prádlo pověsit, vona nepere, ale má prach. Pověsit prádlo, to je tíž, než prát. Já jsem nikdy nevařil, ale tak jsem začal vařit, že ani šéf tak nevaří.

Český jídla? Zelí vařený, syrový, knedlíky. Já už mám 90 roků, tuhle jsem viděl v televizi osla, s táákovýma ušima, kdyby tak bylo možno uříznout jedno! Aby mi někdo dal nový uši. Já mám aparát, ale nepoužívám, protože jak hovořím, tak to vibruje. Deset minut a mám červený ucho. Myslím, že to není dobře udělaný. Třikrát to vyměnili a vždycky stejně to dělá. Já jsem měl řemeslo v dílně, nástroje, a jak mi spadla trošku síla, říkal jsem si, prodám všecko a koupím si nový aparát. Prodal jsem, utratil peníze, a neslyším stejně.

Ale veselo se žije. Co dělat na tom světě, když pantofel kvete?!

 

 

Foto: Pan Dolinský popíjí maté

 

 

(Pro uveřejnění v Českém dialogu připravila Lada Topinková)

 

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012