Slovo na říjen

Většinou píšu toto slovo na říjen v chatičce na Slapech. Tentokrát nedaleko od ní na Dobříši, kam jsem se odstěhovala z Prahy. Jsem v blízkosti Strže, kde je Památník bří Čapků. Je to krásné místo, zvláště teď na podzim, kdy stromy v zahradě kolem vily hrají nádhernými barvami indiánského léta. A památník samotný stojí za návštěvu. Člověk tam vstoupí do jiného světa. Moudrost, inteligence, talenty bratrů, Olgy Schenflugové a Ferdinanda Peroutky, který tam často pobýval…

Když přijedu do Prahy, většinou se scházím s přáteli a s dobrovolnými spolupracovnicemi v Národní kavárně, kam tito zmínění chodili také před mnoha lety. Je tam příjemné prostředí, báječné jídlo a pití a na stěnách vzpomínky na tyto osobnosti, jimž dneska všelijací „egouši“, bažící po funkcích ve vládě či se tlačí do prezidentství nesahají ani po kotníky.

Ale to je na jiné a smutnější téma. Pohlídnu se, kdo co chytrého o tom napsal a  pokusím se to zprostředkovat. Přiznávám, že jsem už před časem částečně poslechla mého kamaráda psychiatra, který mi zakázal dívat se na zprávy a číst noviny. Ale i bez něho vím, že je dobré obklopovat se dobrými lidmi, dobrými zprávami a to ošklivé kolem sebe, pokud už to musíme potkat, takzvaně vytřepat z rukávu ven. Já se toho držím a je mi fajn.

Ale k časopisu. Jsem na něj momentálně úplně sama, protože moje kolegyně mají tak jiné a i hrozné starosti, že to tak je. Nicméně, v létě jsem nabrala trochu fyzických i duševních sil a tak jedu dál. Jen tzv. nestíhám. Moc bych chtěla plnit rubriku Naši ve světě. Dostávám časopisy – tištěné i na netu a zprávy o tom, co se kde děje téměř denně. Z Austrálie, z Kanady, z USA, ze Švýcarska, Belgie, Holandska, Francie, Anglie, z Texasu, kde jsou nejvíc moje americké stopy, ze Švédska, z Norska, ale i z Ruska, Ukrajiny a jiných zemí. A úplně mně bolí srdce, když to nemohu dát na webovou stránku, kam by to patřilo. A to jsem ještě neřekla nic o češtině ve světě, což je něco úžasného.

Dávám si úkol na víkend, že to napravím. Držte mi palce

Eva Střížovská