Malé zamyšlení po 49 letech

-ES- 8 2017 Aktuality česky

Za rok to bude už padesát let. Je to možné? Stále se vidím jako mladou naivní holku, tedy správně maminku dvou malých dětí, jak spěchá s menším synkem do jeslí směr Pankrác - Na Doliny a s větší dcerkou do školky směr Braník. Nevím, koho z nich jsem vodila či vozila v pořadí prvního. V každém případě jsem byla uhoněná a rádio jsem si ráno nezapnula, takže jsem nevěděla nic.

 

Ve školce soudružky učitelky dítě vzaly dovnitř a přitom si utíraly uplakané oči. Až v tramvaji jsem začala chápat, že se děje cosi špatného. Lidé měli tranzistory na uších a slzeli či přímo vykřikovali nevolí a nahlas si zoufali. Pracovala jsem tehdy v takovém úplně zbytečném podniku Staviva, který sídlil uprostřed Václavského náměstí. Kancelář byla v posledním patře. Když jsem z okna uviděla vojáka s puškou, jak se prochází po střeše pár metrů ode mne, ani mne to nepřekvapilo. Nicméně jsem uvítala, když nás vedení poslalo domů.

 

Chodila jsem po Václaváku, přidala jsem se k mladým lidem, kteří chtěli ruským vojákům sedícím s namířenými puškami na tancích vysvětlit, že dělají blbost. Jenže jak se ukázalo, šikmoocí asiaté buď rusky neuměli, nebo to aspoň předstírali. A tak jsem alespoň pomohla vylepovat na zdi nápisy „Ivane běž domů, čeká tě Nataša“, „Věs narod na ťurmu nepasadíš“ aj. Pak jsem spěchala pro děti.

 

Manžel už byl s nimi doma, také je pustili z práce, a pravil: „Buď tady ani se nehni, já jdu nakoupit nějaké jídlo, bude válka.“ A šel si stoupnout do fronty. Byla dlouhá na hodiny, stejně jako všude po Praze. V noci jsme všichni „spali“ pod jednou postelí, která stála pod oknem, protože z Kavčích hor, pod kterými byl náš dům, se pořád ozývala střelba.

 

Tyhle vzpomínky mne dnes už neděsí (a neděsilo mne to ani tehdy, byla jsem mladá a nebojácná). Spíš ta hrůza, co přišla potom. Normalizace. Ohýbání hřbetů, zlomené páteře u lidí, kde bych to nečekala. Kariéristi, kteří rychle vyměnili kabáty. Stateční, kteří se nechtěli podvolit zlu a pak byli týráni, zavírání do vězení, vyháněni do emigrace, zkrátka byl ničen jejich NORMÁLNÍ život. To byla normalizace.

- ES-

Foto Ham

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012