o Motáme se jak nudle v bandě I.

8 2017 Rozhovory česky

M. J. Stránský & Michal Horáček Politika

Důvody M. Horáčka, prezidentského kandidáta, pro „ne" Zemanovi, stabilizované společnosti, kostlivci ve skříni, milosti Kajínkovi. Důvody pro „ano" evropskému snu, NATO, pestrosti a svobodě v úctě k zákonům i pokutám.

Martin Jan Stránský: Je Miloš Zeman dobrým nebo špatným prezidentem?

Michal Horáček: Špatným.

MJS: Proč?

MH: Miloš Zeman neplní především to, co mu Ústava explicitně ukládá. Zejména „zastupovat stát navenek“. Pod tím si, alespoň doufám, představujeme zastupování efektivní a důstojné. Přinejmenším alespoň nemá být takové, že by se nám v cizině posmívali, což se nepochybně děje.

Prezident, než se ujme svého úřadu, musí také složit Ústavou předepsaný slib, který obsahuje i ustanovení o tom, že bude svůj úřad vykonávat v zájmu všeho lidu. Všichni víme z našich nedávných dějin, že ten „všeholid“ je výraz podivný. Nicméně, já bych to chtěl vzít alespoň z části velmi vážně. To „všeho“ podle mě znamená zastupovat i ty občany, kteří ho nevolili, kteří ho kritizují a kteří se mu třeba i smějí. Musí být opravdu prezidentem všech lidí, protože zastupuje celou společnost, a nikoliv pouze jednu skupinu. A proto nesmí z naší pospolitosti některé lidi vyčleňovat – a to Miloš Zeman dělá, nadto vulgárně. Přispívá k tomu, že tato společnost (přirozeně rozdělená podle různých zájmů a představ) se ještě rozděluje uměle. Nadmíru. Nadměrně hořký spor už nemůže být plodný, takové rozdělení nás zdržuje a činí neakceschopnými.

A pak je tu ještě cosi, co Ústava nepředepisuje, ale já to za prezidentský úkol považuji. Tím úkolem je inspirovat.

MJS: Co se týče té první věci – reprezentovat ČR navenek – nebudeme se bavit o stylu ani lékařské stránce, ale vyberte jeden konkrétní případ, nějakou konkrétní věc.

MH: Těch případů je bohužel mnoho. Nejde jen o přijatelnou znalost řečí, nebo toho, kdy si zapnout, či rozepnout sako. Podstatná je naše zahraniční politika, protože podle Ústavy je prezident tím, kdo „sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy“. A naše politika se opírá o dokument jménem Bezpečnostní strategie státu. Je to průběžně modifikované dílo vlád ČR. Já jsem si ten dokument přečetl a velmi s ním souhlasím. A na základě tohoto mandátu má prezident vystupovat. To znamená, že s těmi, kdo jsou naši spojenci a s těmi, kteří naši spojenci nejsou, mluví jinak. Konkrétní věc, ta nejhorší věc, (byl to vlastně poslední impuls, proč jsem se rozhodl vyhlásit svou kandidaturu) bylo to, že Miloš Zeman v Čínské lidové republice vyhlásil, že se tam přijel „učit, jak stabilizovat společnost“. Tak to ne! Já v takové stabilizované společnosti žil většinu života a nechci to ani pro sebe, ani pro své děti. Chci společnost svobodnou, tedy rozmanitou a dynamickou. Což z logiky věci znamená nestabilizovanou.

MJS: Zmínil jste jako druhou věc a ve svém programu větší podporu armády, větší ocenění hrdinství... Proč máme mít větší nebo silnější armádu, když jsme obklopeni zeměmi NATO. Pokud by nepřítel dorazil, až k našim hranicím, tak by stejně bylo vše prohráno. Proč dávat více peněz do armády?

MH: Pokud bych si položil tuto otázku stejně jako vy, už to by byl problém. Problém je to chytráctví, a nejen naše. Třeba Rakušani, jak mi tvrdí poradkyně Magda Vašáryová, mají podobné sklony, však jsou také obklopeni... Spojenecký svazek se ale netvoří tam, kde se kdo cítí bezpečně. Tvoří se v obavě z budoucího nebezpečí a opírá se o společné zájmy, společné cíle a svou sílu opírá o solidaritu. Proto klíčovým článkem dohody NATO je to, že je-li některý z účastníků napaden, ostatní mu přijdou na pomoc. A jak bychom chodili na pomoc, kdybychom neměli bojeschopnou armádu? Argumentovat současným pocitem našeho bezpečí prostě nejde. Jsme, díkybohu, součástí dohody, která jako jediná garantuje naši státní existenci. To nejdůležitější spojenectví je v NATO, to je sine qua non.

MJS: Souhlasíte s tím, že se dnes v boji o prezidentský úřad jedná o souboj mezi Vámi a panem Drahošem?

MH: Ne.

MJS: Ptám se proto, že se prognózy shodují, že Miloš Zeman se dostane do druhého kola. A dnes Vy a pan profesor Drahoš jste předními kandidáty. Jeden z Vás dvou tedy bude hlavním soupeřem prezidenta Zemana.

MH: Já to tak nevidím. Před sebou máme ještě několik měsíců, a to je v politice i v životě velmi dlouhá doba. Jak říká Woody Allen „Chcete pobavit Boha? Seznamte ho se svými plány do budoucna.“ Je tady 6 měsíců plných proměnných a třeba budou kandidovat i jiní. Nemyslím si, že pan Zeman kandidaturu dovede až do konce, neboť jsem se trochu věnoval jeho politické kariéře a z té je zřejmé, že posty, jejichž obhajoba se jevila jako obtížná, neobhajoval. A to včetně postu premiéra. On nerad prohrává. To je vidět. Viděli jsme to v emotivní chvíli, kdy utíkal z Hradu poté, co nebyl zvolen. A bylo to až zbabělé. Soudím tedy, že pokud by průzkumy veřejného mínění (a to z různých zdrojů nikoliv pouze z Medianu), v nějakém trendu naznačovaly, že společná váha jeho protikandidátů, kteří už teď deklarují vzájemnou podporu ve druhém kole je mnohem vyšší než ta jeho, a byl by to trend zřejmý, uteče. Vy jste lékař, já jsem v medicíně diletant, ale myslím, že na nás oba působí jeho zdravotní stav rozkolísaně. Tím chci říct, že by to vyžadovalo velkou lidskou odvahu jít hájit svůj, jak to říct… historický odkaz. Takto se můžete odvolat na svůj zdravotní stav a říci.: „Byl jsem první přímo zvolený prezident české historie, rád bych Vám sloužil dál, ale to víte – to zdravíčko.“ Možná, že někdy na Vánoce, když má projev třeba řekne: „Vážení spoluobčané, bděte a já si jdu číst.“ Jisté to není, ale pravděpodobné dost.

A druhá věc je: proč by se měl dostat i do toho druhého kola? Jezdím po této zemi 12 měsíců intenzivně. Ve čtvrtek jsem byl ve Frýdku-Místku, v pátek po celém Slezsku… . Tam mluvím s lidmi, kteří tvrdí, že volili Zemana. Říkají: „Copak jsem mohl volit Schwarzenberga?“ Říkají, že jejich předchozí volba a to, jak budou volit teď, je něco jiného. Těch lidí, které Zeman zklamal právě proto, že nevykonával své povinnosti, že je důstojně nezastupoval, že nemůžou vzít svého kluka a říct mu: „Podívej se na něj, to je pašák, takový buď,“ opravdu není málo.

MJS: Vraťme se k profesoru Drahošovi. Jak si vysvětlujete, že v určitých průzkumech má více preferencí než Vy, přestože vyhlásil kandidaturu později a nemá ani těch 50.000 podpisů.

MH: Nechci o tom moc spekulovat. Ale jeví se mi, že momentálně si užívá pěkné pozice. Já, když jsem oznámil kandidaturu, tak na mě byli taky všichni hodní, novináři se mnou dělali dlouhé články. Skoro 60 rozhovorů, nemálo z nich na titulní straně. A pak běží život dál a lidi si začnou říkat: „A to je všechno, ten Horáček?“ Sám k tomu rozčarování nevyhnutelně přispěju: cokoliv řeknu, některé lidi možná potěší, některé určitě namíchne. A nyní konečně přišel někdo další, který toho nadto moc neříká. Tak mu dáte taky šanci, ne? Psychologicky je to úplně přirozené. Počkejme si tedy na to, co bude v listopadu, prosinci. Výzkumy veřejného mínění v této době, to je tak náplň okurkové sezóny, to je proroctví slepého mládence. Co se jeví teď, je k tomu, co se stane v lednu, irelevantní.

MJS: Co považujete za svou hlavní, pozitivní charakteristiku?

MH: Naprostou nezávislost na komkoliv. To znamená na finančních skupinách, na lobbystických entitách a podobných special interests. Na politických strukturách ovšem zejména. S velikou radostí jsem si vypsal všechna ta odmítnutí ze strany pánů Bělobrádka, Gazdíka, Zaorálka, Štěcha, Sobotky, Schwarzenberga, Kalouska. Ti všichni říkali „Horáček v žádném případě“. A najednou je během 14 dnů jakoby osvítil nějaký duch a všichni zmínění přišli s tím, že dobrý kandidát by byl profesor Drahoš, který tehdy ještě ani nekandidoval. A to se mi nejeví jako přirozené, dovolte, abych to konstatoval. Že by to napadlo všechny najednou? Byl ještě v té době kardinál Vlk na živu, takže to nemohlo být ze záhrobí, odkud duch pana kardinála promluvil podle jednoho z podporovatelů pana profesora až o něco později, jak jsme se dočetli. Takže to byli živí lidé a jejich zájem na člověku, který byl po řadu let vysokým státním úředníkem. Pozice předsedy AV je obsazována politickými dohodami. Pan profesor všechny ty lidi velmi dobře zná a oni z různých jednání zas jeho. Já s nimi nikdy v ničem nejel, a považuji to za svou největší přednost. Nikomu nic nedlužím.

MJS: Máte nějakou slabinu, něco, co byste chtěl doplnit nebo změnit? Co byste chtěl říci předem, na co by ostatní mohli později upozornit.

MH: To je velmi obtížná otázka. Vstupuji na politické kolbiště, se svým 65 letým životem, se svou mnohaletou činností. To sebou nese věci, které lze vykládat různě. Nicméně, kdybych měl někde příslovečného kostlivce, tak bych na to kolbiště nikdy nešel. Věřte mi, můžete si o mně myslet cokoliv, ale nemyslete si o mně, že jsem hlupák. Mám pěknou pozici u lidí. Jsem rozmazlený. Jezdím po celé republice 6 let se svými recitály a lidi pěkně tleskají, nejednou ve stoje. Určitě je spousta jiných, kteří mě rádi nemají nebo jsem jim lhostejný, ale s těmi se nesetkávám. Setkávám se s těmi, co říkají: „Já už jsem si vystřihoval v Mladém světě Dopisy z lásky a nenávisti a Vy jste dovezl Depeche mode a Vy jste s Hapkou.... . Mých knih, a alb je po českých domácnostech dobře tři čtvrtě milionu, lidé s nimi žijí po celé generace. Tak přece bych opomenutím nějakého kostlivce neriskoval, že bych si zničil to, co jsem si po celý život tak pracně vybudoval. Ale já žádného kostlivce nemám, a proto mohu kandidovat s úplným klidem. Celou svou minulost jsem zveřejnil na internetu, celé své majetkové přiznání. Nikdo jiný ho nedal. Stejně jako tři obsáhlé lékařské zprávy, nikdo jiný nedal ani ty. Zveřejnil jsem prostě všechno, o co by lidé mohli a po mém soudu i měli mít zájem. Trochu mě zklamalo, že média tento můj krok, po kterém se dlouho volalo, nijak výrazně neocenila. Jestli mám nějakou slabinu, tak nikoliv takovou, že by si slušný člověk oprávněně řekl: „S takovou zátěží do toho neměl vůbec jít“

Samozřejmě že jako každý člověk mám slabiny. Vždycky jsem netrpělivý a někdy i cholerický. Jsem workoholik, 30 let pracuji a mám 70 hodinové pracovní týdny. Mám prostě natrénováno a můžu pracovat donekonečna. Mladí lidé v mém týmu - a mladí jsou tam komplet - na to nejsou všichni zvyklí, a tak jsem na ně třeba protivný. Ale to je snad jen nepříjemná, ale relativně přijatelná slabina…? Rozhodně ne kostlivec.

MJS: Já to z Vás vycítil. Když jsem se namočil do politiky, tak jsem zjistil, že politika je o představách, a nikoliv o faktech. A Vy jste člověk, který má rád fakta. Ale bohužel politická realita je o něčem jiném a dělá to lidem, jako jsme my problémy. Ale musíme se přizpůsobit realitě...

MH: Když píšu vědeckou práci jako sociální antropolog, tak fakta samozřejmě ctím. A ctím je i jinde. Ale říkáte-li, že mám „fakta rád“, tak ne. Nemám. Víc se cítím být uměleckým tvůrcem, takže opravdu rád mám metafory, sny, úzkosti, touhy a celou tu krajinu ducha, kde jsou nějaká „fakta“ nepodstatná. Na práci s fakty máme jen polovinu mozku. Ta druhá, naprosto souřadná, nakládá s emocemi.

MJS: Ve svém programu chcete, aby prezident jasně formuloval, kam se má naše společnost ubírat. Kam tedy? A hlavně prosím přesné návrhy.

MH: Prezident, aby byl co k čemu, musí používat obě části mozku. Měli jsme prezidenty ekonomy, kteří ovšem nedokázali porozumět právě těm úzkostem a touhám. I vědec, odborník na polymery, s tím bude mít potíže – kdyby neměl, už by proslul nějakou povídkou nebo aspoň tím, že zavnímal lidskou křehkost a těm lidem, kteří si nemohli pomoci sami, pomáhal. Má představa dobrého a prospěšného prezidenta je představou člověka, který lidi dobře vnímá a hlavně inspiruje. Přesné návrhy konkrétních programů jsem zveřejnil první den své kandidatury a za pár dní zveřejním koncept „Prvních 100 dní“, kde nic jiného než přesné návrhy není. Na to vás tedy odkazuji. A přesto je to všechno druhořadé. Napřed musí být představa, vize a hlavně chuť a schopnost inspirovat. To je to hlavní, co nabízím.

MJS A to jak?

MH Chci, aby prezident silným hlasem vnášel do politického prostoru silná témata v naději, že lidé přidají svůj hlas. A to všechno pak zesílí natolik, že se dostaneme k tlaku na praktická uskutečnění těch témat, k legislativnímu přijetí konkrétních norem. Mimochodem: prezident má právo chodit na zasedání Sněmovny, a já toho práva budu hodně využívat.

MJS: A příklad?

MH: Úplně obyčejné věci Vám řeknu. Máme zde evidentní kartelovou dohodu telefonních operátorů. My platíme 740 korun za průměrný balíček, zatímco v Polsku stojí 220. Současně, když přijedu do pohraničí, kde má 800 metrů za čárou německý Kaufland zboží levnější nebo stejně drahé jako tady a současně kvalitnější, ačkoliv Němci mají trojnásobné platy, tak tu máme očividný problém. Hlavně ovšem v tom, že tomu nedokážeme vzdorovat a vlastní akcí získat nápravu. Proč ne? Protože si nevěříme. A zdaleka nejen jako spotřebitelé. Sebevědomější musíme být i jako spolutvůrci evropského prostoru. Musíme umět tvořit koalice s podobně smýšlejícími a svoje zájmy prosazovat. Za předpokladu, že tak současně zlepšíme celý ten prostor, který stálé zlepšování nepochybně potřebuje.

MJS: Konkrétní příklad?

MH: Konkrétních příkladů by bylo mnoho. Ale pojďme snad rovnou k tomu nejsložitějšímu a nejtřaskavějšímu, k migraci. Český postoj není unikátní, i tady jej můžeme posílit nějakým spojenectvím… A když už jsme to nakousli: Jsou v ČR postoje tvrdě odmítavé, a pak ty vlídnější, liberálnější. Ale ty první nezastávají jen zapšklí nevzdělanci z vesnic a ty druhé vzdělanci z měst. Moje osobní zkušenost říká, že tudy dělící čára naprosto nevede. Nejen můj poradce prof. Pafko, ale i můj tchán prof. Hořejší, jaderný fyzik a vzdělanec k pohledání, ale i spousty sečtělých a přemýšlivých lidí sice uznávají, že na evropském řešení tohoto problému se podílet musíme, ale třeba přijetí kvót principiálně odmítají.

MJS: A Vy?

MH: Já to musím odmítnout také.

MJS: Jak to tedy vysvětlíte, když jsme smluvně zavázáni jako plnohodnotný partner té větší Evropy, o které mluvíte, a najednou nerespektujeme stanoviska celé EU. Není to typický český alibismus anebo nevyzpytatelnost?

MH: Je zde silná nevraživost ke konceptu přijímání imigrantů z muslimského světa. To je jasné. Ale to není to nejpodstatnější. Podstatné je, že ani oni nechtějí do ČR. Nechtějí do Humpolce, chtějí do Hamburku. Jaký základ smysluplné budoucnosti to je, když všichni zúčastnění jsou předem nešťastní? Čili bychom udělali něco, co bychom cítili jako vnucené

MJS: Pardon, já Vás musím uctivě přerušit, mně jde jen o to vysvětlení porušení závazků na právní úrovni. Mně nezajímá postoj veřejnosti, ale to že porušujeme svůj slib. Co s tím?

MH: Že se podřídíme kolektivnímu rozhodnutí?

MJS: My jako člen EU jsme povinni se podřídit kolektivnímu rozhodnutí a to odmítáme. Přijde pokuta, ta pokuta nebude malá, jak to budete vysvětlovat jako prezident? Vy řeknete občanům, ano, porušili jsme zákon, ale jsme ho ochotni ho porušit, neboť je to v našem dlouhodobém zájmu, takže rádi zaplatíme tu pokutu?

MH: Musíme se podílet na tom, co Evropu potkalo. Řeknu to bez obalu: pohroma. Jako Evropané se na řešení jejích následků musíme podílet, a to vynaložením lidských, materiálních i finančních zdrojů. Ale samo slovo „pokuta“ je ze strany EU krajně nešťastné. Slova jsou daleko důležitější, než by se mohlo zdát. Takhle to působí jako výraz arogance. Řekne-li se „příspěvek“, je to úplně jiná opera. Možná půjde o stejnou částku, ale přispíváte-li, je to ještě pořád důstojná pozice. Platíte-li pokutu, jste prostě provinilec. Tohle vám řeknu jako antropolog: máloco je jak pro jednotlivce, tak pro společnost důležitější než pocit, že jste respektován. Tam, kde respektován nejste, nebudete chtít pobývat.

Podívejte: já jsem snil o tom, že budu žít v Evropě bez hranic, ale byl to jen sen. Mátožný, protože jsem od malička žil obklopen heslem „Se SSSR na věčné časy a nikdy jinak“. Pak se nám šance stát se svobodnými Evropany zázračně naskytla. Moc si přeju, aby evropský sen trval a Evropa opřená o skvělé ideály vzkvétala. A rozhodně chci, aby Česko bylo té Evropy součástí. Nemůžu ovšem nevidět, že český euroskepticismus je silný a pořád roste. Emoce, jak jsem už řekl, jsou přinejmenším stejně silné jako logické uvažování. A právě na kvótách se česká emocionální ochota přispívat k evropskému projektu může lámat.

MJS: Takže naše emoce nám dávají právo, abychom porušovali zákony EU.

MH: Ne. Striktně řečeno, právo nám to nedává.

MJS: Dobře, jsme tedy povinni vzít těch 1600 uprchlíků.

MH: Z právního hlediska to nezpochybňuji, z toho hlediska bychom je vzít měli. Přesněji řečeno: ta místa nabídnout, což je dost velký rozdíl. Ale jsou zde i hlediska jiná, perspektivnější. Vnímám je velmi silně. Nechci „Czexit“.

MJS: Jenže teoreticky a možná i prakticky může to být ten bod zlomu.

MH: Může. A já nechci, aby se náš evropský osud na tom zhroutil.

MJS: To asi nechce nikdo, ale myslím si, že tento bod je svým způsobem klíčový bod, protože naráží na současnou českou mentalitu.

MH: No, někdo to jistě chce. Ale jinak souhlasím.

MJS: Co se týká naší schopnosti spolupráce s kýmkoliv, historických důvodů k nedůvěře atd... a na druhé straně je zákon a instituce, které my Češi nerespektujeme.

MH: Souhlasím. Podotýkám jen, že tohle je velmi specifický případ. Jiné normy respektujeme.

MJS: Je to velmi zajímavé dilema a myslím, si že kandidát, který dovede vysvětlit toto dilema, tak abychom ho pochopili správně a uvědomili si svou zodpovědnost, bude mít výhodu, a proto jsem se na to ptal.

MH: Moje nejvyšší priorita je fungující zapojení ČR do evropského projektu. A z emocionální stránky: do velkého evropského snu. Opravdu se bojím, že by se to na tomto bodu mohlo rozsypat.

MJS: Tedy až přijde ta pokuta a Vy byste byl prezidentem, tak ji zaplatíte a dáte k tomu nějaké vyjádření?

MH: Zaplatili bychom to všichni…. Jinak - ano, řekl bych zhruba to, co jsem právě řekl vám. Zdůraznil bych jen ještě, že naše kamarády Italy a Řeky, kteří jsou ve společném problému první na ráně, musíme vnímat jako partnery v nesnázích. A že přinejmenším jim se sluší pomoci. Bude-li nám dovoleno se z problému – určitě pod jiným slovem než je ta pitomá „pokuta“ – vykoupit, tak to doporučuju. Udělejme to.

MJS: Jediná bulvární otázka. Dal byste milost Kajínkovi?

MH: Ne.

MJS: Proč?

MH: Dát milost panu Kajínkovi je v naší historii bezprecedentní. Omilostnění člověka dvakrát právoplatně odsouzeného soudem za násilné trestné činy, to je něco nevídaného – a přitom to byl právě Miloš Zeman, kdo explicitně slíbil, že k takové milosti nikdy nesáhne. Koukám, že je vážně nejvyšší čas plnění slibů do politiky vrátit.

(Převzato z Přítomnosti. Pokračování příště.)

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012