Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky (17. příběh z 19.)

-top- 8 2017 Naši ve světě česky

 

 

Leonida do Amaral Trachta da Silva

narozena 13. 12. 1954, Bataypora, Mato Grosso do Sul

Jindřich Trachta

31. 8. 1921, Žeravice, okres Kyjov – 27. 11. 2000, Bataypora, Brazílie

 

 

vyprávění přepsala a upravila Markéta Pilátová, učitelka češtiny v Brazílii

 

Leonidě Trachtové (Leonida do Amaral Trachta da Silva), drobné, elegantní ženě sršící energií, nikdo neřekne jinak než Nida.

Nida je nejstarší dcerou Jindřicha Trachty. Jindřich Trachta byl český intelektuál a jeden z budovatelů městečka Bataypora, které v Brazílii založil podnikatel českého původu Jan Antonín Baťa.

Jindřich Trachta se významně zasloužil o rozvoj Bataypora. Pocházel z chudých venkovských poměrů, ale vlastní pílí se vypracoval.

Studoval na Masarykově univerzitě v Brně, obor slovanská studia a bohemistika. Byl také nadaným polyglotem a ovládal 7 jazyků. Je příznačné, že těsně před smrtí mu přišel poštou rumunský slabikář, který si objednal.

 

Komunistický převrat v roce 1948 a stále se zvyšující tlak komunistů na intelektuály nakonec donutily Jindřicha Trachtu 29. srpna 1948 opustit Československo. Do Rio de Janeira připlul 9. května 1949. Nejdříve pracoval především rukama, ale i v Brazílii se postupně dokázal vypracovat a od roku 1951 začal působit v kolonizační společnosti Jana Antonína Bati Cia. de Viaçao Sao Paulo Mato Grosso, nejdříve ve městě Bataguaçu a poté od roku 1954 v Bataypora. Byl jedním z nejbližších Baťových spolupracovníků a v sedmdesátých letech založil v Bataypora novou státní školu, kterou pojmenoval jako školu Jana Antonína Bati. Sám zde až do osmdesátých let minulého století vyučoval.

V sedmdesátých letech zastával také funkci starosty (byl zvolen 87 % hlasů) a později až do devadesátých let pracoval jako notář v notářství své ženy Mariny Gonçalves do Amaral, s níž se oženil v roce 1954. Místní radnice dnes nese jeho jméno. „Když mě lidé potkávají a vzpomínají na něj, někdy se i rozpláčou dojetím a vděčností. Táta byl totiž člověk, který místním lidem hodně a ochotně pomáhal. Hlavně s vyřizováním nejrůznějších dokumentů. Mnohdy se zasloužil o to, že nepřišli o majetek. Měl ale také velké diplomatické nadání, dokázal urovnat mnoho sporů, které by v těch divokých padesátých letech mohly skončit třeba i střílením,“ vzpomíná na otce Nida Trachtová.

Myslí si, že otec byl také hodně nápomocný všem, kteří to potřebovali, i kvůli tomu, že byl sám imigrantem. „Ocitl se úplně sám v cizí, rozlehlé zemi, kde nikoho neměl.

Sám si pak vybudoval rodinu, když si vzal brzy po příjezdu moji maminku Marinu, ale když přijel, neměl nikoho. Myslím, že i proto si vážil každé pomoci, které se mu dostalo, a sám pak lidem nezištně pomáhal,“ uvažuje nad památkou svého otce Nida Trachtová, která šla věrně v jeho stopách. Nejen že se stala učitelkou a později ředitelkou Státní školy Jana Antonína Bati, kde učila více než 30 let, ale pracovala také jako písařka v notářství svých rodičů a osm let působila na odboru vzdělávání místní radnice. Předloni se stala zvolenou městskou zastupitelkou.

 

O dědečkův odkaz se stará zejména její syn Evandro Trachta, který od října roku2001 vede kulturní středisko Pamětní síň Jindřicha Trachty (Centro de Memorida de Jindřich Trachta). Muzeum se nachází v domě, který byl původně místním sídlem kolonizační společnosti Cia. de Viaçao Sao Paulo Mato Grosso, v němž Jindřich Trachta žil s manželkou Marinou, svými čtyřmi dětmi a několika dětmi adoptovanými.

Dům, který je dodnes středobodem kulturního a společenského života městečka, pochází z roku 1957. V přední části je ozdobený moravskou bránou, jež byla postavena po jeho smrti jako upomínka kolonizačních snah všech Čechoslováků, kteří pracovali na výstavbě Bataypora.

Byly v něm mimo jiné pořádány první volby do brazilských federálních a státních orgánů a městského zastupitelstva. V jedné z místností fungovalo i notářství a Jan Antonín Baťa zde měl vlastní kancelář.

Po smrti Jana Antonína Bati získal Jindřich Trachta dům jako část své mzdy za léta práce v kolonizační firmě. Dnes tady probíhají důležité akce, jako např. slavnost na počest sošky Pražského Jezulátka přivezené do Bataypora z Prahy, oslavy státního svátku vzniku Československa, ale také je zde středisko historických výzkumů, které se týkají odkazu Jindřicha Trachty a kolonizačních snah Jana Antonína Bati.

S organizací spolupracují výzkumní pracovníci z univerzity z Campo Grande a z univerzity v Dourados. Kromě mnoha různých dobových artefaktů zobrazuje stálá expozice umístěná v domě život pana Trachty a zároveň historický vývoj Bataypora od počátků kolonizace v 50. letech až do 90. let 20. století.

Jindřich Trachta se zajímal o veškeré dění a všechny akce dokumentoval a uchovával. Díky tomu je dnes možné si v jeho muzeu prohlédnout fotografie z první evangelické mše, prvního dne vyučování nebo první elektrifikace.

Jeho záznamy jsou dodnes hlavním podkladem pro vědecké práce o kolonizaci Brazílie a vzniku Bataypora. Muzeum tak udržuje povědomí nových obyvatel Bataypora o prvních kolonizátorech brazilského pralesa. V domě je také zachovalá a rozsáhlá knihovna Jindřicha Trachty, která měla podle jeho přání sloužit místní komunitě a historickému výzkumu.

 

Jak Nida Trachtová, tak její syn Evandro jsou velkými příznivci české kultury a jazyka a Evandro Trachta dokonce postgraduálně studoval na vysoké škole v Brně veterinární medicínu a získal zde doktorát. „Poprvé jsem byla v Česku v roce 2007, když Evandro dokončil postgraduální studium na Veterinární a farmaceutické univerzitě Brno. Bylo to jako dostat se do pohádkové země. Otec nám o Československu pořád vyprávěl, ukazoval nám fotografie, vyprávěl české pohádky a příběhy, zpíval nám české písničky. Byla to země snů a ten sen o ní se mi splnil,“ říká Nida Trachtová. Její otec se do vlasti mohl podívat až v roce 1991, ale celý život si dopisoval s příbuznými a snažil se zůstávat v kontaktu s rodným jazykem i českou kulturou.

Když přijel, navštívil zejména svou nejstarší sestru, která ho po předčasné smrti obou rodičů od šesti let vychovávala, a získal také čestné občanství města Veselí nad Moravou. Jeho žena Marina, která stále žije, se do Česka pak podívala po smrti svého muže ještě dvakrát. Nida Trachtová studuje češtinu už několik let díky pravidelným kurzům v Bataypora, ale také velmi často vzpomíná na kurz češtiny v Dobrušce, který absolvovala v roce 2009. „Byl to pro mě krásný zážitek. A moc bych si přála jej zopakovat. Líbily se mi hlavně přednášky o historii České republiky a to, že jsem se mohla podívat na historické památky. Všechno to, o čem nám tatínek vyprávěl, jsem mohla vnímat a prohlédnout si zblízka, dotknout se všech tátových vzpomínek,“ říká zasněně Nida Trachtová. Nida také vlastnoručně namalovala slovácké motivy na dřevěné dveře v otcově pracovně podle jeho instrukcí, i když na vlastní oči strážnické motivy nikdy neviděla. „Tatínek nám vždycky dokázal všechno krásně vysvětlit. Měl moc rád džungli a její tajemství a mohli jsme si v ní hrát – začínala tenkrát hned za domem a byla pořádně hustá. Nesměli jsme ale jíst žádné pralesní ovoce, které by před tím nezobal nějaký pták, protože by mohlo být otrávené. Nebo nás naučil, jak přesně useknout na dvou místech zároveň liánu, která má ve svém stonku pitnou vodu. Tohle jsem na něm milovala, když nám vyprávěl a zároveň nás tím něco vždycky naučil.“

Pak se spolu s Nidou vydáme na malé náměstí kousek ke škole Jana Antonína Bati. Chodíme sem spolu na výuku češtiny a po hodinách si tady vždycky ještě chvilku povídáme před malým stánkem s tropickými džusy. Ale až dnes mi Nida vypráví zvláštní historku. „Když mi bylo tak pět, nebo šest let, Bataypora měla jen pár ulic a tady bylo jenom velké vysekané prostranství. A uprostřed stál ohromný pralesní strom, který bylo potřeba pokácet. Pokáceli ho a pak tam ležel jen mohutný kmen. Bylo to někdy kolem svátku svatého Jana, který slavíme 23. června. Nikdo nevěděl, co s tím obrovským kmenem udělat, jak ho dostat pryč. Táta tehdy navrhl, aby se přímo v kmeni rozdělala ohnivá vatra na oslavu svátku svatého Jana. Bylo to krásné, oheň hořel a doutnal uprostřed toho stromu ještě asi týden. Nám dětem se to strašně líbilo, vypráví Nida a oči se jí lesknou, jako tenkrát, když byla malá.

A stejně jako oheň v kmeni pralesního velikána, tak odkaz jejího otce, Jindřicha Trachty, toho moudrého, vzdělaného a spravedlivého českého imigranta doutná a hoří v brazilské Bataypora dodnes.

 

Foto: Rodina Trachtů

 

 

(Pro uveřejnění v Českém dialogu připravila Lada Topinková)

 

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012