Moučník

Lidka Lojdová 8 2017 Povídka česky

Moučník

 

Hotelu, kam pravidelně jezdíváme opíjet se nádherou okolní přírody a někdy i šampaňským, je přesně na den sto padesát let.

 

Úspěšný majitel pozval stovky hostů, kteří se tu cítí téměř jako doma. Konají se oslavy. Velkolepé oslavy! Kam oko pohlédne, uzří hory cukroví, chlebíčků, salátů, rolád, pečení a především obrovských dortů v podobě budovy hotelu. Každý si může odkrojit pokoj, kde bydlí.

 

Nápoje, bez ohledu na cenu, tečou ze všech sprch a vodovodních kohoutků. Kam se poděla voda, nevím. Konečně, vždyť je období sucha, tak se našlo řešení.

 

Jídelny, převlečené do bílého, se naučily mluvit lidským hlasem. Otřásat se smíchy, vtipkovat, nadšeně vykřikovat, mlaskat a tleskat.

 

V tanečním sále na podiu hraje a zpívá kapela. Jak pozoruji, vzhledem k zákonu přitažlivosti žvance, jedlíci se nedají rušit, netančí. Tančí pouze jedna baculatá maminka se synkem, který se nedávno naučil chodit.

 

Aby toho nebylo málo, v rozlehlém parku jsou rozestaveny mohutné grily a v nich se grilují snad všechna grilování schopná zvířata planety.

 

Jsem z toho všeho u vytržení. Nakonec, po masáži silných dojmů, odpočívám v pokoji.

 

Náhle slyším klepání na dveře. Je to pan vrchní:

 

„Nesu vám moučník. Pozornost podniku,“ podal mi talířek s tajemnou lahůdkou skrytou pod umně složeným ubrouskem.

 

Zvědavost mi nedovolila dál odpočívat, přidala mi na mlsnosti a já dychtivě odhaluji slibovanou dobrotu. V tom momentě se mi zatajil šokovaný dech. Na talířku neležel moučník, ale něčí zuby! Podlomila se mi kolena. Sedím na podlaze a prosím vědomí, aby mě neopouštělo. Představa, že bych kousla do tohoto kulinářského zázraku, nebo ho dokonce spolkla a pokousala si vnitřnosti, přede mne postavila otazník.

 

Měl to být vtip?

 

Reklama zubaře?

 

Dárek?

 

Nebo si na mne někdo brousí zuby a dává mi to takto koketně najevo?

 

Někdo z hostů je zavilý vtipálek?

 

Nebo to má funkci vykrajovátka, pomůcky do kuchyně?

 

Nebo to má vypadat jako bižuterie, ozdoba na klopu saka, ve kterém se dostavím k hostině?

 

Pro jistotu ukládám vypečený moučník do kapsy a vracím se do jídelny.

 

Už po dvou minutách nabývám podezření, že se tam děje něco divného. Desítky číšnic, číšníků, servírek a vrchních pečlivě a zvědavě zkoumají veškeré pokrmy nabízené na mísách, na tácech i ve sklenicích. Kroutí hlavami jako vývrtkami.  Ruce se jim třesou soustředěním. Jako by se obávali, že by chtěl někdo něco do úst.

 

Nervozita vzala útokem můj nervový systém a vyhnala mne ven, na čerstvý vzduch, do parku.

 

A ejhle! Koho tu nevidím? U jednoho z grilů sedí kuchař v bílé čepici a pláčem polévá pštrosí maso, které se otáčí uvnitř.

 

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala jsem se té soucit vzbuzující bytosti.

 

„Ztratily se mi zuby,“ zašeptal kuchař se studem na jazyku, a svěřil se mi. „Víte, s umělým chrupem v puse nemohu ochutnávat, necítím dokonale chuť jídla, které chystám, a tak jsem zuby odložil na talířek a přikryl ubrouskem, aby je nikdo neviděl. A když jsem si je chtěl zase nasadit, nebyly tam. Vrchní je asi odnesl. Víte, jak mi je? Veškerý personál je teď hledá,“ přidal proud slz na pštrosa.

 

„A co tyhle zuby?“ sáhla jsem do kapsy své stříbrné vesty a ukázala mu „moučník“, který mi pan vrchní po obědě přinesl.

 

Kuchař napřáhl ruce, upadl přitom na rozpálený gril, ogriloval si břicho, vonělo pštrosím masem, nasadil si „moučník“, rozzářil se jako hvězda první velikosti, objal mne, vytvořil mastný otisk svého břicha na mých svátečních šatech, s mlasknutím gurmeta mne políbil, poslal vzkaz personálu, aby přestal hledat, a slavnostní hostina mohla pokračovat. Pokračovala a pokračovala až za časného rána dopokračovala.

 

Hlavy hostů popadaly do vylízaných talířů, táců, misek a sklenic. Nastal čas jít spát.

 

Ludmila Lojdová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012