JARO V KRAKOVĚ

Blanka Kubešová

Situace v Krakově se dál přihrocovala. Podle vyhlášky měli Židé opustit své domy na hlavních ulicích a nastěhovat se k příbuzným a přátelům, což rázem zapříčinilo obrovský nedostatek bytů. Dříve však museli ještě udělat soupis majetku. Bylo to směšné, proč? Copak se s ním měli ještě někdy shledat? Copak jim ho měl ještě někdo někdy vrátit?

Jak se zabírání bytů stávalo běžnou praxí, dostávali v něm Němci rutinu. Vystěhování přicházelo často bez varování a náhle jako rána sekyrou, majitelé bytu nestihli ani zabalit a na odchodu brali v rozrušení bezhlavě první věc, která jim padla do ruky. Tak, s tou jednou jedinou věcí, kterou nejspíš nebudou nikdy potřebovat, odešli, aby se už nikdy nevrátili. Postihlo to i Hubertovu rodinu se ženou a dcerou Mayou. Ze dne na den byl propuštěn z Živnostenské banky a jeho konto bylo zablokováno.Hrozba, že speciální jednotky budou pročesávat jejich domovy, aby objevily zatajený majetek, byla stále akutnější.Jolanda s Mayou, pyšné na to, že bydlí na Sziroké třídě, kde se nacházely židovské modlitebny i nejstarší, Stará synagoga, si musely zvyknout na dva malé pokojíky v prvním patře s okny na dvorek.

„Berme to jako příležitost pro naši duchovní obnovu a vykoupení,“ napomínal je otec, vždy a vždycky svolný se zkouškou, kterou mu život a Hospodin připravil.

V novém bytě Mayu všechno dusiloa na ulici to nebylo lepší, všudypřítomné razie a hrůza, když se blížila uniforma a pravice kolem ní začaly létat do výše, ji neopouštěla ani tam.

„Takhle vysoko skáče náš pes,“ se říkalo tomuto pozdravu, ale to byl jen humor zrozený z tísně a strachu, skutečně od srdce zasmát se tomu neodvážil nikdo.

Nebýt všech těchto událostí a utrpení, které s sebou přinášela okupace, mohlo být jaro po nekonečné a těžké zimě možná krásnější než ta dřívější. Uzavřením škol a knihoven Maya sice přišla o bývalé spolužáky a z přátel jí zůstala věrná pouze Malwina, zato dovršila své sedmnácté narozeniny a cítila se konečně dospělá. Důvod alespoň k malé oslavě tu byl, nebo snad ne?

Vyjít si jednou - jedinkrát tak jako dřív! Projít se parkem, podívat se, jak rozkvetly keře a jak se po dešti zazelenaly stromy... Všechno to patřilo k přáním stejně prostým, jako nesplnitelným.

Toho jara vyrukovaly kavárenské stolky ven na chodník snad dříve než obvykle, bohužel zátahy na Židy ani tady nebyly nic výjimečného. Mayu ovládla bláznivá, potřeštěná chuť požádat otce, aby ji – zákaz nezákaz - vyvedl do kavárny na hlavní třídě. Móda během války se stala střídmější, ale i teď tam chodily krásně oblečené paní a slečny a hořce voněla čerstvě pražená káva. Ta byla ovšem luxusem na příděl, což se obcházelo tím, že se pražilo mnoho různých druhů obilnin, od pšeničných otrub a melasy až po kukuřici. Jolanda, aby vyhověla oblíbenému Hubertovu pořekadlu, žekáva musí být černá jako peklo, silná jako smrt a sladká jako láska, kupovala náhražky a přísady z cukrové řepy nebo sóji a burských oříšků, a když bylo obzvláště zle, dokonce i ze žaludů.

„Co jim říkáš?“ Maya, které vlasy s nádechem mědi dodávaly zdání vyzývavosti, se před matkou koketně protočila. Švy vytoužených nylonek si na lýtka po vzoru děvčat z ulice pouze namalovala, stála za tím hodina práce před zrcadlem, improvizace a vtip musely zaskočit tam, kde končily prostředky. Přece se s nimi nekreslila zbytečně? Matka uznale pokývla hlavou. Jak jí rozuměla! Provětrat „nylonky“ patřilo k minimu radosti, tu by snad Maye měli dopřát?  Kde zůstala jejich odvaha? To z nich nadělal strach už takové ovce?

Od rána byl teplý jarní den. Vedly se jako dva spiklenci ulicí zalitou sluncem. Už dlouho se nestalo, aby se octly v árijské čtvrti, navíc bez toho prokletého znamení! Hlavu otupenou jasným jarním sluncem a ovládanou pocitem, že den se vydařil, cítily se volně a svěží, jak jen to bylo v okupovaném Krakově možné. Všechno tu vyzývalo k posezení, všechno tu působilo veseleji a daleko bezstarostněji než v židovské Kaziměři. Jestli někde vskrytu přece měly obavy, pak je zahnala do kouta radost, že se ten narozeninový den přece jen vybarvil! Jenže čím déle šly, tím váhavěji. Pocit, že se na ně každý dívá, je nakonec dohonil a přibil k chodníku.

„Nemůžeme tu zůstat stát! Nerozhlížej se! A zvedni hlavu! Co děláš s tím rukávem, co hledáš? Hvězdy jsme přece nechaly doma!!“ povzbuzovala jedna druhou, zatímco nohy se dál lepily k dlažbě. Otázky se přes ně převalovaly jako lavina. Co kdyby je někdo poznal? Ale přece to neměly napsané na nose?

Maya udělala pár kroků a poděšeně se zastavila. Ty tam! Židovko! Ano, ty! ...Cítila, jak ji polilo horko, ale to křičel jen strach v jejím nitru.

„Narovnej se, pěkně se vypni! Prsa ven! Nemáme se čeho bát!“

„Myslíš? A co ten člověk naproti? Ten v plášti ? Přece ten, co na nás tak civí!“

Stály před sloupem s reklamou a čekaly, zda přejde i muž v šedivém plášti. Jestli ne, tak je poznal! Nebo to byl nějaký špicl! Úzkost stáhla hrdlo a v hlavě zvonilo na poplach. Podezřelý člověk konečně přešel, ale že to trvalo! Teď teprve popadla Mayu chuť pořádně se zasmát! Copak nepřestály nebezpečí a nepřekonaly strach?

„Tak už pojď, nemůžeme tu stát věčně! Co vlastně hrají?“

A nebylo to jedno? Americké filmy, krátké grotesky s Charlie Chaplinem a duem komiků Laurelem a Hardym sice přes noc vymizely, potřebu smíchu a uvolnění však právě tak splňovaly filmy s tématikou lásky a tance. Maya se ihned cítila na jedné vlně s jejich romantickými hrdinkami, vždyť jak dlouho nebyla v kině? Celou věčnost!  Směly do kina? Ne, ale to nikdo nevěděl! Tak nic než rychle dovnitř!

Byl to jeden z těch okamžitých nápadů, o nichž si později nedokázaly rozumně vysvětlit, jak k nim došlo. Seděly ve čtvrté řadě, hudba sládla a Maya se stávala jednoduchou dívkou, která podlehla krásným slibům napomádovaného fešáka s knírkem. Srdce dokořán a oči doširoka otevřené přestávala samým vzrušením dýchat. Nedívala se jen na nějaký příběh, prožívala ho, lásku jako hrom, tady a teď, v téhle chvíli...!

Hudba naráz ustala. V sále se rozsvítila všechna světla. Probuzení přišlo tak prudce a nečekaně, a bylo tak hrůzné, že nikdo nechápal, co se stalo...

„Juden raus!“ U každé řady se objevily šedozelené četnické uniformy. Kdo je Žid, ať zvedne ruce! Maya s hrůzou cítila, jak matka zvedá ruku, jak i tu její táhne vzhůru. Vší silou se vzepřela. Ne! Tohle ne!

O řadu před nimi vstali a odcházeli dva lidé s rukama nad hlavou. Maya seděla ohromeně a bez dechu a prsty zatínala do matčiny zvlhlé dlaně. Bylo po všem, světla zhasla. Maya se ještě dobrých pár vteřin uhranutě dívala na zbledlé plátno. Děj se na něm odvíjel dál, jako kdyby se nic nestalo. Ale stalo se! Odvedli dva, možná tři lidi, co s nimi bude?

Ukázka z knihy Blanky Kubešové, „Kapky štěstí a naděje.“ Vydalo nakl. Brána, Praha