Vladimir Boudnik

Dovolte mi, abych k tomu napsal svoje zkušenosti s V.B. V roce 1956 jsem se doučoval nástrojařskému řemeslu v továrně AERO Praha, později přejmenované na STŘEDOČESKÉ STROJÍRNY. Tam se vyráběli části stihaček ruské provenience MIG 15 a MIG 17. Po několika týdnech v nástrojárně a posléze v montovně trupů ke zmíněným letadlům kde byl nesnesitelný rámus jsem byl přeložen do T.zv. Rýsovny, kde byl vedoucím starší už pán pan Sedláček. Jedním z rýsovačů tam byl asi dvoumetrový mladý pán, který se mi představil jako zneuznaný umělec Vladimír Boudník. Potom tam též pracovali dva další hoši a sice výborný barytonista Jirka Nerad a Rosťa Černý, pozdější dramaturg. tenkrát amatérsky působil ve vinohradském divadle MÍR. Vladimír nás kluky zaučoval do tajů EXPLOZIONALISMU, jeho avantgardnímu uměleclému stylu. Na papír vždy udělal polosuchým štětcem flek a my jsme museli dokreslit to, co jsme v tom fleku viděli. My jsme tomu říkali FLEKALISMUS protože starší dělníci říkali, že Vladimírovi explodovalo v bedně. Také jsme skládali explozionalistické básně, Vladimír to přepsal do sborníku BÁSNĚ NE-I EXPLOSIONALISTŮ. Kam se ta sbírka poděla? Moje máti tu moji kopii asi vyhodila když jsem byl potom na vojně. Byli jsme častými návštěvníky jeho atelieru někde v Libni. Jinak on bydlel na Žižkově Na Ohradě. Na dopisní schránce měl napsáno štetcem velikým písmem "BOUDNÍK" Barva stékala po celé schránce.Viděli jsme spoustu jeho prací...předexplozionalistických. Byly to výborné věci. Chodili tam i jeho kamarádi, jakýsi Pergler, Zbyněk Fišer a Bohumil Hrabal. Hrabal mi byl krajně nesympatický, choval se hulvátsky a jeho řeči se neustále točily kolem ženských rodidel. Někdy nás kluky bral Vladimír na toulky Prahou. Měl malířské štafle, které postavil proti zdi nějakého zašpiněného domu, z papíru udělal trubičku, kterou na štafle v úrovni svého oka připevnil a tou trubičkou zíral na zeď. A maloval. Maloval to co na té zdi viděl. Jak jsme se nasmáli, když opodál stál nějaký chlápek a svoji papírovou trubičkou se na zeď díval také. Po takové akci šel Vladimír už bez nás s kamarády do hotelu Alkron a tam si objednali velký hrnec kafe z melty, a několik krajíců chleba. Když jim to udivený číšník přinesl, oni ten chleba do toho kafe v hrnci nalámali a ožižlanou (svoji) hliníkovou lžící to jídlo z toho hrnce chlemtali. Hotelový detektiv je nechal vynést. Po vojně jsem už v "AJROVCE" nepracoval. Dělal jsem v jiné fabrice strojního konstruktéra. Můj šéf mně poslal do Ajrovky pro nějaký přístroj. Dnes už si nepamatuji o co tehdy šlo. Samozřejmě, že jsem tam navštívil Vláďu Boudníka. On mně požádal o účast na jedné taškařici. Pracoval tam jeden slabomyslný hoch, velice hodný a poctivý dříč Lojza Semerád. Měl na starosti evidenci materiálu. Vše krasopisně zaznamenával ve veliké knize materiálu. tehdy jsem měl na sobě světlý baloňák a vypadal jsem dost oficielně. Vladimír mně k Lojzovi dovedl a řekl mu, že jsem soudruh inspektor z ministerstva průmyslu a že dělám revize knih materiálů. Lojza chudák ztvrdnul a podal mi knihu. Já se přemáhal, lidi se kolem tlumeně řehtali a Lojza u mně stál v hapťáku a tetelil se strachy. Pochválil jsem ho a ujistil ho, že takovou vzornou práci jsem už dlouho neviděl. Bylo mi Lojzy líto, ale Vladimírovi jsem tu jeho taškařici nechtěl pokazit. Takový byl Vladimír Boudník, jak jsem ho znal já.

Prý se posléze oběsil v roce 1968 ne tedy v roce 1928, jak píše Olga Szymanská. Moc zdraví Honza Mark, Kanada.