První Češka ve velké politice

7 2017 Dějiny česky

První Češka ve velké politice

Rudolf Kopecký

Rudolf Kopecký se při svém vzpomínání na poslední léta existence Rakousko-Uherska zastavuje také u problematiky rovnoprávnosti žen a zmiňuje jméno Boženy Vikové-Kunětické, které je dnes téměř neznámé. Šlo přitom o významnou spisovatelku a političku, která byla roku 1912 zvolena do Českého zemského sněmu, jako vůbec první poslankyně v historii, byť sněm se kvůli napětí mezi Čechy a Němci nikdy nesešel a vzápětí propukla první světová válka. Později byla jmenována členkou České akademie věd.

(Martin Nekola)

Volba spisovatelky Boženy Vikové Kunětické do zemského sněmu království Českého byla první příležitostí, při níž jsem skromným způsobem mohl zasáhnout do politického dění. Vzpomínám na to, ne abych se chlubil svým nepatrným podílem na této veliké věci, ale proto, že chci ukázat, že i maličkost může někdy prospět. A hlavně ovšem, abych ukázal, že zatím co v mnoha zemích, vychloubajících se svou politickou vyspělostí a přehlížejících soucitně nebo pohrdavě malé národy, považovali bezprávnost žen za něco samozřejmého, Češi tiše a klidně je daleko předstihli. A zásluha na tom patří té neprávem tak zlehčované a ostouzené Národní straně svobodomyslné (Maldočeši).

Staré Rakousko nebylo nijak nakloněno rovnoprávnosti žen a ženy byly po všech stránkách odstrkovány. Nebrali je na střední školy, ani na university a Rakousko také samozřejmě odmítalo jim poskytovat mnohá občanská práva, jako na příklad členství v politických spolcích a ovšem také právo volit a býti voleny. Je stejně ku cti českého národa i Národní strany svobodomyslné, že v Praze byla zřízena péčí Ženského výrobního spolku, jenž pečoval o vyšší vzdělání žen a vznikl jako nestranická instituce úsilím členek a členů národní strany svobodomyslné, nejprve "Vyšší dívčí škola" a potom i první střední škola pro dívky "Minerva". Tato škola byla potom přejmenována na "Krásnohorská", po jedné ze zakladatelek a hlavních pracovnic spolku, spisovatelce Elišce Krásnohorské. Až do vzniku Československé republiky byla to škola soukromá a neměla právo veřejnosti, to jest, její vysvědčení neměla úřední platnosti a nemohla také provádět maturitní zkoušky. Její studentky se musely dát zapsat na nějakou chlapeckou střední školu jako "externistky" a maturovat na ní, pokud ovšem nějaká střední škola byla ochotna k nelibosti c.k. rakouské školské správy tak učinit. Ku cti českých profesorů nutno dosvědčit, že "Minervě" a jejím studentkám pomáhali, jak jen mohli. Vím to z přímé zkušenosti, protože má mladší sestra Zdenka na "Minervě" studovala. Také pražská universita přijala na lékařskou fakultu studentky (obě české vysoké školy v Praze byly důsledné v odporu proti c.k. rakouskému reakcionářství) a dr. Honzáková byla první promovanou doktorkou medicíny nejen na Karlově universitě, ale i v celém Rakousku.

Snaha o rovnoprávnost žen byla odedávna na čelném místě v českém svobodomyslném programu a kde to bylo matné možné, jako ve školských věcech, byl program ten plněn svépomocí. Uplatnit rovnoprávnost tam, kde šlo o aktivní a pasivní volební právo žen nebylo tak snadné - ale zase to byla Národní strana svobodomyslná, jež provedla tento průlom do rakouské zaostalosti.

R. 1912 se konala ve volebním okresu Mladá Boleslav doplňovací volba do českého zemského sněmu. Rakousko neznalo poměrné zastoupení, při němž by po odstoupení nebo úmrtí poslance nastoupil ten, kdo byl na kandidátní listině na nejbližším místě. Bylo potřebí vždy vypsat novou volbu. Tak se stalo i v Mladé Boleslavi. V tomto případě se považovalo za samozřejmé, že za stranu bude kandidován MgPh. Dlabola, vynikající její místní pracovník. Vedení strany však docela nečekaně navrhlo místní organisaci Národní strany svobodomyslné v Mladé Boleslavi kandidáta docela nečekaného: slavnou českou spisovatelku paní Boženu Vikovou Kunětickou.

Právní odborník strany, myslím, že to byl dr. Václav Škarda, předseda poslaneckého klubu národní strany svobodomyslné na zemském sněmu českém, přišel totiž při zevrubném přezkoumání zákona o volbách do zemského sněmu na zajímavou mezeru v jeho ustanoveních. Volební zákon totiž přesně vypočítal na jednom místě, kdo nemá právo volit a uvedl tam výslovně ženy. Na jiném místě stejně podrobně vypočetl, kdo nemůže být zvolen a nedopatřením zákonodárce tam ženy uvedeny nebyly a protože v zákoně nikde nebylo řečeno, že pasivní volební právo je vázáno na právo aktivní, vyvodil z toho dr. Škarda, že lze kandidovat ženu a vynutit, aby její mandát byl sněmem uznán za platný.

Dr. Kramář, tehdy uznávaný a milovaný vůdce strany byl vždy rozhodným stoupencem rovnoprávnosti žen a proto s důrazem a nadšeně podporoval návrh klubu poslanců zemského sněmu. Akční výbor strany, jemuž ve věci příslušelo rozhodné slovo, rozhodl se nabídnout paní Boženě Vikové Kunětické, aby kandidovala. S odvahou a obětavostí sobě vlastní tato horlivá pracovnice v hnutí pro emancipaci žen kandidaturu přijala.

Místní organisace strany v Mladé Boleslavi byla pro kandidaturu ženy poněkud méně nadšena, než ostatní strana. Místní vlivy mají při takových volbách vždy velikou váhu a MgPh. Dlabola se právem těšil veliké přízni a oblibě místního voličstva. A nejeden pracovník strany si nebyl jist, zda mužští voliči budou ochotni volit ženu, byť i sebe slavnější a zasloužilejší. A tak se stalo, že ač byla paní Božena Viková Kunětická přijata za oficiální kandidátku strany, MgPh. Dlabola ohlásil samostatnou kandidaturu a těšil se dosti značné podpoře některých činovníků místní organisace. Výsledek volby se stal poněkud pochybným, tím spíše, že ostatní politické strany také ohlásily své kandidáty. Vyskytlo se nebezpečí, že bude zvolen buď neoficiální kandidát strany, nebo že mandát bude vůbec pro stranu ztracen. Ostatní strany sice kaceřovaly Národní stranu svobodomyslnou pro její "obojetnost”, jež se jevila v tom, že proti oficiální kandidatuře byl zde ještě neoficiální kandidát, ale ani jim nenapadlo usnadnit volbu ženy a učinit ji tak kandidátkou celonárodní. Neodvolaly své kandidatury ve volebním okresu tradičně mladočeském, kde neměly valné naděje na úspěch. Posledních čtrnáct dnů před volbou se množily zprávy, že paní Božena Viková Kunětická je deprimována neochotou některých místních pracovníků, že se chce kandidatury vzdát. Jednoho dne přišla do sekretariátu strany v budově "Národních listů”, kde přes chodbu byly také místnosti studentské organisace strany, učitelka Marie Tůmová, horlivá pracovnice Strany státoprávně pokrokové a mnoha nestranických ženských organisací. Šla navštívit tehdejšího generálního tajemníka strany Františka Síse, aby mu připomněla, že je potřebí, aby se celý aparát strany postavil s krajním důrazem a energií za kandidaturu, jež měla důležitost pro celé ženské hnutí a pro všechny pokrokové lidi, ba i pro celý národ. Sís měl právě návštěvu, a když už musela čekat, zašla si slečna Tůmová do místností studentské organisace. V této místnosti nás vždy bývalo několik, četli jsme tam noviny, diskutovali, někdy také četli přednášky nebo psali. Slečna Tůmová byla na nás přísná. Proč sedíme v Praze, místo abychom byli v Boleslavi a agitovali tam pro naši kandidátku. Naše odpověď byla prostá. Nikdo z nás si nemohl dovolit výlet do Mladé Boleslavi, tím spíše pak zůstat tam nějaký čas. Studentské kapsy nic takového nedovolovaly. Slečnu Tůmovou to neodradilo. Pokračovala ve svém výkladu, že Božena Viková Kunětická je deprimována a že je nebezpečí, že by se vzdala kandidatury a jaká to bude ostuda pro naši stranu a pro celý národ.

Mluvili jsme o tom ledacos a tu jsem měl nápad: což abychom jí poslali telegram, aby se nevzdávala boje, že s ní sympatisujeme a že stojíme za ní. Slečna Tůmová tuto myšlenku nadšeně pochválila a vydala se k Sísovi. My jsme se zatím pustili do stylisování telegramu. Napsal jsem jej společně s dr. Františkem Staškem, tehdejším předsedou studentské organisace a pozdějším tajemníkem Maffie. Zněl, pokud se dnes ještě mohu upamatovat, asi takto: „Vytrvejte! Studentská organisace Národní strany svobodomyslné stojí za Vámi!"

Napsat telegram nebylo nesnadné, ale odeslat jej bylo již mnohem obtížnější. Telegram stál něco mezi šedesáti haléři a jednou korunou (rakouskou ovšem) a takováto částka nebyla v kapsách nás všech dohromady. Organisace sama neměla ani haléře. Tehdy si totiž strany ještě nevydržovaly své studentské organisace z prostředků záhadně nabytých.

Každá organisace měla, co si vybrala na členských příspěvcích a funkcionářství nic nevynášelo. Ostatně by se bylo považovalo za krajně nemravné na něco podobného i jen pomýšlet. A tak jsem šel s dr. Staškem do sekretariátu prosit o pomoc. Pan účetní, myslím, že se jmenoval Šikl, nám dodal, co se nám nedostávalo a poslal hned zřízence s telegramem na poštu. Společně se Staškem jsme šli rozradostněně k Františku Sísovi, abychom mu ukázali telegram. Vrazili jsme k němu, když se právě chladně loučil se slečnou Tůmovou, jíž její bojovný temperament nečinil právě nejvhodnější vyjednavačkou. Těžko říci, jakou radost Sís měl z našeho počinu, ale slečna Tůmová měla. Rychle si opsala znění telegramu a hned následujícího dne jsme mohli čísti v "Samostatnosti", deníku Státoprávně pokrokové strany nejen plné znění telegramu, ale také nadšenou pochvalu našeho stanoviska a poněkud nadsazenou informaci, že na poslední dny kampaně se celá studentská organisace vrhne na Mladou Boleslav, aby prosadila zvolení ženské kandidátky své strany. Bylo to nadsazené proto, poněvadž ač bychom byli rádi šli agitovat, naše kapsy nic podobného nedovolovaly a sekretariát na financování podobné akce také nepomýšlel. Tvrdilo se, snad právem, snad neprávem, že by aparát strany viděl ve sněmu raději Dlabolu, než Kunětickou. Ale, i kdyby tomu tak nebylo, za rakouských dob se volby vedly s krajní úsporností. Strany tehdy neoplývaly peněžními prostředky a vždy se očekávalo, že většinu práce vykonají místní neplacení pracovníci.

Zatím však došel od paní Vikové Kunětické odpovědní telegram: "S Vámi až do poslední chvíle!" Snad i ona přecenila naše možnosti, ale vytrvala a zvítězila. Byla zvolena jako první žena do zemského sněmu v celé rakousko-uherské monarchii. Bylo to ku cti českého národa i Národní strany svobodomyslné, jejíž byla zasloužilou a věrnou členkou.

O její mandát byly ovšem veliké tahačky a juristé popsali mnoho papíru svými posudky. Sněm sám nemohl rozhodnout, protože byl německou obstrukcí odsouzen k naprosté nečinnosti. Ale nebylo důležité, zda mařila čas ve sněmovně. Důležité bylo, že byla zvolena a že český národ demonstroval svou politickou vyspělost a pochopení pro rovnoprávnost žen.

Po volbě nám přišla paní Kunětická poděkovat. Její stisk ruky byl nám odměnou, spolu s vědomím, že jsme drobným způsobem přispěli k něčemu, co stálo za to, aby to bylo vykonáno. Mně dala svou knihu "Cop" s věnováním.

Hlavní zásluha na táto světlé episodě našich politických dějin patří ovšem jí, těm, kteří ji proti všem předsudkům navrhli a ovšem i voličům, kteří ji zvolili.

(Převzato z Přítomnost)i

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012