Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky (16. příběh z 19)

Jaroslava Hásková

narozena 3. 9. 1939, Těpeře

vyprávění přepsala a upravila Markéta Pilátová, učitelkou češtiny v Brazílii

Rodiče Jaroslavy Háskové, Bohuslav Hásek a Věra Hásková, vlastnili v Železném Brodě továrnu na sklo a bižuterii Estrela. Rodina bydlela v rodinném sídle v nedalekých Těpeřích. Po komunistickém převratu v roce 1948 byla továrna zestátněná 9a rodina Háskových se rozhodla emigrovat. Na den, kdy musela všechno známé opustit, vzpomíná paní Jaroslava takto: „Ničemu jsem nerozuměla, byla jsem malá holka, ale naprosto přesně si pamatuju, že všechno bylo tajné, přípravy na odchod se musely utajit i před služebnictvem, aby nás nikdo neudal. Maminka, když jsme nasedali do auta, naší služebné řekla: „Udělejte řízky, brambory a houbovou polévku, vrátíme se k obědu.“

Háskovi utíkali nejdříve autem přes Prahu, kde měla paní Jaroslava babičku, a pak na hranice s Německem, kde je čekal povoz se slámou. Pršelo, byla zima a rodina byla ukrytá v mokré slámě. Malá Jaroslava držela v ruce panenku a pořád se ptala, kam to jedou? Před hranicemi zastavil povoz lesník a Jaroslava si vzpomíná, že se všem zatajil dech. Lesník se ptal kočího: „Co to dneska vezeš, Františku?“ Kočí odpověděl: „Brambory a zelí, pořád to samý.“ Maminka držela pevně Jaroslavě ruku na ústech, zatímco kočí hodil lesníkovi pytel brambor a několik hlávek zelí, aby dál povoz nezkoumal. Jejich útěk ale měl i jednu veselou historku – tatínek Jaroslavy měl rád legraci, a tak komunistům ve svém prázdném domácím trezoru nechal past na myši.

V útěku rodině Háskových pomáhali zejména jejich obchodní partneři, které měla firma po celém světě. Nejprve Háskovi zamířili přes Itálii do Egypta, kde zůstali téměř 3 měsíce v hlavním městě Káhiře v péči obchodníka Nadry Assada, kterému dříve dodávali bižuterii do jeho čtyř velkých obchodů. Jaroslava Hásková na toto životní období velmi ráda a často vzpomíná. Pan Assad byl pohostinný a ona navštěvovala soukromou školu, kde se učila francouzsky a arabsky. Spřátelila se také s dětmi pana Assada: s dcerou Adélou a synem Albertem. Dodnes hovoří jak francouzsky, tak arabsky a miluje arabskou kuchyni, která jí připomíná šťastné chvilky v exotické zemi, kde se vzpamatovávala z toho, že ze dne na den musela opustit Československo.

Poté, co se její rodině podařilo přes Červený kříž vyřídit všechny dokumenty, vydali se Háskovi do Brazílie, kde chtěl otec Jaroslavy znova otevřít továrnu na bižuterii. Měl totiž v Brazílii dobré kontakty a znal se také s nákupčími bižuterie panem Daníčkem a Paskovičem, kteří mu pomáhali cestu zorganizovat. V Sao Paulu si otec Jaroslavy skutečně znova založil továrnu na výrobu šperků společně se svým synovcem Josefem. Po deseti letech se rozešli a každý z nich založil vlastní podnik. Bižuterii nejen vyráběli, ale také dováželi ze západního Německa, a to zejména díky českému krajanu panu Müllerovi z Mnichova, ale také z Vídně do Brazílie.

Změnili se tedy z vývozců zboží na dovozce a bižuterii prodávali po celé Brazílii. Paní Jaroslava pracovala v rodinném podniku a firmu zastupovala při obchodních jednáních po celé zemi.

Otec paní Jaroslavy v roce 1988 zemřel. Celý život litoval, že se nemůže vrátit domů. Neustále četl české knihy a snil o návratu do země, kde musel zanechat továrnu, dům, půdu a lesy. Jeho další příbuzní, bratři Jaroslav a Rudolf, se odstěhovali do Kanady a paní Jaroslava je stále v kontaktu se sestřenicí paní Zdenkou Pospíšilovou, které je 90 let a žije blízko Toronta.

Paní Jaroslava Hásková chodí v Portu Alegre pravidelně na hodiny češtiny, přestože česky mluví velmi krásně a téměř bez chyb. „Chodím si na hodiny hlavně zazpívat,“ směje se šťastně. Zůstala totiž sama, její syn zemřel při jedné cestě do Čech a s manželem se rozvedla.

Dodnes cítí emigraci jako velké příkoří, které jí změnilo život, a ona se nikdy z této osudové rány nedokázala úplně vzpamatovat.

„Víte, mohla jsem mít šťastné dětství, vzít si Čecha, třeba někoho z rodiny Baťů, všechno mohlo být jinak…,“ povzdechne si. Nikdy se do vlasti nevrátila, ani po roce 1989. „Umřela bych žalem, kdybych znova viděla náš dům a továrnu, zem, kam se můj tatínek s maminkou nikdy nemohli znova podívat,“ smutně uzavírá své vyprávění. Rodnou řeč a českou kulturu ale paní Jaroslava miluje, zná nepřeberné množství českých písní a pravidelně čte český tisk. Zajímá se o všechno, co se u nás děje, a chodí na každou akci, kterou pořádá česká komunita v Portu Alegre. „Češi tady v Portu Alegre, to je vlastně moje rodina, nikoho jiného tady už nemám,“ loučí se paní Jaroslava.

Její krásné písmo mne (učitelku češtiny) ale provází až do nové destinace v brazilském státu Mato Grosso do Sul, kam mi paní Jaroslava pravidelně posílá každý měsíc alespoň jeden ručně psaný dopis. Jsou v něm všechny novinky z Porta Alegre, vánoční a velikonoční přání.

Doufám, že také patřím do její široké české rodiny a snad alespoň na malou dopisní chvíli Jaroslava může zapomenout na dávné podrazy osudu.

Foto: Paní Jaroslava Hásková v Portu Alegre na hodině českého jazyka a kultury

(Pro uveřejnění v Českém dialogu připravila Lada Topinková)

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)