Milan Vyhnálek

7 2017 Naši ve světě česky

Nezapomenutelná osobnost, jakých je málo. Nebudu se rozepisovat, všechno o Milanovi, o mém báječném kamarádovi, jsem napsala ve své knížce Mezi našimi v Klokánii a v množství článků. Jen připomenu, že když jsme šli v roce 2000 s Mezinárodním českým klubem na Říp, tak zavolal z daleké Tasmánie: Evičko, nikdy jsem na tom památném kopci nebyl a rád bych se zúčastnil. Myslíš, že bych to zvládl i s berlemi?  - Milane, ty zvládneš všechno, odpověděla jsem. A Milan přiletěl a skutečně s námi na ten kopec šel.

Dále dám slovo dalším  vzpomínajícím u příležitosti odhalení pamětní desky na M. V. a článku o klobouku, který je z roku 2006 z ČD.

-ES-

Kdybych nosila klobouk...

tak smekám před panem Vyhnálkem

Pro Český dialog pracuji už dobré tři roky, s Evou Střížovskou se znám možná dvakrát tak dlouho. Někdy hned na začátku mého aktivního působení v redakci jsem od ní dostala útlou knížku s názvem Kde je tráva zelenější. "To si přečti, to tě bude zajímat. Je to o jednom z našich prvních čtenářů, žije na Tasmánii a vlastní tam velkou farmu i sýrárnu, dělá skvělé sýry. Má přezdívku sýrařský král," děla Eva Střížovská.

Knížku jsem si odnesla, ale nějak nebyl čas. Bylo tolik nového, co bych si měla přečíst v redakci Českého dialogu, otevíraly se mi netušené obzory do českého světa daleko za našimi hranicemi. Po nějaké době se Eva zeptala: "Tak co, už sis přečetla o sýrařském králi?"

Přiznala jsem se, že zatím ne a zahanbeně si pak vzala knížku do autobusu. Začala jsem na začátku a četla.

Milan Vyhnálek jako student ve východních Čechách šel za svým cílem stát se sýrařem. Přes počáteční odpor otce, který z něj chtěl mít pokračovatele na rodinném statku. Nejprve sice dvouletá rolnická škola v Ústí nad Orlicí, po ní ale už praxe v mlékárnách, tvrdá práce a příprava na další studium na mlékařské škole v Kroměříži. To ale právě končila válka. Se zaujetím jsem si přečetla, s jakou houževnatostí Milan Vyhnálek pracoval v těžkém mlékárenském provozu, kde se vstává ráno ve čtyři, a po práci a po večerech i nocích se učil. Do studia se zakousl tak, že i když Kroměříží projížděly neustále německé tanky, denně hrozily nálety, s několika dalšími studenty setrvali v internátu a připravovali se na zkoušky. Ostatní jeli domů, ale Milan Vyhnálek, pohroužený do studia, prožil poslední dny války v krytu. Nad radostí z osvobození brzy převládla starost o dokončení školy, protože "oslavy v květnu nebraly konce? každé odpoledne a večer byly taneční zábavy?.bylo mi smutno, zábavy mne lákaly, hrál jsem na trumpetu?. Ale ubránil jsem se, šel jsem jenom dvakrát? trávil jsem dlouhé hodiny v kotelně, kde mne nikdo nemohl najít a šprtal bakterku (bakteriologii) s účetnictvím? V jednadvaceti letech se po úspěšném ukončení studia stal Milan Vyhnálek technickým vedoucím lanškrounské mlékárny, která za války přestala vyrábět. Uvedl ji znovu do provozu a velmi rychle pozvedl na dobrou úroveň.

Až sem jsem dočetla a opět knihu odložila. Zase nějak nebyl čas. Ale už ve mně hlodal červík a musela jsem si přiznat, že neznámého pana Vyhnálka velmi obdivuji pro jeho pevnou vůli a odhodlání i v těch nejtěžších podmínkách jít za svým cílem a v tak mladém věku se chovat tak zodpovědně. Představovala jsem si sebe či své přátele ve svých jednadvaceti - a srovnání s podmínkami studia i s dalšími faktory pokulhávaly. My měli nepoměrně lepší podmínky. Snad ale ta doba, kdy byl každý z nás dopředu otráven nutností biflovat kromě odborných předmětů i marxismus-leninismus a o budování nějaké skvělé kariéry ani při získání vysoké odbornosti nemohla být příliš řeč, v nás tohle svaté nadšení prostě nedokázala vybudit?

Pak jsem poznala sestru pana Vyhnálka, Marušku Kužílkovou. Nepředstavitelně hodnou osobu, paní "ze staré školy" s upřímným a vnímavým úsměvem. O jejím bratrovi jsme zase tak moc nemluvily, naše setkání se odvíjela na jiné bázi. Jen jeho jméno občas padlo, ale pořád to pro mne byl cizí vzdálený člověk.

Až letos v létě. Nejprve jsem byla při příležitosti Smetanovy Litomyšle hostem u Marušky Kužílkové v Chocni. Právě se vrátila z několikaměsíční návštěvy Austrálie a Tasmánie, kde byla za bratrem. Pomáhala mu ve chvíli, kdy zůstal po dvou těžkých úrazech sám. Hodně vyprávěla o jeho životě na Tasmánii. O tom, jak musel prodat svoji farmu po prvním úrazu a sýrárnu MELU po úrazu druhém, když už nyní nemůže pracovat. O jeho nezdolné chuti, pomáhat v Čechách. Fotografie a vyprávění mi znovu připomněly nedočtenou knížku.

A když koncem léta radostně pravila Eva Střížovská: "Přijede Milan Vyhnálek! Půjdeme s ním na večeři," knížku jsem opět vytáhla. Ted´už ji dočtu, řekla jsem si. A s úžasem pak pročítala stránky popisující požár rodného statku, při kterém zahynul otec, jeho nucený odchod z vlasti v roce 1949, pobyt v emigrantském lágru, cestu do Austrálie a začátky v Tasmánii.

Ale co začátky! Celá Vyhnálkova pout´, to je sága o nezdolnosti, vytrvalosti, optimismu, houževnatosti a poctivosti českého odborníka, který si umanul, že na Tasmánii přes všechna protivenství úřadů i konkurence založí novou sýrárnu. Po několika letech nádeničení v různých profesích, šetření a orientaci v místních poměrech se Milan Vyhnálek vrátil k mlékařině a ke svému snu. Podařilo se, vyráběly se dosud zde neznámé druhy sýrů, obchod vzkvétal, překročil hranice Austrálie?.

Nelze tady popisovat celý jeho bohatý život, během nějž již jako majitel stále se rozrůstající sýrárny Laetos (pojmenované po českém Laktosu) cestoval po celém světě, navazoval obchodní i osobní přátelství. Ale hlavně šířil slávu českých lidí a svým osobním příkladem propagoval i českou inteligenci. Um, kvalita sýrů,solidnost a spolehlivost, kromě své domovské Austrálie i v Japonsku, Americe, Evropě a Asii. Nikdy také nezapomínal na své spolupracovníky, zaměstnance, jejichž schopností si cenil a vážil. Ti mu vše vrátili i v tragických chvílích, jako byly dva požáry sýrárny, po nichž se jim vždy podařilo podnik rozšířit dát do chodu dřív, než předpovídaly nejodvážnější prognózy.

Ve svých nejlepších letech jej okolnosti a rodina přiměly k prodeji sýrárny. Jak sám říká, provdal svoji dceru. Prodej byl velmi dobře uvážen a francouzská firma, jej velkými investicemi dovedla rozšířit až k dokonalosti. Ihned po prodeji se Milan Vyhnálek dal do další práce, založil mléčnou farmu. I tu, pod názvem Lacrum (opět podle českého Lakrum) přivedl k rozkvětu. U ní později staví malou sýrárnu MELLA, na specielní sýry..

Mezitím se změnily poměry v rodné zemi, kterou však již před rokem 1989 několikrát navštívil. Vřelý vztah k vesničce Hnátnici, kde se narodil, se projevil obrovskou investicí do stavby varhan, opravy za vlády komunistů neudržovaného kostelíka, restaurování zdejších středověkých sousoší a odlití nových, za války ukradených zvonů. Svěcení zvonů bylo manifestací víry a přátelství, které spojovalo kapitalisticky podnikajícího Vyhnálka s obyvateli rodné vsi v roce 1988, ještě komunistickém Československu.

To vše se dočteme v knize, která je psána věcně, s nadhledem, se samozřejmostí toho, kdo vykonal obrovský kus práce, na niž může být hrdý. Autor ale, místo hrdosti, vyslovuje přání, aby jeho profesní kariéra byla příkladem pro nové začínající podnikatele, pro mladé lidi, kteří chtějí jít na zkušenou do světa a on, po roce 1989, finančně organizačně i osobně, podporoval 27 studentů vysokých škol.

Knížku jsem sotva dočetla, když nastal den D, večeře s panem Vyhnálkem. Sejít jsme se s ním měly Eva Střížovská a já na rampě Národního muzea.

Už zdálky na nás mával berlí pán, který opřen o invalidní vozítko odtud pozoroval ruch na Václavském náměstí. Snad si vrýval do paměti pohled na to místo, kde svatý Václav, obklíčen řvoucími automobily, stále věří svému národu.

Široký, upřímný úsměv a hned se vyptává. Jak se má Český dialog a jeho tvůrkyně? A hned konkrétní připomínky a poznámky k tomu, co nedávno četl, viděl, slyšel? Pomoci při cestě do metra a sjíždění po schodech (těch normálních i těch jezdících) nechtěl a nepotřeboval.

I s berlemi a vozíčkem vše zvládl sám - a přitom pořád komentoval dění kolem. Při večeři v restauraci se stihl věnovat všem hostům, kteří ještě byli pozváni. Já jsem povětšinou mlčky sledovala jeho věcné a moudré komentáře k probíraným tématům a rovnala si věci v hlavě. Kde se v tom více než osmdesátiletém člověku taková energie bere? Po dvou těžkých úrazech a osamění, které nyní ve svém domově na Tasmánii musí snášet poté, co již nemůže pracovat. Vidím a slyším, jak stále vyvíjí nějakou duševní činnost. Plánuje do budoucna. Chce se vrátit do rodné země, dozvídáme se. Do blízkosti vísky Hnátnice v Orlických horách. Ale až napřesrok, " nejdřív ještě něco musím dokončit tam", říká. A potom, až se vrátím - tady chci být ještě užitečný. Vždyť já můžu tolik pomoci!

Martina Fialková (2006)

 

Hnátnice 2.7.2017 Odhalení pamětní desky Milana Vyhnálka

Proslov  Ing. Josef Mrázek  - učitel praktické výuky -  Mlékařská škola  KROMĚŘÍŽ

 

Dovolte mi, abych jménem Střední průmyslové školy  v Kroměříži pozdravil toto slavnostní shromáždění.

Pan Milan Vyhnálek absolvoval  tuto školu, tehdy ještě pod názvem

ZEMSKÁ MLÉKAŘSKÁ A SÝRAŘSKÁ ŠKOLA  v posledním roce války.

Velmi intenzivním jednoletým studiem skončil s vyznamenáním.

Škola má za 115 let své existence cca 6500 absolventů. Mnozí z nich byli, či jsou, velmi úspěšní.  Dovolím si však tvrdit, že nikdo z nich, nedokázal to, co pan Milan Vyhnálek.

Jako kantor jsem rád, že pamětní deska je umístěna tady, na škole. Vždyť právě mladá generace pro svou cílevědomost  a potřebu, něčeho dosáhnout a vytrvat i když se někdy nedaří, čestnost a odvahu!

Mohu vás ujistit ( i Tebe Milane), že mlékařská škola v Kroměříži na Tebe nezapomíná.

DĚKUJEME

 

Vážené dámy, vážení pánové a všichni Milanovi přátelé a kamarádi,

je mi velkou ctí být zde v rodné Hnátnici pana Milana Vyhnálka, při tak milé  příležitosti jakou je odhalení pamětní desky tomuto vzácnému člověku.  Mnozí z vás Milana znali osobně a jistě mi potvrdíte, že to byl úžasný člověk, který dosáhl maxima ve svém pracovním životě a byl vždy připraven pomoci, tam kde bylo potřeba. Pro mě osobně byl ohromnou inspirací a životním vzorem.  Neznám mnoho lidí, kteří byly tolikrát na samém dně - to když během pár let 2x vyhořela sýrárna Lactos, a dokázali to překonat. U Milana vždy platilo - co Tě nezabije, to Tě posílí. I ve svých 60ti letech měl tolik elánu, aby vybudoval moderní farmu pro 600 dojnic Lacrum a posléze ve svých 70 letech  i malou sýrarnu Mella.

V Austrálii mu byla oporou jeho rodina a přátelé. Syn Milli, vnučka Taryn, vnuk Cody i bývalá manželka Elise, se kterou byli stále dobrými přáteli. Dnes vnučka Taryn úspěšně podniká v kosmetickém průmyslu a dědeček by z ní měl velkou radost.

Pan Milan Vyhnálek nikdy nemyslel jen na sebe. Za minulého režimu pomáhal rodinám na jejich cestě do svobodné Austrálie a po revoluci dal příležitost mnoha studentům zemědělských škol získat zkušenosti ve světě. Já jsem byla první studentkou, která odcestovala do exotické Austrálie a zkušenosti z práce na farmě Lacrum a později na farmách na Novém Zélandu a v Americe mi otevřely další možnosti a jsem ráda, že jsem je mohla použít při řízení firem a práci pro zemědělství  v České republice. To bylo jeho cílem, aby studenti získali zkušenosti a použily je pro rozvoj naší vlasti.

Milan nežil jenom prací, ale uměl na plno užívat radosti života. Miloval létání, lyžování, potápění a setkávání s přáteli.  Bohužel těžká autonehoda mu ubrala mnoho sil a tak se rozhodl skončit s podnikáním a vrátit se zpět do rodné vlasti, kde strávil poslední roky v kruhu své rodiny a přátel.

Za celou naši rodinu děkuji zastupitelům obce, že mu připravili tuto poctu a pamětní deska zde bude i pro budoucí generace připomínat tohoto významného rodáka, člověka s velkým srdcem, který znal celý svět, ale vždy se rád vracel do své milované Hnátnice.

Děkuji za pozornost a věřím, že jeho příběh bude motivovat další mladé lidi na cestě životem.

Petra Škopová

(Foto Jiří Kužílek)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012