Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky (15. příběh z 19. – část druhá)

Dolores Ljiljana Baťa Arambasic

narozena 10. 6. 1948, Sao Paulo, Brazílie

příběh byl zpracován Markétou Pilátovou, učitelkou češtiny v Brazílii, na základě materiálů z rodinného archivu paní Bati Arambašič

2. část

Brazilský příběh Jana Antonína Bati

Dolores Baťa Arambašičová (Dolores Ljiljana Baťa Arambasic) je vnučkou jednoho z nejvýznamnějších průmyslníků Československa Jana Antonína Bati. Ten měl jedno oblíbené rčení: „Pravda vyjde najevo, jako olej na vodu.“ Možná naposledy si je zapsal v roce 1965, krátce před smrtí v brazilské nemocnici, opuštěný svou rodnou zemí, ale milovaný novou vlastí – Brazílií. Brazilci si totiž tohoto českého emigranta vážili natolik, že ho dokonce navrhli na Nobelovu cenu míru.

Jan Antonín Baťa se narodil 7. 3. 1898 a byl nevlastním bratrem a později také nejbližším spolupracovníkem zakladatele firmy Baťa Tomáše Bati. V roce 1932 po tragické smrti Tomáše Bati převzal vedení podniku a zároveň se podle poslední vůle svého nevlastního bratra stal šéfem celé tehdejší baťovské obchodní organizace. Legendární se stala jeho letecká cesta kolem světa, při níž kontroloval pobočky firmy a navazoval nové obchodní kontakty.

Krátce před okupací 13. 3. 1939 však musel i se svou rodinou za dramatických okolností opustit území Československa.

Odešel nejdříve do Velké Británie, později do USA a nakonec do Brazílie, kde žil až do své smrti. Do Brazílie přijel na pozvání brazilského prezidenta. Právě tato okolnost byla příčinou zapsání jeho firmy na tzv. „černou listinu spojenců“. Koupil totiž od dvou německých emigrantů a podnikatelů trvale žijících v Brazílii farmu a pozemky. Na nákup použil finanční prostředky své firmy, a podle spojenců tak přinesl prospěch nepříteli.

Podle historičky Hany Kuslové však stály za zápisem na černou listinu ještě jiné důvody: „Nebyla v tom spolupráce s Němci, hlavní roli v této věci hrály zejména důvody hospodářské a konkurenční. Každopádně po válce jak američtí, tak angličtí představitelé přímo prohlásili, že nebyly nalezeny žádné důkazy o spolupráci zahraničních poboček firmy Baťa,“ řekla Hana Kuslová Českému rozhlasu.

Jan Antonín Baťa však již před válkou koupil desítky tisíc hektarů půdy v brazilském pralese ve státu Mato Grosso do Sul, na nichž chtěl vybudovat farmy ke šlechtění a chovu dobytka, určeného na výrobu kůží pro Baťovy obuvnické závody rozeseté po celém světě. Postupně pak došel k názoru, že by právě v Brazílii mohl vybudovat něco podobného, co se mu společně s nevlastním bratrem Tomášem podařilo vytvořit v předválečném Zlíně. „Mohl tehdy všechno prodat a klidně z těch peněz žít až do konce života, ale to by nebyl dědeček!“ vzpomíná Dolores Baťa Arambašičová, která dodnes žije a podniká v Brazílii.

Společně s jejím otcem Jan Antonín Baťa organizoval zakládání malých měst, dodnes velmi podobným Zlínu, a prodával svou půdu za symbolické ceny drobným zemědělcům. Ti zakládali farmy, chovali dobytek, pěstovali maniok (tropická plodina, jejíž hlízy jsou podobné bramborám), rýži nebo kukuřici a našli v těchto končinách smysl života. Pocházeli z celého světa, ale zejména z Čech a Moravy. Podle pamětníků to byli velmi optimisticky naladění lidé, a když se prý jednou Dolores Baťa Arambašičová ptala dnes již zesnulého zemědělce Františka Dobeše, jak to mohli všechno zvládnout, odpověděl jí: „My jsme v tom pralese byli svobodní – a zároveň to bylo největší dobrodružství našeho života.“

Přestože Jan Antonín Baťa pomohl za války desítkám židovských rodin dostat se včas do zahraničí a přispíval ohromnými částkami na československý odboj, odsoudili ho komunisté, kteří chtěli znárodnit jeho továrnu, ve zmanipulovaném procesu v roce 1947 za to, že údajně podporoval nacisty a odmítl se otevřeně připojit k hnutí odboje. Tento rozsudek se jeho rodině podařilo zvrátit až o šedesát let později – v roce 2007 ho soud naopak označil za účastníka českého a slovenského odboje během druhé světové války.

Jan Antonín Baťa navštívil Brazílii poprvé v roce 1925, když hledal nová území, příležitosti a odbytiště pro firmu. V roce 1940 pak koupil pozemky přibližně o rozloze Moravy ve dvou brazilských státech – Sao Paulo a Mato Grosso do Sul, od německých imigrantů usazených v Brazílii, Enriqueho a Ricarda Slomanových, kteří se pak vrátili do Hamburku. Poté brazilský prezident Getúlio Vargas požádal USA, kam Jan Antonín Baťa uprchl před nacisty, aby mohl český podnikatel vycestovat a trvale se v Brazílii usadit.

Nejdříve začal budovat továrnu a průmyslové město po vzoru Zlína ve státu Sao Paulo, kterému Brazilci původně říkali Local dos Tchecos (Místo Čechů), později Baťa a potom nakonec Batatuba – tuba znamená v indiánské řeči guarani slovo otec. V Batatubě žila celá Baťova rodina. Následovalo založení města Mariapolis, pojmenované po Baťově manželce Marii, a pak ještě Bataguaçu – Baťův velký potok a Bataypora – Baťova dobrá voda ve státu Mato Grosso do Sul. Kromě výroby bot choval také Jan Antonín Baťa tisíce hlav dobytka, vlastnil koželužny, pily, cihelny a neúnavně kolonizoval brazilskou divočinu.

„Děda i na sklonku života pořád něco dělal, pořád se něčím zabýval, ťukal na stroji romány a básně, neustále něco vymýšlel a plánoval,“ vzpomíná Dolores Baťa Arambašičová na jednoho z nejvýznamnějších mužů první republiky a československé emigrace.

Foto: Dolores Ljiljana Baťa Arambasic

(Pro uveřejnění v Českém dialogu připravila Lada Topinková)

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)