Setkání švédských Čechů a Slováků už po pětatřicáté

Eva Střížovská a Marina Hužvárová 6 2017 Naši ve světě česky

Kyrkekvarn, volně přeloženo kostelní nebo církevní mlýn, leží přibližně uprostřed Švédska mezi Stockholmem a Göteborgem u jezera Vattern. Už tradičně se tam vždy na svátek Nanebevzetí Páně (čtvrtek) sjíždějí švédští Češi a Slováci, aby tam společně strávili celý následující víkend při důležitých informacích, přednáškách, výstavách, chvilkách poezie, hudebních představeních, někdy se tu také nacvičovalo na sokolské slety, pokaždé je dostatek času na vzájemné popovídání, zazpívání českých a slovenských písniček a taky pádlování na říčce Tidan. Nechybějí tu zástupci ambasád – a tradičně ani Český dialog.

 

Do švédského Kyrkekvarnu poblíž Jönkopingu jsem jela poprvé na pozvání Dagmar Brabencové. Dáša mezitím vyměnila Stockholm za Prahu. Nedávno jsme spolu byly na skvělém výletě do Čapkova památníku poblíž Dobříše, jak si můžete přečíst v rubrice MČK. Vzpomínaly jsme na dřívější setkání Čechošvédů, jak tam jezdili lidé, kteří už mezi námi nejsou. A také na neobyčejného MUDr. Juru Holáska, Moraváka, muzikanta a vtipného člověka se srdcem na pravém místě, který sestavil ze švédských muzikantů cimbálovku a hrál na housle a zpíval. Byl to úžasný zážitek, jak zatímco co se Jura při muzice přirozeně kýval, hýbal i tancoval, Švédi stáli jako sloupy, jen v očích jim hrálo zářivé světýlko. Ale hráli výborně. „Juro, proboha, jak dlouho ti trvalo naučit tato švédská dřeva hrát moravské lidovky?“ zeptala jsem se. „No, děvčica, asi dvanáct let.“

Už nevím, jestli jsem před těmi pětadvaceti lety jela s kolegyní Mirkou Johanysovou, která mě tam pár let doprovázela, než ji vystřídala Marina Hužvárová, se kterou jsme dělaly Český dialog společně deset let. Několikrát se mnou byla další kolegyně Martina Fialková. Původně jsme cestovaly autobusem přes noc, což celkem šlo, později letadlem, to bylo rychlé a prima.

 

Letos Marina navrhla, že pojedeme autem s jejím přítelem Honzou, alespoň budeme moci přivézt dostatečné množství bochníků českého chleba k chystanému guláši, nějaké knížky a kalendáře a pár jiných drobností.

Naplánovali jsme i zastavení na jihu Švédska u dlouholetých přátel, manželů Polákových. Od doby, kdy jsem tam byla naposledy, proměnila okolí Malmö a Lundu překotná výstavba nových domů, silnic a různých objektů. Jak radostné bylo zjištění, že alespoň v centru Södra Sandby stále upozorňuje dopravní značka na kačenky přecházející přes silnici. Jedeme dobře, oddychli jsme si…

Zatímco my jsme odpočívali v u paní Olinky, její manžel dr. Jiří Polák, dlouholetý čtenář a podporovatel Českého dialogu, zrovna vedl v Praze mezinárodní konferenci na téma Přímé demokracie.

 

Těsně před cílovou destinací jsme na chvilku zastavili u nám dobře známé říčky Tidan, abychom ozkoušeli její teplotu. Tedy spíš ozkoušely, protože Honza naše nadšení až tak doslova nesdílel. Pak už zbývalo jen dát pozor, abychom nepřejeli odbočku na štěrkovou cestu vedoucí ke dřevěné budově (jako většina zdejších staveb) ukryté mezi vzrostlými stromy. Žlutobílou patrovou chatu si švédští Češi a Slováci pronajímají od zdejšího kanoistického střediska na prodloužený víkend po již zmíněném svátku Nanebevzetí Páně, který letos připadl na 25.-28. května.

 

Čtvrtek je tradičně den vítací, každou chvilku se někde v chatě ozve jásavé „Ahój, to je prima, že jsi tady.“ Ubytovací šachovou partii měla na starosti Eva Zakrzewski. A nemyslele si, ani pánové velvyslanci tu nemají pokoj s vlastní koupelnou. Génius loci si tady totiž pečlivě střeží sportovní charakter turistického ubytování. To je vždycky smíchu, kdo s kým bude společně bydlet na pokoji. Jen o horní palandy přestává být zájem…

Vpodvečer se zahajuje kávou a skvělým dortem. A tady přeci jen ještě musím odbočit: cestou jsem už od Jōnkopingu Honzovi vyprávěla, za Evina vydatného přitakávání, jak vynikající koláče peče Marie Housková, a že každý den vozí čerstvé, protože tu s Jirkou bydlí nedaleko. Samozřejmě ani tentokrát nezklamala - ještě teď se olizuju až za ušima (a jistě nejsem sama), když si vzpomenu na její letošní borůvkové i rybízové dobroty.

 

Program úvodního podvečera patřil nám.

Eva popovídala o dění v Českém dialogu, proč končí s oblíbeným kalendářem, představila svou novou knížku i její plánované pokračování – o všem se můžete průběžně dočíst v Českém dialogu.

Lidé se také hodně zajímali o situaci na české mediální scéně. Souvisí s tím i poměrně častá otázka, proč chodí z Marininy bývalé mailové adresy jen automatická odpověď, že byla odvolána z funkce, ovšem bez nového kontaktu. Mnozí z původních čtenářů Českého dialogu s vědeckým nebo pedagogickým backgroundem pak dalších více než 15 let sledovali i Akademický bulletin. Loni časopis skončil, Marina dostala výpověď, ale hlavně jí bývalý zaměstnavatel okamžitě "odstřihl" mailové kontakty. Ano, i tohle je absurdistán současné České republiky. V demokratické zemi jako je Švédsko, by rozhodně nešlo jen tak vyhodit dlouholetého pracovníka a nadto beztrestně „odstřihnout“ novináře od jeho kontaktů. O to hůř, že se to mohlo stát ve vědecké instituci...

Po společném povídání o budoucnosti Českého dialogu přišla ke slovu Marina se svou trojpřednáškou. K prvním dvěma částem využila kulatých výročí, aby představila dvě výjimečné osobnosti. Tou první byla jediná vítězka Velké pardubické Lata Brandisová, tou druhou největší český mecenáš Josef Hlávka.

Ve třetí části přešla do současnosti „žhavé“, a to hned z několika důvodů. Žhavé máme totiž počasí, ještě žhavou byla návštěva švédských novinářů v Brně (v NyTechnik si můžete ve švédštině přečíst článek o J. G. Mendelovi) a pro zvědavé přítomné bylo žhavou novinkou, kdeže se teď vyskytuje. Společným žhavým jmenovatelem je CzechGlobe, čili Ústav výzkumu globální změny AV ČR. A jen mimochodem, jeho ředitel prof. M. Marek je členem Švédské královské akademie.

Abychom však nebrzdili děj, najdete o přednáškách více i s odkazy na konci článku.

 

Den druhý

České a slovenské spolky ve Švédsku mají ve svém čele Pavla Šochmana, skauta a prima parťáka. Jeho pravou rukou při organizaci setkání je Jitka Vykopalová, která „přinesla“ novinku letošního ročníku. V kotli pod širým nebem vařil od samého rána Michal Turok guláš (proto ten chleba zmíněný na začátku), však si taky všichni pochutnali - tahle inovace se vskutku osvědčila!

 

Ale zpět do společenské části budovy, kde běžel stanovený program.

Jindra Šípek nám dal navštívit Tchajwan, Macao a Hong Kong, pak Míla Drunecká pohovořila o svých výtvarných pracích, které rovněž tradičně vystavila, i o svých současných projektech.

Odpoledne představila Jarmila Kocourková Katrineholmský kulturní klub. Minutou ticha poté uctili přítomní výroční schůze TSFR zesnulého dlouholetého kamaráda Viktora Nováka a odpolední blok uzavřely informace z Českého velvyslanectví z úst pana velvyslance Jiřího Šitlera.

 

Ti sportovně ladění se mezitím střídali v kanoích na Tidanu a užívali si nádherného počasí. Někteří odvážlivci, včetně pana velvyslance, si v chladivé vodě i zaplavali. Dlužno konstatovat, že na vodě i na souši se postupem doby stal Kyrkekvarn daleko frekventovanějším, než tomu bývalo dříve…

 

Třetí den je sobota

Sobotní ránem se na louce rozhlaholil smích odvážlivců na rozcvičce vedené Mílou.

Jitka, která připravila dopolední Chvilku poezie, předala slovo Ivanu Jonášovi a jako host přednesl svou nejnovější poezii ve švédštině Vladimír Oravský.

Odvážná cestovatelka Míla nás pak s sebou vzala do Guatemaly a blok zakončil Petr Růžek povídkou pro dobrou náladu „Leif a jeho cesta“.

Kdo měl chuť, vydal se pak na společnou prohlídku malované „dřevěné katedrály“ Habo kyrka v Habo a rozhodně nebylo čeho litovat. Tentokrát jsme se totiž poprvé dostali až nahoru k varhanům.

 

Potravu ducha vystřídala vpodvečer na louce před chatou zábava temperamentnější - Indiánské vystoupení Kjell Norin, Paschova show s bičem ('a la westernové městečko High Chaparral'), a pak už se opékaly buřty a hrálo na kytaru u ohně. Sobota se překlápěla do neděle, a my jsme věděli, že se letošní setkání chýlí ke konci.

 

Na mysli mi tane, jaká plejáda muzikantů, hudebníků nejrůznějších žánrů, literátů, zajímavých lidí, které osud odvanul do různých koutů světa, nebo zůstali na rodné hroudě, už se tu vystřídalo! Vlastně je to takový mlýn úžasných lidí.

Starší aktivisty už vystřídala mladší generace – setkání organizuje Jitka Vykopalová, která pracuje na české ambasádě, a vedoucí českých spolků ve Švédsku Pavel Šochman, inteligentní a pohledný mladý muž, který se přiženil do rodiny Koutných, žijících už asi 50 let v Oxelesundu.

Na příští rok bych chtěla udělat jakousi fotografickou publikaci s textovým doprovodem na toto téma.

 

Slíbené anotace přednášek, které si Marina připravila ke kulatým výročím spojeným se zajímavými osobnostmi.

Vlání koňských hřív - připomnělo vítězství dosud jediné ženy ve Velké pardubické, slečny Laty Brandisové.

Když se ke zděšení mužů přihlásila před 90 lety (1927) poprvé do Velké pardubické steeplechase (tehdy v dostihu jezdili převážně důstojníci), musela její účast povolit komise, protože soupeřit se ženou – nedej bože, aby dokonce zvítězila - odporovalo důstojnické cti. Protest šel až do anglického Jockey clubu, který ve startu ženy neviděl problém, pokud bude mít samostatnou šatnu.

Letos je tomu 80 let, kdy do cíle Velké přicválala jako první a dosud jediná žena. Ba co víc, stalo se to v roce 1937, nedlouho po smrti prezidenta Masaryka v rozjitřené atmosféře sílících sporů mezi Čechy a Němci. Vítězství české jezdkyně v sedle české klisny Normy českého majitele Radslava Kinského bylo celonárodní oslavou. Jenže jak víme, komunisti pak se šlechtou zatočili, čemuž se nevyhnula ani tato výjimečná žena (téma jsme na stránkách "naťukli" už dříve viz zde, taky vřele doporučuji dokument České televize Podkova Laty Brandisové.

 

Josef Hlávka, muž nepohodlný totalitám

Pro Němce příliš pročeský, pro Čechy příliš bohatý, pro komunisty naprosto nepochopitelný kapitalistický vykořisťovatel, který sám sebe znárodnil. Ani dnes toho o něm běžní lidé příliš mnoho nevědí.

Letošní kulaté výročí pojí Josefa Hlávku s Antonínem Dvořákem. Před 130 lety totiž poprvé zazněla Lužanská mše, kterou Dvořák zkomponoval a nastudoval k vysvěcení nově dostavěné kaple Hlávkova zámku v Lužanech (více např. v článku Terezy Kibicové zde ).

110 let už letos uplynulo od roku 1907, kdy Josef Hlávka dostal za své zásluhy čestné občanství hl. m. Prahy. Ke konci téhož roku byl pak ještě dekorován Velkokřížem řádu císaře Františka Josefa.

V Českém dialogu se můžete vrátit ke článku o Josefu Hlávkovi od autorky Jany Volfové.

 

Změny v klimatu zkoumá CzechGlobe

Třetí část přednášky patřila současnosti, a to té zcela aktuální: máme stále vyšší a vyšší teploty a stále méně „normálního“ deště. Rovnýma nohama jsme se ocitli v globální změně a je jedno, může-li za ni příroda nebo lidská činnost.

Pouhým klábosením s vrtošivým klimatem nic nenaděláme, musíme prostě hledat nejlepší způsob, jak se přizpůsobit. Právě to je náplní práce Ústavu výzkumu globální změny známého pod zkratkou CzechGlobe. A věru nebylo v počátcích snadné přesvědčit okolí, že je nutno se na takové věci zaměřit, když i bývalý prezident Klaus tvrdil, že žádnou změnu nepozoruje. Teď už jistě ano.

Jeden, možná v tuto chvíli nejmarkantnější výsledek z dílny CzechGlobe a jeho partnerů můžete sledovat i vy: jsou to webové stránky Intersucho, které sledují asi nejbedlivěji zemědělci.

 

Cesta zpátky byla dlouhá. Z Kyrkekvarnu jsme vyjeli v neděli dopoledne, Švédskem i Dánskem projeli rychle, ale v Německu jsme postávali v kolonách, takže jsme do Prahy dorazili v pondělí nad ránem.

Možná bychom přijeli i dřív, ale Marina-žába se musela ponořit do každého jezera i moře, které jsme míjeli (a Eva se zase ztratila na trajektu, už jsme se báli, že nám ji loď odveze z Puttgardenu zpátky do Rødby).

Ale bylo to fajn.

 

Eva Střížovská a Marina Hužvárová

(Laskavý čtenář nám jistě promine, že bude odhadovat, kterou část reportáže psala která z nás. Jely jsme obě, psaly jsme obě, takže v tom jedeme obě!)

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012